Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Vlak
Vloženo: 07.01.2006 17:10 | zobrazeno: 4800x
| kritik: 0
Vlak se hnal noční krajinou, Alena Vrtalová seděla v kupé u okna a sledovala světla kolem trati. Vždy si vybírala místo v prvním voze, vždy sedávala v prvním kupé hned za lokomotivou. Takový zvyk. Prý je to nejbezpečnější.
Zarachotily výhybky a vlak s protivným hvízdáním zastavil v Nezamyslicích. Přes okno bylo vidět několik cestujících, kteří procházeli kolem k nádražní budově. Nikdo nenastupoval. Alespoň do prvního vozu ne.
Vlak se opět dal do pohybu, staniční budova zmizela z dohledu. Na koncové výhybce sebou vlak škubnul, nejprve se Alena uhodila hlavou do rámu okna a v zápětí od okna odskočila. Na napěťovém přechodu zhasla světla v kupé i na chodbičce, vlak na chvíli přestal nabírat rychlost, pak se však znova rozsvítilo a elektrická lokomotiva spokojeně bzučela.
Dveře kupé se otevřely. Alena pohlédla tím směrem a uviděla starší ženu, která se opírala o hůl.
„Máte tu volno, slečno?“
„Jistě, paní, pojďte se posadit.“
Žena vstoupila do kupé, otočila se, usedla na sedadlo v protisměru a položila hůl vedle sebe.
„Jedete z daleka?“ ptala se Aleny.
„Z Olomouce.“
„Do Brna?“
„Ano, chodím tam do školy.“
„Taky jsem kdysi studovala v Brně, jenže to je už tak dávno.“
Alena se opět obrátila k oknu, za kterým nyní vládla naprostá tma.
„Já jedu do Rousínova,“ řekla žena.
Bylo to pouhé konstatování, Alena je vyslechla na půl ucha, natáhla se do kabelky a vyndala časopis. Čtení ji však nijak neuspokojilo. Opět se zahleděla z okna, kde v tu chvíli mohla zahlédnout pár světel hluboko pod náspem. Kola vlaku opět skákala přes výhybky, na druhé straně se po chvilce objevil nápis „Vyškov na Moravě.“
Alena vstala, vyšla do chodbičky, stáhla okno a pozorovala ruch na nástupišti. Několik lidí nastoupilo, výpravčí vyšel na perón, zapískal, zvedl baterku se zeleným světlem a zamával jí směrem k lokomotivě. Vlak se rozjel.
Alena se vrátila na své místo, světla města pomalu ubíhala kolem, pak zmizela, nastala opět úplná tma. Bylo to jednotvárné a únavné. Alena začala dřímat.
„Tak já už vystupuji,“ ozvala se stará paní, opřela se o hůl a vyšla na chodbičku.
Alena ji nepřítomně pozorovala, pak se obrátila zpět k oknu zrovna ve chvíli, když kolem plula cedule s nápisem „Komořany u Vyškova.“
Něco upoutalo Aleninu pozornost. Ano, na protějším sedadle ležela kabelka. Alena ji vzala, vyšla do chodbičky, stará paní právě mizela z dohledu na protější plošině.
„Paní!“ zavolala na ni Alena.
Nic. Byla pryč. Alena se vydala rychlým krokem za stařenkou. Prošla celým vozem, jenže na plošině u dveří nikdo nestál. Alena zatáhla za dveře průchodu do druhého vozu a překolébala se přes rachotící rošt, kterým táhl pořádný průvan. Na druhé straně na plošině opět nikdo nebyl. Alena vešla do chodbičky druhého vozu. Nikdo. Jen úplně na druhém konci stál nějaký mladík a díval se na krajinu otevřeným okénkem. Kolem oken se mihl nápis „Rousínov.“ Vlak nezastavil. No ovšem, vždyť je to rychlík. Alena pokrčila rameny a chystala se vrátit do svého vozu. Najednou se však ozval příšerný jek, rány, celý vagón poskočil, světla zhasla a potom jen strašná síla, která Alenu doslova přibila na stěnu vozu. Uhodila se do hlavy a ztratila vědomí.
Probrala se až zvukem sirény sanitky, která ji odvážela od vlaku. Stačila ještě zahlédnout, jak celý první vůz leží spolu s lokomotivou převrácený vedle trati. Opět upadla do mdlob.
„Slečno, probuďte se! No tak, přece nás nechcete opustit.“
Alena otevřela oči a dívala se do očí staršího lékaře, který jí kontroloval obvaz na hlavě.
„No sláva. Měla jste nehodu, slečno.“
„Já vím, ten vlak…“
„Ano, váš vlak vykolejil v zatáčce u Rousínova. Teď jste na traumatologii ve Vyškově. Jste vcelku v pořádku. Jen nějaké oděrky na hlavě, ještě vám uděláme rentgen, abychom si byli jistí. Sestra vás odveze. Hůř dopadli ti, co seděli v prvním vagónu. Jsou i mrtví, bohužel.“
Alena se pokoušela vstát. Přišla sestra a nějak divně se na ni dívala.
„Vy jste Alena Vrtalová?“
„Ano, sestři.“
„Zajímavé. Ve vaší kabelce jsem našla tento občanský průkaz. Jsou to vaše doklady?“
Alena vzala občanku a začala si ji prohlížet. Jméno souhlasilo. Na fotografii však uviděla tvář oné staré paní, která chtěl jet do Rousínova.
Zarachotily výhybky a vlak s protivným hvízdáním zastavil v Nezamyslicích. Přes okno bylo vidět několik cestujících, kteří procházeli kolem k nádražní budově. Nikdo nenastupoval. Alespoň do prvního vozu ne.
Vlak se opět dal do pohybu, staniční budova zmizela z dohledu. Na koncové výhybce sebou vlak škubnul, nejprve se Alena uhodila hlavou do rámu okna a v zápětí od okna odskočila. Na napěťovém přechodu zhasla světla v kupé i na chodbičce, vlak na chvíli přestal nabírat rychlost, pak se však znova rozsvítilo a elektrická lokomotiva spokojeně bzučela.
Dveře kupé se otevřely. Alena pohlédla tím směrem a uviděla starší ženu, která se opírala o hůl.
„Máte tu volno, slečno?“
„Jistě, paní, pojďte se posadit.“
Žena vstoupila do kupé, otočila se, usedla na sedadlo v protisměru a položila hůl vedle sebe.
„Jedete z daleka?“ ptala se Aleny.
„Z Olomouce.“
„Do Brna?“
„Ano, chodím tam do školy.“
„Taky jsem kdysi studovala v Brně, jenže to je už tak dávno.“
Alena se opět obrátila k oknu, za kterým nyní vládla naprostá tma.
„Já jedu do Rousínova,“ řekla žena.
Bylo to pouhé konstatování, Alena je vyslechla na půl ucha, natáhla se do kabelky a vyndala časopis. Čtení ji však nijak neuspokojilo. Opět se zahleděla z okna, kde v tu chvíli mohla zahlédnout pár světel hluboko pod náspem. Kola vlaku opět skákala přes výhybky, na druhé straně se po chvilce objevil nápis „Vyškov na Moravě.“
Alena vstala, vyšla do chodbičky, stáhla okno a pozorovala ruch na nástupišti. Několik lidí nastoupilo, výpravčí vyšel na perón, zapískal, zvedl baterku se zeleným světlem a zamával jí směrem k lokomotivě. Vlak se rozjel.
Alena se vrátila na své místo, světla města pomalu ubíhala kolem, pak zmizela, nastala opět úplná tma. Bylo to jednotvárné a únavné. Alena začala dřímat.
„Tak já už vystupuji,“ ozvala se stará paní, opřela se o hůl a vyšla na chodbičku.
Alena ji nepřítomně pozorovala, pak se obrátila zpět k oknu zrovna ve chvíli, když kolem plula cedule s nápisem „Komořany u Vyškova.“
Něco upoutalo Aleninu pozornost. Ano, na protějším sedadle ležela kabelka. Alena ji vzala, vyšla do chodbičky, stará paní právě mizela z dohledu na protější plošině.
„Paní!“ zavolala na ni Alena.
Nic. Byla pryč. Alena se vydala rychlým krokem za stařenkou. Prošla celým vozem, jenže na plošině u dveří nikdo nestál. Alena zatáhla za dveře průchodu do druhého vozu a překolébala se přes rachotící rošt, kterým táhl pořádný průvan. Na druhé straně na plošině opět nikdo nebyl. Alena vešla do chodbičky druhého vozu. Nikdo. Jen úplně na druhém konci stál nějaký mladík a díval se na krajinu otevřeným okénkem. Kolem oken se mihl nápis „Rousínov.“ Vlak nezastavil. No ovšem, vždyť je to rychlík. Alena pokrčila rameny a chystala se vrátit do svého vozu. Najednou se však ozval příšerný jek, rány, celý vagón poskočil, světla zhasla a potom jen strašná síla, která Alenu doslova přibila na stěnu vozu. Uhodila se do hlavy a ztratila vědomí.
Probrala se až zvukem sirény sanitky, která ji odvážela od vlaku. Stačila ještě zahlédnout, jak celý první vůz leží spolu s lokomotivou převrácený vedle trati. Opět upadla do mdlob.
„Slečno, probuďte se! No tak, přece nás nechcete opustit.“
Alena otevřela oči a dívala se do očí staršího lékaře, který jí kontroloval obvaz na hlavě.
„No sláva. Měla jste nehodu, slečno.“
„Já vím, ten vlak…“
„Ano, váš vlak vykolejil v zatáčce u Rousínova. Teď jste na traumatologii ve Vyškově. Jste vcelku v pořádku. Jen nějaké oděrky na hlavě, ještě vám uděláme rentgen, abychom si byli jistí. Sestra vás odveze. Hůř dopadli ti, co seděli v prvním vagónu. Jsou i mrtví, bohužel.“
Alena se pokoušela vstát. Přišla sestra a nějak divně se na ni dívala.
„Vy jste Alena Vrtalová?“
„Ano, sestři.“
„Zajímavé. Ve vaší kabelce jsem našla tento občanský průkaz. Jsou to vaše doklady?“
Alena vzala občanku a začala si ji prohlížet. Jméno souhlasilo. Na fotografii však uviděla tvář oné staré paní, která chtěl jet do Rousínova.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek