úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 31.12.2005 21:16


Muzika






Vloženo: 31.12.2005 21:16 | zobrazeno: 3816x | kritik: 0  
Autobus se šinul ulicí, Martin seděl na zadním zvýšeném sedadle a plně se oddával těžké metalové hudbě, kterou poslouchal z MP3 přehrávače. Ani nepostřehl, že je v autobuse sám.

Přišel k němu řidič, sundal mu pravé sluchátko a řekl: „Vystupovat, mladíku, konečná.“

No to se mi snad jen zdá, pomyslel si Martin. Už zase přejel svoji zastávku. Vyšel z autobusu na potemnělou zastávku, dveře se zavřely a autobus odjel na odstavnou plochu. Bylo tu patřičně sychravo, jak se na říjnový večer sluší. Prázdná čekárna, na druhé straně vysoká budova polikliniky tmavá jako sama noc. Pouze v oknech plicního oddělení se svítilo, bylo tu jako po vymření.



Martin kráčel prázdným sídlištěm, neohlížel se kolem sebe, opět se poddal hudbě, která drtila jeho ušní bubínky. Duc, duc, duc.



Najednou postřehl, že něco není v pořádku. Místo obchodní pasáže před ním stál omšelý starý dům, světla v oknech sotva blikala, změnily se i kandelábry u cesty. A vzadu za Martinovými zády nestály paneláky. Místo toho uviděl vysokou horu, na jejímž vrcholu nesměle poblikávala okna vysokého hradu. Kde se uprostřed Hané vzala hora? Kde to vlastně jsem?

Opatrně došel k domu. Četl název ulice na zdi „U posledního valu“ a číslo domu 15. Obešel dům, ulice pokračovala dolů a ohýbala se mírně vpravo. Martin uviděl muže, který šel jeho směrem.

„Dobrý večer, pane. Můžete mi říci, kde to jsem?“

„Ale copak, mladý muži, toulal ses nocí, co? Vy mladí jste jak trefení pytlem. Sluchátka na uších, podivné oblečení, dlouhé vlasy. Jsi v Pelenoru. Pokud půjdeš dolů, dostaneš se do města. Nebo máš namířeno nahoru na Tiritu?“

„Jsem poněkud dezorientovaný, pane. Jaké město je tam dole?“

„Člověče, ty jsi pil? Město Osgil, samozřejmě.“

Martin poděkoval a pokračoval ulicí. Kopec skončil, ulice se změnila na náměstíčko, na kterém právě zastavila stará hranatá tramvaj. Neváhal a nastoupil. Musí tomu přijít na kloub.



Tramvaj jela ulicí, spolucestující klimbali na lavicích kolem stěn, k Martinovi přistoupil průvodčí v modré uniformě a žádal o peníze za lístek. Martin vytáhl peněženku a zeptal se, kolik jízdenka stojí.

„Půl goldenu, mladý muži.“

Tak to je průšvih. Martin vytáhl dvacetikorunu a podal ji průvodčímu. Ten se na minci nevěřícně podíval a zakroutil hlavou.

„Promiňte, tyhle peníze tady neplatí. Vy jste z Haradu?“

„Z Česka,“ hlesl Martin potichu.

„O tom jsem nikdy neslyšel,“ řekl průvodčí a pokrčil rameny. „Musíte mi zaplatit půl goldenu, nebo vystoupit. Jinak to nejde. V Gorgoně jiné peníze neplatí.“



Nezbylo, než tramvaj opustit. Nejbližší zastávka stála u vysokého domu, na kterém byl nápis „Banka.“ Martin uvažoval, zda by si nemohl nějaké peníze vyměnit. V oknech se ještě svítilo, vešel tedy dovnitř a šel k okénku.

„Dobrý večer, paní, můžete mi vyměnit české koruny za ty vaše goldeny?“

„Jaké koruny? České? Myslel jste Rhonské koruny, samozřejmě.“

„Rhonské? Co to je?“ zeptal se Martin udiveně.

Bylo to vážné. Místo jeho rodného města se kolem něj rozprostíralo město úplně jiné, jeho zemi nikdo neznal, místo toho samé cizokrajné názvy.“

„Přijímáte platební karty?“

Žena za přepážkou se na něho podívala a řekla: „Pochopitelně. Proč nejdete k bankomatu? Když ovšem chcete platit poplatek za výběr, jsem vám k službám.“

Martin podal ženě kartu.

„VISA? Takovou společnost neznám, moment.“

Žena strčila kartu do snímače, stiskla pár kláves na počítači a opět se zadívala na Martina.

„Vy jste z Centrální Země?“

„Prosím?“

„Centrální Země. Planeta v alternativním vesmíru. Občas se tu objeví nějaký návštěvník odtamtud, přijímáme jejich karty. Ta vaše je ovšem neplatná. Je stará více jak 350 let. To se nestydíte nabízet mi takové omšelé produkty? Ukažte mi ty vaše peníze, možná vám budu moci něco dát, máme s Centrální Zemí bankovní úmluvu.“

Martin podal ženě dvě stokoruny a kovovou dvacetikorunu. Úřednice bankovky zkoumala, prohlédla si minci a pak zavrtěla hlavou.

„Lituji, tuhle měnu neznáme. Jde patrně o platné peníze, mají všechny náležitosti. Jenže já neznám žádný kurs, podle kterého bych vám je mohla vyměnit.“



Martin si převzal svoji hotovost, rozloučil se a odcházel halou k východu. Přes tři sta padesát let! Vždyť kartu dostal před rokem. Vyšel na ulici, kráčel po chodníku a rozhlížel se po obchodech. Byl naprosto zmatený, měl hlad, svítící neony ho lákaly k různým způsobům utrácení, jeho peníze tu však neměly žádnou cenu.

Uvědomil si, že bankovní úřednice říkala něco o alternativním vesmíru. To by sedělo. Centrální Země? Možná tak říkají jeho domovu. Nevypadají na mimozemšťany, ocitl se zřejmě na nějaké paralelní Zemi, kde se dějiny ubíraly jiným směrem. Co s tím? Uvažoval o okamžiku svého transferu, jenže v tu chvíli byl tak zabrán do hudby, že si vůbec ničeho nevšiml.



Uviděl muže v otrhaných šatech, který stál v podloubí, měl před sebou krabici a v ní se leskly nějaké drobné. Moc se mu do toho nechtělo, ale neměl na výběr. Zabočil za roh, našel papírovou krabici, postavil ji před sebe a tvářil se zkroušeně.



Většina chodců se kolem něho jen mihla, nevěnovali mu žádnou pozornost. Pak však přišla starší žena s dítětem, něco malému děvčátku řekla a hodila do krabice minci.

Stál tam asi půl hodiny. V krabici už měl pár mincí, hlad a žízeň ho zmáhaly, vzal proto krabici, vybral svůj výdělek a začal si mince prohlížet. Měl dvě, na kterých byl nápis „centim“ a dvacítka. Na jedné minci byla padesátka a na jedné dokonce hodnota 1 G. Golden. Tramvaj stála půl goldenu, on má skoro dva. Bude to stačit na večeři? Asi ne. Vyhledal obchůdek s potravinami a byl příjemně překvapen. Za dvě housky, kousek sýra a láhev piva zaplatil jen golden a padesát centimů.



Vyšel opět na ulici, našel si stinný kout a pojedl. Žádná sláva, ale co by za ty peníze mohl chtít? Dal si oba zbylé měděné dvacetníky do kapsy a vyrazil na další průzkum.



Auta neslyšně plynula dlouhým širokým bulvárem, podstatně lepší tramvaje projížděly velkou rychlostí středem ulice. Neony na obchodech vypadaly novější, potkával samé dobře oblečené lidi, kteří se na něho dívali s opovržením. Tady žebrat raději nebude.



Přímo před ním se objevil nápis „Library.“ A ještě bylo otevřeno. Nakoukl dovnitř, byl zde klid, za stolem seděla starší žena a pletací jehlice se jí míhaly v rukách.

„Promiňte, paní, kolik stojí vstupné do knihovny?“

„Prosím? Vy jste snad spadl z Měsíce, mladý muži. Knihovna je přece objekt veřejné služby. Platíte si ji ze svých daní, proč byste měl platit za vstup?“

„Děkuji, promiňte,“ vykoktal Martin a vydal se dál.

Žena se za ním otočila a zvolala: „Ale za půl hodiny zavíráme!“

Martin se obrátil, kývl hlavou a vešel do místnosti, kde sedělo pár lidí u stolků a četli si v různých knihách.



Přistoupil k pultu, kde stál mladý muž v obleku, který právě něco kutil na počítači.

„Promiňte, můžete mi dát nějakou publikaci o Centrální Zemi?“ zeptal se Martin.

„Centrální Země, moment,“ řekl mladík, několikrát přejel prstem po dotykovém displeji a pak se otočil k regálu a podal Martinovi časopis. „Tady se píše o Centrální Zemi. Žádnou knihu o ní tu nemáme, není to zrovna svět, který by byl na dosah.“

Martin vzal časopis, sedl si ke stolku, listoval časopisem a četl titulky. Některé se nedaly přehlédnout: „Tajemný vrah znovu udeřil v Imladu,“ „Co je pravdy na pověstech o duších z Fornostu?“ „Profesor Tar Marten objevil nový prvek – Arwenium.“ A konečně: „Posel z Centrální Země.“

Začetl se do článku. Psalo se tu o nějakém panu Kravákovi, který byl označován jako vrchní koordinátor Centrální Země, o Nové Praze, kde sídlí centrální vláda, o nejnovějších úspěších pěstitelů kávy v Novém Tunisu a taky o turistických výpravách do kontinentální rezervace v Americe. Tak tohle asi nebude jeho domov.



Vrátil časopis a vyšel opět na ulici. Měl se raději podívat na něco o tomto světě, začal si v duchu vyčítat.

Procházel ulicí, zabočil vpravo a sedl si na lavičku v parčíku. Opět si nasadil sluchátka, pustil přehrávač a pokusil se relaxovat při své oblíbené hudbě. Třeba ho něco napadne.



„Vstávat, mladíku, vystupovat, konečná,“ říkal hluboký hlas nad Martinovou hlavou.

Probral se a nevěřícně hleděl do očí řidiče ve fialové uniformě FTL. Sundal si sluchátka, poděkoval a vystoupil z autobusu. Němá a potemnělá poliklinika se vypínala na západním obzoru, světla zářivek mrkala, venku bylo chladno a foukal ostrý vítr.

Martin se vydal ulicí, prošel kolem Smíchovského zámečku, raději šel delší cestou přes rondel na Plumlovské, než by zase riskoval překvapení uprostřed sídliště. Všechno bylo v pořádku.



Nasadil si sluchátka. Dunivá hudba skupiny Ephel Duath mu zněla do kroku, dal si ruce do kapes a mířil k domovu. V pravé kapse něco nahmatal. Vytáhl tu věc na světlo a nevěřícně zíral na dvě měděné dvaceticentimové mince.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek