úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 19.03.2006 19:00


Umění naslouchat






Vloženo: 19.03.2006 19:00 | zobrazeno: 2180x | kritik: 0  
Oheň v krbu praskal, příjemné teplo se šířilo místností. Deanna seděla u krbu, deku přes kolena, hlavu opřenou o opěradlo vysokého křesla. Ozvalo se zarachocení klíčů ve dveřích. Deanna se protáhla a ohlédla se přes rameno.

„Lucy, ahoj, pojď dál.“

„Dobrý večer, tetičko. Jak jsi poznala, že jsem to já?“

„A kdo jiný by chodil tak pozdě večer? Kromě toho jsem ti přece říkala, že musíš naslouchat.“



Lucy vešla do pokoje. Byla to drobná dívka s dlouhými černými vlasy. Pohlédla na ženu, které říkala tetička. Deanna se jí alespoň co se týče vlasů podobala. Mezi černými kadeřemi se však místy objevovala stříbrná nitka.

„Jak se cítíš, tetičko?“

„Je mi dobře, neměj starost, děvče.“

„Tetičko, budeš mi vyprávět o starých časech?“

Deanna se usmála.

„To jsi přišla jen proto, abys poslouchala rozumy staré ženské?“

„A proč ne? Budeš mi vyprávět o Willovi?“

Lucy si sedla do druhého křesla a dívala se na tetu plná očekávání. Deanna se uvelebila v křesle a přes tvář jí přeběhl stín.

„Lucy, o Willovi se dnes bavit nechci. Nemusíme přece pořád vzpomínat na toho starého admirála. Víš na koho jsem si dnes vzpomněla? Na Tašu. Povídala jsem ti někdy o Taše?“

„Ne, tetičko.“

„Taša. Zemřela tak mladá. Víš, ona pocházela z planety, kde se život s lidmi nemazlil. Od dětství se potloukala mezi různými bandami, rodiče vlastně ani neznala. Byla to sakra ženská, přeprala by tři chlapy najednou. Proto se stala šéfkou bezpečnosti. A pak přišla ta příšera Armus, odpusť, Lucy, nějak se mi o tom najednou nechce mluvit. Byla jsem tehdy u toho. Já a Beverly. Ona jí už nedokázala pomoci a já byla v situaci, ze které se nedalo snadno dostat. Ach, Taša. Škoda jí.“

„To je smutné, tetičko.“

„Ano, Lucy, je to smutné.“

„Babička Beverly ji ošetřovala?“

„Ano. Marně.“

„A táta tam byl taky?“

„Vlastně ani nevím. Když tak vzpomínám, bylo to ještě před tím, než šel studovat na Akademii. Asi byl nahoře na lodi.“



„Jaké to je, když člověk umírá? Jak to cítíš ty?“

„Cítím najednou jakousi prázdnotu. Kde byla spousta různých citů, je najednou nula. Absolutní nula.“

„Ty nevěříš, že lidská duše smrt přežije?“

„To nevím, Lucy. Nikdo to neví. Národ mé matky má vrozenou telepatii, to jistě víš. Ale ani oni se spojit s duší zemřelého člověka nedokážou. Blábolím, co? Přece všichni vědí, že duše je jen množina elektrických impulsů v mozku. Jak by mohla přežít, když mozek odumře?“

„Tetičko, já bych ráda věřila, že smrtí život nekončí.“

„Ano, i já bych tomu ráda věřila. Viděla jsem umírat tolik lidí. I já jsem často byla na pokraji smrti. Mnozí mladí si myslí, že služba u Flotily je velké dobrodružství. Jenže to platí jen pro ty šťastné, kteří přežijí. Hodně mladých lidí jsem viděla umírat. A každý z nich měl svůj velký sen, každý prahl po životě. Ale proč se bavíme o takových věcech? Raději mi pověz, jak se ti daří ve škole a co chlapci.“

„No, je to pořád stejné. Koho mám ráda já, tak ten se na mě ani nepodívá. Místo toho mě pronásledují mladíci podivných charakterů. Taky jsi to tak zažívala?“

„Jistě, v mládí se láska šíří jako lavina a občas někoho zavalí. Neboj, to přejde. Nakonec najdeš toho pravého.“

„Tetičko, proč tě vlastně strýček Will opustil?“

„Lucy, tohle je příliš složité, než aby to mohla pochopit mladá dívka.“

„Možná už nejsem tak hloupá, nebo ty mi nevěříš?“

„Věřím. To víš, že ti věřím. Will a já, to byla dlouhá cesta. Měli jsme se hodně rádi, naše láska vlastně nikdy neskončila. Jenže každý z nás měl svoji profesi a svoji kariéru. Proto nemohlo naše manželství dlouho vydržet. Je to ale složitější, nedokážu to vypovědět slovy.“



Lucy seděla mlčky, Deanna taky neměla co dodat.

„Tetičko, myslíš, že ze mě bude dobrá psycholožka?“

„Jistě bude, Lucy. Když budeš dobře naslouchat.“

„Ty jsi ale cítila něco víc. Škoda, že nemám tvé nadání.“

„Musíš naslouchat. Musíš slyšet i to, co si člověk myslí. Ano, pro mě to bylo o něco snadnější. Každý člověk však dokáže naslouchat, jsem o tom přesvědčená, čím více lidi poznávám. Vzpomínáš na Guinan? Nikdy jsem nebyla tak dobrá, jako ona.“

„To ale nemyslíš vážně, tetičko? Přece nemůže obyčejná barmanka trumfnout nejlepší poradkyně Flotily.“

„Může, Lucy, může. Ona uměla naslouchat těm nejskrytějším hlasům lidského srdce. Víš co ti poradím? Pokus se někdy postavit za bar. Třeba si to vezmi jako prázdninovou brigádu. Když uvidíš lidi, kteří potřebují se sklenkou vypít nějaké to chlácholivé slovo, potom se možná naučíš naslouchat pozorněji. Nikdy neopovrhuj lidmi, kteří nepatří mezi špičky inteligence. Ty budeš doktorka, jistě, budeš mít diplom. Guinan stačilo její velké srdce.“

„To je zvláštní, tetičko. Cítím, že jsi smutná. Ráda bych ti pomohla.“

„No vidíš, už umíš naslouchat. O mě si starosti nedělej. Nějak to přežiji, už jsem toho přežila dost.“

Lucy si povzdychla.

„Budu už muset jít, tetičko. Opravdu nic nepotřebuješ?“

„Budu v pořádku, Lucy, neboj.“



Dívka odešla. Deanna přiložila do krbu další poleno. Opřela se v křesle a v očích se jí objevily slzy. Zůstala sama, kde je její láska?

Povzdychla si, setřela slzy a seděla dál jako socha.

Než usnula, splynulo jí ze rtů slůvko: „Imzadi.“

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek