Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 6.
Vloženo: 23.02.2006 14:23 | zobrazeno: 5018x
| kritik: 0
Tma. Dva plamínky svítících očí uprostřed křoví. Honza vytáhl pistoli a zamířil. Tma se roztrhla, velký pes s téměř lidskou siluetou se vymrštil a vyrazil pistoli z Honzovy ruky. Než se stačil obrátit, pes ho citelně kousl do nohy. Ne to není pes. Vlkodlak! Co platí na vlkodlaka? Honza přes clonu bolesti, která mu pulzovala v noze, vytáhl nůž a ohnal se bestii po krku. Ozvalo se klokotání krve v hrtanu, tlama však cvakla a Honzova ruka ochabla. Příšerná bolest ho přibila k zemi. Vlkodlak zařval a vrhl se svému soupeři po hrdle. Ten ale stačil levou rukou vytáhnout tesák a bodnout. Vlkodlak znovu zařval a zhroutil se na Honzovu hruď. Byla to příšerná tíha. Datové brýle ležely půl metru daleko, komunikátor v kapse byl napadrť. Honza cítil, jak přicházejí jeho poslední minuty.
Probudil se na nemocničním lůžku. Na židli seděla Ivana, za ní postával Šíma a hrál si s nezapáleným doutníkem.
„No to je dost, agente Vorle. Vítám vás zpátky.“
Ivaně vstoupily do očí slzy. Pohladila Honzu po ruce a slzy jí začaly téct po tvářích.
„Co, co se děje?“ zmohl se Honza na slovo.
„Agente Vorle, byla to dobrá práce. Svého soupeře jste zdolal. Bohužel ne všechny zprávy jsou tak příznivé. Byl jste zle pokousán a lykantropie…“
„To nemůže být pravda! Ivano, řekni něco, to přece nemůže být pravda! Nežijeme v nějaké fantasy, tohle je reálný svět!“
Honza se zalykal vychrlenými slovy. Ivana nepokrytě brečela, Šíma mezi prsty zlomil doutník.
Z nemocnice ho pustili za týden. Lékaři nechtěli o žádných nadpřirozenostech slyšet, lykantropie byla pro ně pouze psychická porucha. Zkoumavě Honzu pozorovali, zda nepotřebuje péči bohnického ústavu. Nakonec vyvázl. Šel na základnu a podrobil výslechu doktora Dalíka.
„Pane Vorle, vaše nemoc je vážná, nikoliv nepřirozená. Žádné úplňky a podobné nesmysly. Vaše tělo se prostě mění, je to trvalá změna. Nebudete tomu věřit, ale za vaši změnu mohou nanočástice, které se dostaly ze slin toho, ehm, vlkodlaka do vaší krve. Neznáme příčinu koordinace těchto nanočástic, nedokážeme je zastavit. Současný stav nanotechnologií něco podobného přivodit neumí. Vaše nemoc je způsobena technologií, která doposud není známa.“
„To chcete říct, že trpím nemocí, která přišla z budoucnosti?“
„Nemůžeme to vyloučit.“
„A nemůžete nic dělat…“
„Ano. Bohužel. Změny, které u vás nastanou, budou ještě nějaký čas trvat. Vlastně ani nevíme, jestli výsledkem proměny bude bytost podobná tomu, co jste zabil. Nevíme jaké psychické změny u vás nastanou. V každém případě budete muset zůstat zde na základně v naší péči. Pokud se situace změní a my objevíme postup, který vám pomůže, budete na dosah.“
„Ale doktore, vy přece na nic nepřijdete, nemám pravdu? To je jen takové blábolení na utišení šoku pacienta. Bojoval jsem proti zrůdám a nyní se ze mě zrůda stává. Je to směšné: tolik peněz na kontě a život v tahu. Kdyby mě alespoň ten vlkodlak roztrhal, to jste mě museli zachraňovat?“
„Pane Vorle, nikdy není nic ztraceno. Věda se stále vyvíjí, dokud žijete, máte naději.“
Ivana Honzu navštěvovala, jejich láska dostala nový rozměr. Fyzický kontakt byl nyní vyloučen, žádný z vědců si netroufal předpovědět, jakým způsobem se můžou nanočástice šířit.
Honza se nakonec propadl do kyberprostoru, který byl proti jeho problémům dokonale chráněn. Seděl u počítače, pořídil si zařízení pro zprostředkování virtuální reality a pomalu začínal zapomínat na skutečný svět.
Probudil se na nemocničním lůžku. Na židli seděla Ivana, za ní postával Šíma a hrál si s nezapáleným doutníkem.
„No to je dost, agente Vorle. Vítám vás zpátky.“
Ivaně vstoupily do očí slzy. Pohladila Honzu po ruce a slzy jí začaly téct po tvářích.
„Co, co se děje?“ zmohl se Honza na slovo.
„Agente Vorle, byla to dobrá práce. Svého soupeře jste zdolal. Bohužel ne všechny zprávy jsou tak příznivé. Byl jste zle pokousán a lykantropie…“
„To nemůže být pravda! Ivano, řekni něco, to přece nemůže být pravda! Nežijeme v nějaké fantasy, tohle je reálný svět!“
Honza se zalykal vychrlenými slovy. Ivana nepokrytě brečela, Šíma mezi prsty zlomil doutník.
Z nemocnice ho pustili za týden. Lékaři nechtěli o žádných nadpřirozenostech slyšet, lykantropie byla pro ně pouze psychická porucha. Zkoumavě Honzu pozorovali, zda nepotřebuje péči bohnického ústavu. Nakonec vyvázl. Šel na základnu a podrobil výslechu doktora Dalíka.
„Pane Vorle, vaše nemoc je vážná, nikoliv nepřirozená. Žádné úplňky a podobné nesmysly. Vaše tělo se prostě mění, je to trvalá změna. Nebudete tomu věřit, ale za vaši změnu mohou nanočástice, které se dostaly ze slin toho, ehm, vlkodlaka do vaší krve. Neznáme příčinu koordinace těchto nanočástic, nedokážeme je zastavit. Současný stav nanotechnologií něco podobného přivodit neumí. Vaše nemoc je způsobena technologií, která doposud není známa.“
„To chcete říct, že trpím nemocí, která přišla z budoucnosti?“
„Nemůžeme to vyloučit.“
„A nemůžete nic dělat…“
„Ano. Bohužel. Změny, které u vás nastanou, budou ještě nějaký čas trvat. Vlastně ani nevíme, jestli výsledkem proměny bude bytost podobná tomu, co jste zabil. Nevíme jaké psychické změny u vás nastanou. V každém případě budete muset zůstat zde na základně v naší péči. Pokud se situace změní a my objevíme postup, který vám pomůže, budete na dosah.“
„Ale doktore, vy přece na nic nepřijdete, nemám pravdu? To je jen takové blábolení na utišení šoku pacienta. Bojoval jsem proti zrůdám a nyní se ze mě zrůda stává. Je to směšné: tolik peněz na kontě a život v tahu. Kdyby mě alespoň ten vlkodlak roztrhal, to jste mě museli zachraňovat?“
„Pane Vorle, nikdy není nic ztraceno. Věda se stále vyvíjí, dokud žijete, máte naději.“
Ivana Honzu navštěvovala, jejich láska dostala nový rozměr. Fyzický kontakt byl nyní vyloučen, žádný z vědců si netroufal předpovědět, jakým způsobem se můžou nanočástice šířit.
Honza se nakonec propadl do kyberprostoru, který byl proti jeho problémům dokonale chráněn. Seděl u počítače, pořídil si zařízení pro zprostředkování virtuální reality a pomalu začínal zapomínat na skutečný svět.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek