úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 15.02.2006 14:30


Černá růže






Vloženo: 15.02.2006 14:30 | zobrazeno: 3775x | kritik: 0  
Snášel se večer, hospoda hlučela, malý mužík s dlouhým černým vousem seděl u stolu a poslouchal vyprávění starého obchodníka. Měl rád příběhy z dlouhých cest, sám se živil tím, že doprovázel obchodní karavany jako ozbrojený strážce.

Ke stolu přistoupil postarší muž s bílými vlasy i vousy.

„Rytíř Tobas?“ zeptal se mužíka.

„Dejme tomu. Kdo se ptá?“

„Já jsem čaroděj Zarathorn. Dost jsem o tobě slyšel, rytíři. Měl bych pro tebe práci.“

„Jakou práci mi může nabídnout vznešený mág?“

„Docela prostou. Potřebuji doručit balíček své kolegyni a momentálně nemůžu vyjet z města sám. Hledám spolehlivého člověka. A to bys ty mohl být, máš-li zájem.“

„Dobrá, co mám doručit, komu, kam a za co?“

„Dám ti sto korun. Doručíš tento balíček čarodějce Dragoberdě do Widolenu.“

„Sto korun je značná částka. Musí jít o velkou vzácnost.“

„Ano, ta věc je cenná. Spoléhám na to, že ji dovezeš v pořádku.“

„Dovezu, pane čaroději, ručím ti za zásilku svým životem.“

„Tak se mi líbíš, rytíři,“ řekl Zarathorn a podal Tobasovi balíček a měšec s penězi.

Když čaroděj odešel, Tobas zaplatil útratu a sjednal si na noc pokoj. Odebral se tam ihned, zkontroloval dveře, zajistil je, rozmístil své zbraně v okolí postele a balíček položil vedle polštáře. Potom se vysvlékl a ulehl do lože.



Noc proběhla klidně. Tobas se nasnídal a odešel do stáje. Jeho černá klisna byla opatrována pozorným sluhou, rytíř mu dal dvě koruny, nasedl a vyjel k městské bráně.

Začínal pěkný letní den, lidé se trousili do města na trh, stráže v bráně jen netečně postávaly. Tobas popohnal klisnu a za chvíli mu krásná Glorea zůstala daleko za zády.

Jel sám, což nebyl jeho zvyk, proto se po poledni připojil k odchodní karavaně jedoucí na sever. Tentokrát se nemusel s obchodníky dohadovat o ceně za doprovod, měl své jisté. K večeru dorazili k hospodě pod hradem Remaden. Ubytováni bylo slušné, přítomnost biřiců vévody Silpena mohla znamenat ledacos. Vévoda nebyl zrovna nádoba ctnosti, mohly nastat mrzutosti. Tobas proto záhy zalezl do pokojíku, opět vše zabezpečil a šel spát. Během noci slyšel ze šenku hluk rvačky, byl rád, že tomu unikl.



Ráno s lítostí zjistil, že obchodníci chtějí prodávat své zboží na hradě, takže se od nich odtrhl a pokračoval v cestě sám. Přejel hranici a projížděl Jižní Widolou. Bylo pod mrakem a schylovalo se k dešti.

Kolem poledne začala kobyla divoce frkat a divně sebou mlela.

„Klid, Vráno, klid,“ snažil se ji Tobas utěšit.

Pak je spatřil. Byli čtyři a stáli uprostřed cesty. Šipka z kuše zasvištěla kolem Tobasova ucha. Na víc nečekal. Pobídl klisnu, vytáhl dlouhý meč a vjel mezi loupežníky. Jeho rány dopadaly pěkně rychle a do všech stran. Mohutná Vrána tančila uprostřed výtečníků jako zběsilá. Jednoho lupiče švihl Tobas do hlavy a tím ho zbavil vědomí. Další tři se hned tak nedali. Rytíř navedl Vránu proti jednomu z nich, vyrazil mu meč z ruky a levačkou po něm hodil nůž. Chlap zachroptěl a skácel se s nožem v krku.

Tobas seskočil z kobyly a dva zbývající si náležitě vychutnal. Nedalo se říci, že by s meči vyloženě neuměli zacházet. Proti zkušenosti malého rytíře však jejich úsilí mnoho nezmohlo. První skončil napíchnutý na Tobasově meči, druhý raději vzal nohy na ramena.



Rytíř zkontroloval situaci, vzal si zpátky svůj nůž a očistil meč o trávu. Poražení protivníci nic nenamítali. Leželi na zemi a měli dost starostí se svými zraněními.

Tobas nasedl na Vránu a zamířil k severu. Ani se neohlédl.

Přiblížil se večer, dalo se do deště a na obzoru se objevila velká řeka Kalena. Tobas přejel přes brod a zastavil u velké zájezdní hospody. Čekali tam Widolští vojáci.

„Kampak, rytíři?“ ptal se jejich kapitán.

„Do Widolenu, pánové. Teď ale spíš do hospody, vám se tu chce moknout?“

„Máme svoje rozkazy. Řádí tu tlupa zbojníků, musíme je chytit.“

„Jo, jsou čtyři a stojí uprostřed cesty jako voli na porážce.“

„Ty o nich něco víš?“

„Vím. Můžete si klidně zajít na pivo. Ráno si je posbíráte. Pokud některý z nich setkání se mnou nepřežil, nedá se nic dělat. Šibenice o něho bude chudší.“



Ráno vstal Tobas brzy, sedl na klisnu a vyjel ke městu Jarana, které stálo jen kousek od řeky. Vůbec se nezdržoval a pokračoval v cestě. Chtěl být do večera v hlavním městě.

Widolen ho přivítal krásným západem slunce za velkou kulatou věží královského hradu. Doptal se na dům čarodějky a zaklepal na dveře. Usměvavá služka ho dovedla do salónu.

Dragoberda byla krásná mladá žena oblečená ve dlouhých černých šatech, její štíhlý pas donutil Tobase naprázdno polknout.

„Paní, posílá mě tvůj kolega Zarathorn. Toto ti mám doručit.“

Předal jí balíček. Čarodějka vybalila z papíru malou dřevěnou krabičku. Otevřela ji a vytáhla nádherný medailon na zlatém řetízku.

„Černá růže! Zarathorn ví, jak mě potěšit.“

Navlékla si medailon na krk. Krásná černá růže zapadla mezi její ňadra, jakoby tam odjakživa patřila.

„Jak se jmenuješ, rytíři?“

„Tobas, paní.“

„Jsi odvážný muž, Tobasi?“

„No, hned tak něčeho se neleknu.“

„Tento šperk je vzácný magický artefakt. Umožňuje vidět stíny věcí minulých i budoucích. Odvážíš se nahlédnout do své budoucnosti?“

„Když si to budeš přát, paní.“

„Dobrá. Vidím ve stínech, že tvá matka byla hradní paní a zemřela mladá, souhlasí to?“

„Souhlasí. Zemřela při porodu mé sestry.“

„Tobasi, čeká tě zajímavý život. Nebezpečný, ale zajímavý. Taky tě čeká jedno velké přátelství nevšedního muže. A za ženu dostaneš dívku, jejíž původ bude nesmírně vznešený. Víc ti říkat nebudu, protože osud každého musí přijít ve správném pořadí. Děkuji ti za tvoji službu. Doufám, že ji moje proroctví dostatečně zaplatilo.“

„Jsi laskavá, paní. Dostal jsem bohatě zaplaceno od tvého kolegy.“

„Zarathorn je spravedlivý muž. Jdi v pokoji, Tobasi. Žij svůj osud co nejlépe.“



Tobas se rozloučil a zamířil do centra města. Určitě se najde nějaká hospoda, kde bude moci spláchnout prach cest. A přemýšlet o té zvláštní předpovědi. Nesmírně vznešený původ? Třeba si ho vezme za muže nějaká princezna. To je nesmysl, řekl si v duchu. Ale kdo ví?

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek