Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 1.
Vloženo: 18.02.2006 18:35 | zobrazeno: 5165x
| kritik: 0
Jemně mžilo, chlad podzimního rána pronikal vanutím větru pod oděvy chodců na Náměstí republiky. Honza Vorel vyšel z metra, narazil si kšiltovku do čela, na oči si nasadil brýle a začal si procházet došlé e-maily. Jeho prsty zkušeně běhaly po klávesnici v pravé kapse, text zpráv běžel před jeho očima na polopropustných sklech brýlí. Honza se postavil na zastávku tramvaje a čekal na čtrnáctku, která ho měla dopravit do práce. Pravá ruka cvakala v kapse po klávesách komunikátoru, právě odpovídal na mail jedné sympatické dívky, kterou si včera našel na webové seznamce. Možná by z toho mohlo být nějaké společně příjemně strávené odpoledne, třeba i večer a noc a kdo ví?
Tramvaj se přišourala k nástupišti, Honza se nasoukal do plného vozu, opřel se o tyč u dveří a pokračoval v korespondenci. Na Dlouhé do něho citelně strčila starší žena a začala mu nadávat.
„Hele, mladíku, co ty tu tak stojíš, překážíš, ustup.“
„Prosím, paní,“ řekl Honza a uvolnil dveře.
Žena ovšem vystoupit nehodlala, pouze si musela rýpnout, tohle popichování Honza nechápal. Vrátil se k rozepsané zprávě, pozval dívku, jmenovala se Ivana, na rande dnes o půl páté na Strossmayerák ke kostelu, odeslal zprávu a díval se na Vltavu, která se líně valila pod mostem. U tunelu sebou tramvaj škubla, až se musel zachytit poutka na horní tyči. Stará paní si jen odfrkla.
Veletržní palác byl tradičně plný ruchu. Pracovníci galerie se hrnuli do práce, Honza mávnul pravou rukou kolem čidla docházkového automatu a zamířil k šatně do sklepa. Sundal brýle, navlékl na sebe uniformu, služební čepici sroloval mazácky pod nárameník a vyšel do prvního patra, kde měl po dalších osm hodin s krátkou přestávkou na oběd hlídkovat, aby si některý návštěvník nepřivlastnil nějaké umělecké dílo. Osobně byl vůči modernímu umění poměrně netečný, práce strážného je jako každá práce, k tomu není potřeba být znalcem obrazů. Nasadil si brýle, naladil služební okruh a přečetl si vzkazy od šéfa. Normální stav. Zkontroloval paralyzér v levé kapse a přesunul si pendrek více dozadu.
Vlastně si ani nepamatoval, kdy se z kustodů v oblecích stali strážci v modrých hábitech podobných maskáčům. Drzost zlodějů neznala mezí. Uprostřed návštěvního dne se doslova probili k vyhledanému dílu, ukradli ho a zmizeli za hluku střelby z ručních zbraní. Kustody a návštěvníky nešetřili. Bylo třeba opravdu důkladně zkoumat procházející osoby. Ty patrně netušily, že jsou jejich identifikační čipy neustále snímány a na druhé straně černých brýlí strážných běží jejich osobní údaje, kdykoliv se na ně podívají. Jakýkoliv kriminálník byl okamžitě odhalen a velmi pečlivě sledován. Jediný neopatrný pohyb pro něho znamenal zásah paralyzérem a bezplatný odnos před budovu.
Dopoledne se táhlo, Honza se procházel mezi návštěvníky, skenoval je a posuzoval. Občas mu to nedalo a zneužil své pravomoci, aby se o klientech dozvěděl nějaké podrobnosti. Nejvíce ho pochopitelně zajímaly pohledné ženy. Neškodilo dozvědět se, jak jim jde život a zda právě nemají nouzi o partnera. Metropolitní databáze shromažďovala všechny drby, takový magistrátní úředník nikdy neví, kdy se to může hodit. Všechno samozřejmě za zdání naprostého soukromí a pod záštitou zákona o ochraně osobních údajů.
Kolem poledne se začal v patře roztahovat televizní štáb, který patrně natáčel dokument o nějakém umělci a jeho díle. Honza nedokázal pochopit, proč se televize v moderní době neobejde bez tolika zbytečného harampádí. Jakoby nestačila obyčejná videokamera. Všude plno kabeláže, mikrofony na jeřábech, kamera jak vrata od stodoly, spousta různých pomocníků a uprostřed toho všeho dokonale oblečený redaktor oprašovaný vizážistkou. Honza projel všechny čipy a u jednoho tahače kabelů se zastavil. Safra! Seděl za překupnictví. Raději zavolat posily, dokud není pozdě.
Druhý strážný se dostavil během půl minuty. Byla to Honzova dávná přítelkyně Regina, nyní oblíbenkyně samotného velkého šéfa. Stačil letmý pohled na databázi, aby bylo zřejmé, zda se šéfem stále spí. Spí.
Regina se usmála a lehce zvedla pravou ruku na pozdrav. Honza jí to oplatil, ukázal na televizního poskoka se šrámem v datech a nechal ji, aby si ho neskenovala a prověřila. Kývla hlavou. Honza přistoupil k pomocníkovi, přiložil mu paralyzér ke krku a stiskl spoušť. Pro jistotu. Zatáhl bezvládného chlapa za nejbližší mezistěnu, postavil se kousek od něho a sledoval jak štáb, tak i jeho. Nikdo si toho nevšiml.
Tramvaj se přišourala k nástupišti, Honza se nasoukal do plného vozu, opřel se o tyč u dveří a pokračoval v korespondenci. Na Dlouhé do něho citelně strčila starší žena a začala mu nadávat.
„Hele, mladíku, co ty tu tak stojíš, překážíš, ustup.“
„Prosím, paní,“ řekl Honza a uvolnil dveře.
Žena ovšem vystoupit nehodlala, pouze si musela rýpnout, tohle popichování Honza nechápal. Vrátil se k rozepsané zprávě, pozval dívku, jmenovala se Ivana, na rande dnes o půl páté na Strossmayerák ke kostelu, odeslal zprávu a díval se na Vltavu, která se líně valila pod mostem. U tunelu sebou tramvaj škubla, až se musel zachytit poutka na horní tyči. Stará paní si jen odfrkla.
Veletržní palác byl tradičně plný ruchu. Pracovníci galerie se hrnuli do práce, Honza mávnul pravou rukou kolem čidla docházkového automatu a zamířil k šatně do sklepa. Sundal brýle, navlékl na sebe uniformu, služební čepici sroloval mazácky pod nárameník a vyšel do prvního patra, kde měl po dalších osm hodin s krátkou přestávkou na oběd hlídkovat, aby si některý návštěvník nepřivlastnil nějaké umělecké dílo. Osobně byl vůči modernímu umění poměrně netečný, práce strážného je jako každá práce, k tomu není potřeba být znalcem obrazů. Nasadil si brýle, naladil služební okruh a přečetl si vzkazy od šéfa. Normální stav. Zkontroloval paralyzér v levé kapse a přesunul si pendrek více dozadu.
Vlastně si ani nepamatoval, kdy se z kustodů v oblecích stali strážci v modrých hábitech podobných maskáčům. Drzost zlodějů neznala mezí. Uprostřed návštěvního dne se doslova probili k vyhledanému dílu, ukradli ho a zmizeli za hluku střelby z ručních zbraní. Kustody a návštěvníky nešetřili. Bylo třeba opravdu důkladně zkoumat procházející osoby. Ty patrně netušily, že jsou jejich identifikační čipy neustále snímány a na druhé straně černých brýlí strážných běží jejich osobní údaje, kdykoliv se na ně podívají. Jakýkoliv kriminálník byl okamžitě odhalen a velmi pečlivě sledován. Jediný neopatrný pohyb pro něho znamenal zásah paralyzérem a bezplatný odnos před budovu.
Dopoledne se táhlo, Honza se procházel mezi návštěvníky, skenoval je a posuzoval. Občas mu to nedalo a zneužil své pravomoci, aby se o klientech dozvěděl nějaké podrobnosti. Nejvíce ho pochopitelně zajímaly pohledné ženy. Neškodilo dozvědět se, jak jim jde život a zda právě nemají nouzi o partnera. Metropolitní databáze shromažďovala všechny drby, takový magistrátní úředník nikdy neví, kdy se to může hodit. Všechno samozřejmě za zdání naprostého soukromí a pod záštitou zákona o ochraně osobních údajů.
Kolem poledne se začal v patře roztahovat televizní štáb, který patrně natáčel dokument o nějakém umělci a jeho díle. Honza nedokázal pochopit, proč se televize v moderní době neobejde bez tolika zbytečného harampádí. Jakoby nestačila obyčejná videokamera. Všude plno kabeláže, mikrofony na jeřábech, kamera jak vrata od stodoly, spousta různých pomocníků a uprostřed toho všeho dokonale oblečený redaktor oprašovaný vizážistkou. Honza projel všechny čipy a u jednoho tahače kabelů se zastavil. Safra! Seděl za překupnictví. Raději zavolat posily, dokud není pozdě.
Druhý strážný se dostavil během půl minuty. Byla to Honzova dávná přítelkyně Regina, nyní oblíbenkyně samotného velkého šéfa. Stačil letmý pohled na databázi, aby bylo zřejmé, zda se šéfem stále spí. Spí.
Regina se usmála a lehce zvedla pravou ruku na pozdrav. Honza jí to oplatil, ukázal na televizního poskoka se šrámem v datech a nechal ji, aby si ho neskenovala a prověřila. Kývla hlavou. Honza přistoupil k pomocníkovi, přiložil mu paralyzér ke krku a stiskl spoušť. Pro jistotu. Zatáhl bezvládného chlapa za nejbližší mezistěnu, postavil se kousek od něho a sledoval jak štáb, tak i jeho. Nikdo si toho nevšiml.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek