úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 19.02.2006 17:51


Metropolis - kapitola 2.






Vloženo: 19.02.2006 17:51 | zobrazeno: 4075x | kritik: 0  
Ivana stála na schodech u kostela svatého Antonína, v pravé ruce držela deštník a v levé svoje datové brýle. Honza by ji samozřejmě odhalil i v brýlích, nebylo však třeba vyrukovat se znalostí osobních dat hned na první schůzce. Sundal si brýle, aby i Ivana mohla poznat jeho. Usmála se a sešla ze schodů.

Chvíli si nezávazně povídali, déšť však jejich setkání zkomplikoval a tak brzy zapadli do útulné vegetariánské restaurace. Ivana neměla maso ráda. Honzovi to nevadilo, každý má nárok na svoje vnímání světa. Jídlo bylo připraveno se značným umem, absence masa vůbec nevadila. A k tomu láhev dobrého červeného, příjemné odpoledne se poklidně sunulo k večeru.

„Tak co, kam půjdeme teď?“ zeptala se Ivana bezelstně.

„Já nevím, ke mně? Nebo raději k tobě?“

„Koukám, že to bereš hákem, dobře půjdeme ke mně,“ řekla Ivana s úsměvem.

Bydlela nedaleko, jen kousek nahoru k Technickému muzeu. Uvařila grog a pustila televizi. Honza se uvelebil na sedačce a předstíral, že se baví. Ivana se k němu přitulila, chvíli se líbali a pak zapadli do ložnice. Milování bylo nějak neobvykle opojné, uvědomil si Honza. Normálně při tom usnul.



Probudil se náhle. Ivana byla pryč. Zato v křesle pod oknem seděl podsaditý muž s knírkem a kouřil doutník.

„Co tu děláte?“ vyhrkl Honza zmateně.

„Co tu dělám? To bych se mohl zeptat i já vás, nemyslíte?“ odpověděl muž otázkou a křivě se usmál. „Já jsem Karel Šíma a vy jste, pokud se nemýlím, Jan Vorel.“

„Máte přesné informace. Kde je Ivana?“

„V kuchyni. Nechala nás o samotě, potřebuji s vámi mluvit.“

„Tak jo, mluvte.“

„Pane Vorel, nezdá se vám, že práce strážného v galerii není to pravé pro veterána?“

„Když jste tak moudrý, jistě víte, proč mě z armády propustili.“

„Ovšem, pletky s vdanými paničkami se obvykle nevyplácejí, zvláště když jde o paní plukovníkovou. Ty řeči o neuposlechnutí rozkazu a nějaká ta ztracená munice, to byla pochopitelně jen zástěrka, nemám pravdu?“

„Skutečně o mě všechno víte, pane Šímo?“

„Vím toho dost. Jste dost aktivní na síti, v práci i doma. To nelze přehlédnout. Ale proto jsem s vámi mluvit nechtěl. Nabízím vám práci. Dobře placenou práci, pane Vorle. Mám takovou menší agenturu, která se zabývá řešením zajímavých případů ohrožení života pokojných občanů. Práce agenta je u mě poměrně prostá: budete stále na příjmu a v případě nějakých problémů se ihned dostavíte na místo zásahu a zásah provedete. Žádná pevná pracovní doba, ale taky žádné volno bez předchozího ohlášení. Být připraven 24 hodin denně, to jsou moje pravidla. Za to dostanete, řekněme, takových pětadvacet tisíc euro měsíčně, pro začátek.“

„No, poslouchá se to pěkně, jenže za takovou nabídkou bývá obvykle nějaký háček. Tak sem s ním.“

„Proč mě podezíráte z nějakých skrytých úmyslů?“ zeptal se Šíma s úsměvem. „Nehledejte žádnou fintu. Tedy kromě jednoho: při každém zásahu půjde o vaši kůži, ohrožení života nemůžu vyloučit. Ale to jste doufám pochopil, nic není zadarmo.“

„Dobrá, pokud budu souhlasit, co to pro mě znamená?“

„Pokud budete souhlasit, stanete se okamžitě mým agentem. Dostanete nový komunikátor s on-line kamerou na brýlích. Chci mít při zásahu přímý přenos a navíc se záznam obvykle hodí, pokud se na něco zeptá policie. Dostanete taky odpovídající výzbroj, výběr ponechám na vás. Uniformu nemáme, můžete se obléci podle vlastního uvážení. Jedinou podmínkou je stálá připravenost, takže by to nemělo být nic komplikovaného.“

„A Ivana?“

„Ivana je pochopitelně taky agentka. Nebudu v žádném případě bránit vašemu vztahu, co se soukromí týče, po tom agentuře nic není. Pokud je agent stále připravený, samozřejmě.“



Nakonec proč ne, řekl si Honza a se Šímou si plácli. Bylo časné ráno, čas jít do práce. Honza zavolal šéfovi, že dává okamžitou výpověď. Sesypala se na něho hromada nadávek a výčitek, což ovšem předpokládal. Galerie mu okamžitě zastaví plat včetně všech bezpečnostních pojistek. Vracet vybavení nemusí, jelikož je všechno v jeho skříňce v šatně. Na úřad práce by s takovým vysvědčením asi nešel a pokud by následný zaměstnavatel žádal reference, asi by dobře nepochodil. Jenže Šíma nic podobného nechtěl, prostě odvedl Honzu do podzemí pod bývalým Stalinovým pomníkem, kde měla agentura svoji základnu. Bez pracovní smlouvy, bez jakýchkoliv oficialit.

Šíma osobně přihlížel Honzovu výběru zbraní. Pochválil mu volbu malé pistole, ze které bylo možné střílet náboje různých druhů a s úsměvem přešel různé ruční pomůcky od paralyzéru po několik nožů a dýk.

„Vidím, že se vyznáte, agente Vorle. Vybral jste si šikovné pomocníky, chápete, že naše práce není bitva s obrněnci. Spíš půjde o pacifikaci individuí pochybného charakteru, při které se pořádná kudla hodí lépe, než bazuka. Víc vám vysvětlovat nebudu, vše pochopíte z kontextu události. Teď můžete jít domů. Veškeré kontakty s klienty i úřady za vás vyřídím. Až bude vašich služeb potřeba, ozvu se.“



Honza odjel na Smíchov, zabarikádoval se doma a prohlížel si získané vybavení. Chvilku trénoval s boxerem a noži, zjistil, že mu armádní dril ještě z krve nezmizel. A ozvala se Ivana, že má zájem o další schůzku. Vskutku pestřejší život.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek