Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 4.
Vloženo: 21.02.2006 14:12 | zobrazeno: 4650x
| kritik: 0
Ivana seděla v křesle a četla si. Honza vstoupil do místnosti, podíval se na ni a zakroutil hlavou.
„Ty jsi to věděla?“
„Věděla co?“
„Že máme zabíjet příšery?“
„Jistěže jsem to věděla. Jsem u agentury nějaký ten měsíc, takže jsem pár zásahů absolvovala. No a co?“
„Já nevím. Jen mi to připadá poněkud střelené. Dnes jsem zabil skřeta. Hrůza pomyslet.“
„Skřet. Hm, to je ještě poměrně nevinné, když jsem bojovala s tou půlmetrovou tarantulí, to byl teprve zážitek. Nemám ráda pavouky.“
Rozhovor skončil polibky a milováním. To bylo patrně to nejlepší, co se v daném případě dalo dělat.
Ráno se Honza vypravil na základnu a podrobně si prohlédl pracoviště asistentů. Asistentka Dita mu vysvětlila, jakým způsobem se příšery odhalují. Spočívalo to v neustálém monitorování policejní sítě a linek tísňového volání. Jakmile se někde vyskytla příšera, byli policisté varováni a agentura vyslala svého člověka, někdy i celý tým, jelikož i příšery se občas sdružovaly do všelijakých společenství.
Asistent na základně synchronizoval celou operaci, měl pod kontrolou komunikátory všech agentů a v případě potřeby mohl poradit nebo varovat. Výpočetní kapacita centrálního počítače byla značná. Dokázal dokonce simulovat zápasy a tak mohl asistent doporučit způsob boje nebo odhalit slabá místa protivníka.
Po akci bylo třeba zamést stopy. O to se starala četa uklízečů, kteří příšery posbírali a odvezli na základnu. Zde pak tým biologů zkoumal jejich ostatky. Výsledkem této práce byl obsáhlý bestiář, který si Honza nahrál do svého počítače a ve chvílích volna jím listoval. Bylo to opravdu zvláštní. Jakoby se najednou veškeré osazenstvo pohádek stěhovalo do Prahy. Chyběli jen draci. Zatím.
Další zásah se odehrál v parku na Petříně. Podzim už postoupil, takže rozhodně nebylo počasí vhodné k randění. Po parku se procházel podivný bledý mladík s dlouhými vlasy a lukem přes rameno. Honza jako obvykle nejprve protivníka varoval. Mladík se podíval do hlavně namířené pistole a cosi vykoktal řečí, která připomínala angličtinu. Honza nehleděl na jeho špičaté uši a oslovil ho taky anglicky.
„Co jsi zač?“
„Já jsem Talder.“
„Elf?“
„Ano, jsem lesní elf.“
„A odkud jsi přišel? Ze Stromovky?“
„Já… Vlastně ani nevím. Probral jsem se tady pod tou věží,“ řekl elf a ukázal na rozhlednu.
„To je zajímavé. Někde jsi ale musel žít, než jsi přišel sem.“
„To nevím. Je to divné, že?“
Honza odvedl Taldera na základnu, kde oba vzbudili značnou pozornost osazenstva. Byl to první příslušník cizího národa, který přišel na základnu živý.
Šíma seděl za stolem a ťukal prsty do desky.
„Dobrá práce, agente Vorle. Vypadá to, že jste přivedl skutečného elfa. Kdo by to byl řekl? Sličný národ mezi tolika obludami. Možná nám to pomůže. Naši specialisté se pokoušejí obnovit Talderovu paměť, která byla patrně před transferem vymazána. Možná pochopíme něco o místě, odkud sem ti zvláštní tvorové přicházejí. Je to vaše zásluha a jak oba dobře víme, vyznáte se v počítačích. Pokud budete chtít, můžete se pokusit o analýzu tohoto návštěvníka pomocí datových modelů. Když uspějete, zvýším vám plat.“
Od toho dne začal Honza trávit stále více času na základně. Dostal samostatný stůl s počítačem a mohl se účastnit experimentů. Talder byl napojený na přístroje a patrně nadopován nějakými léky. Hleděl na vědce skelným pohledem a blábolil nesmysly. Na Honzovu radu promítli vědci Talderovi pár záběrů z Pána prstenů. Viditelně pookřál při pohledu na filmovou Arwen. Její zářivé zjevení nad zraněným Frodem u něho vyvolalo úplné běsnění srdečního rytmu.
„Něco ti to připomíná, Taldere?“ zeptal se Honza opatrně.
„Ano. Je to jedna z mého lidu.“
„Nějaká konkrétní elfka?“
„Ano, myslím, že se jmenovala… Nevím, nemůžu si vzpomenout.“
„Arwen?“
„Ne to není ono. Nějak jinak, snad Tinúviel?“
Teď se zase rozbušilo srdce Honzovi.
„Lúthien Tinúviel? Berenova žena?“
„Ano, Beren, jistě… Moment, Beren byl člověk.“
„Taldere, je to důležité. Kde jsi Tinúviel viděl?“
„U Melian,“ vydechl Talder a upadl opět do transu.
Doktor Dalík, který vše pozoroval, se obrátil na Honzu.
„Nevím, zda jsem všemu rozuměl. Má to nějaký smysl? To co říkal?“
„Ovšem, doktore. Lúthien Tinúviel byla dávná elfské princezna. Arwen k ní byla často přirovnávána. Ten, kdo vybral Liv Tylerovou do role Arwen, zaslouží metál.“
„Počkejte. Mluvíme pořád o mýtech pana Tolkiena, nebo se mýlím?“
„Ano. Jenže Talder je elf ze Středozemě. Melian byla, pokud se nepletu, andělská bytost, která spravovala jedno skryté království elfů.“
„A Talder je odtamtud? Z pohádky?“
„Doktore, možná je to jen herec, to vy musíte vědět, jestli jde o pravého člena staršího lidu.“
„Je to zvláštní. Elf ze Středozemě a mluví anglicky?“
„Proč ne? Pan Tolkien byl Angličan. Proč by obecná řeč nemohla být angličtina?“
Závěry, které Honza vyvodil, týmů vědců zrovna moc pod nos nešly. Představa, že pohádkové bytosti z knih přicházejí do skutečného světa, byla šokující. Jak si vysvětlit tyto události? Co nebo kdo za to může? Stále více otázek než odpovědí.
„Ty jsi to věděla?“
„Věděla co?“
„Že máme zabíjet příšery?“
„Jistěže jsem to věděla. Jsem u agentury nějaký ten měsíc, takže jsem pár zásahů absolvovala. No a co?“
„Já nevím. Jen mi to připadá poněkud střelené. Dnes jsem zabil skřeta. Hrůza pomyslet.“
„Skřet. Hm, to je ještě poměrně nevinné, když jsem bojovala s tou půlmetrovou tarantulí, to byl teprve zážitek. Nemám ráda pavouky.“
Rozhovor skončil polibky a milováním. To bylo patrně to nejlepší, co se v daném případě dalo dělat.
Ráno se Honza vypravil na základnu a podrobně si prohlédl pracoviště asistentů. Asistentka Dita mu vysvětlila, jakým způsobem se příšery odhalují. Spočívalo to v neustálém monitorování policejní sítě a linek tísňového volání. Jakmile se někde vyskytla příšera, byli policisté varováni a agentura vyslala svého člověka, někdy i celý tým, jelikož i příšery se občas sdružovaly do všelijakých společenství.
Asistent na základně synchronizoval celou operaci, měl pod kontrolou komunikátory všech agentů a v případě potřeby mohl poradit nebo varovat. Výpočetní kapacita centrálního počítače byla značná. Dokázal dokonce simulovat zápasy a tak mohl asistent doporučit způsob boje nebo odhalit slabá místa protivníka.
Po akci bylo třeba zamést stopy. O to se starala četa uklízečů, kteří příšery posbírali a odvezli na základnu. Zde pak tým biologů zkoumal jejich ostatky. Výsledkem této práce byl obsáhlý bestiář, který si Honza nahrál do svého počítače a ve chvílích volna jím listoval. Bylo to opravdu zvláštní. Jakoby se najednou veškeré osazenstvo pohádek stěhovalo do Prahy. Chyběli jen draci. Zatím.
Další zásah se odehrál v parku na Petříně. Podzim už postoupil, takže rozhodně nebylo počasí vhodné k randění. Po parku se procházel podivný bledý mladík s dlouhými vlasy a lukem přes rameno. Honza jako obvykle nejprve protivníka varoval. Mladík se podíval do hlavně namířené pistole a cosi vykoktal řečí, která připomínala angličtinu. Honza nehleděl na jeho špičaté uši a oslovil ho taky anglicky.
„Co jsi zač?“
„Já jsem Talder.“
„Elf?“
„Ano, jsem lesní elf.“
„A odkud jsi přišel? Ze Stromovky?“
„Já… Vlastně ani nevím. Probral jsem se tady pod tou věží,“ řekl elf a ukázal na rozhlednu.
„To je zajímavé. Někde jsi ale musel žít, než jsi přišel sem.“
„To nevím. Je to divné, že?“
Honza odvedl Taldera na základnu, kde oba vzbudili značnou pozornost osazenstva. Byl to první příslušník cizího národa, který přišel na základnu živý.
Šíma seděl za stolem a ťukal prsty do desky.
„Dobrá práce, agente Vorle. Vypadá to, že jste přivedl skutečného elfa. Kdo by to byl řekl? Sličný národ mezi tolika obludami. Možná nám to pomůže. Naši specialisté se pokoušejí obnovit Talderovu paměť, která byla patrně před transferem vymazána. Možná pochopíme něco o místě, odkud sem ti zvláštní tvorové přicházejí. Je to vaše zásluha a jak oba dobře víme, vyznáte se v počítačích. Pokud budete chtít, můžete se pokusit o analýzu tohoto návštěvníka pomocí datových modelů. Když uspějete, zvýším vám plat.“
Od toho dne začal Honza trávit stále více času na základně. Dostal samostatný stůl s počítačem a mohl se účastnit experimentů. Talder byl napojený na přístroje a patrně nadopován nějakými léky. Hleděl na vědce skelným pohledem a blábolil nesmysly. Na Honzovu radu promítli vědci Talderovi pár záběrů z Pána prstenů. Viditelně pookřál při pohledu na filmovou Arwen. Její zářivé zjevení nad zraněným Frodem u něho vyvolalo úplné běsnění srdečního rytmu.
„Něco ti to připomíná, Taldere?“ zeptal se Honza opatrně.
„Ano. Je to jedna z mého lidu.“
„Nějaká konkrétní elfka?“
„Ano, myslím, že se jmenovala… Nevím, nemůžu si vzpomenout.“
„Arwen?“
„Ne to není ono. Nějak jinak, snad Tinúviel?“
Teď se zase rozbušilo srdce Honzovi.
„Lúthien Tinúviel? Berenova žena?“
„Ano, Beren, jistě… Moment, Beren byl člověk.“
„Taldere, je to důležité. Kde jsi Tinúviel viděl?“
„U Melian,“ vydechl Talder a upadl opět do transu.
Doktor Dalík, který vše pozoroval, se obrátil na Honzu.
„Nevím, zda jsem všemu rozuměl. Má to nějaký smysl? To co říkal?“
„Ovšem, doktore. Lúthien Tinúviel byla dávná elfské princezna. Arwen k ní byla často přirovnávána. Ten, kdo vybral Liv Tylerovou do role Arwen, zaslouží metál.“
„Počkejte. Mluvíme pořád o mýtech pana Tolkiena, nebo se mýlím?“
„Ano. Jenže Talder je elf ze Středozemě. Melian byla, pokud se nepletu, andělská bytost, která spravovala jedno skryté království elfů.“
„A Talder je odtamtud? Z pohádky?“
„Doktore, možná je to jen herec, to vy musíte vědět, jestli jde o pravého člena staršího lidu.“
„Je to zvláštní. Elf ze Středozemě a mluví anglicky?“
„Proč ne? Pan Tolkien byl Angličan. Proč by obecná řeč nemohla být angličtina?“
Závěry, které Honza vyvodil, týmů vědců zrovna moc pod nos nešly. Představa, že pohádkové bytosti z knih přicházejí do skutečného světa, byla šokující. Jak si vysvětlit tyto události? Co nebo kdo za to může? Stále více otázek než odpovědí.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek