úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 26.02.2006 11:28


Metropolis - kapitola 9.






Vloženo: 26.02.2006 11:28 | zobrazeno: 3613x | kritik: 0  
Cesta zahýbala k lesu, slunce bylo vysoko a ve vzduchu vonělo seno. Honza popleskal koně na šíji a nohama ho pobídl. Přitáhl uzdu a kůň pomalým krokem vyrazil od lesa dolů do údolí. Několik proužků dýmu prozrazovalo osadu. Honza jel pomalu a sledoval okolí. Svět, kde se volně pohybují vlkodlaci, mohl být nebezpečný. Ani neměl příliš strach, spíš cítil jakési divné pnutí v prsou. Třeba se už hlásí jeho nová přirozenost a vesničané budou mít starosti.

Otrhaný starý muž se belhal po cestě. Obrátil se a zvedl hůl. Honza se podivil, když promluvil jakýmsi sykavým dialektem angličtiny.

„Vzácný pane, almužnu pro ubohého vysloužilce.“

„Je mi líto, ale nemám drobné,“ řekl Honza odměřeně.

Žebrák se klidil z cesty a cosi si mumlal. Nebylo třeba rozumět, dalo se to pochopit docela snadno. Honza dojel do vesnice a zastavil před hospodou. Uvázal koně ke kůlu, narovnal si meč u boku a vešel dovnitř. V zatuchlém výčepu sedělo jen pár chlapů, kteří nevypadali nebezpečně.



„Vážený pane rytíři,“ začal se kolem něho motat hostinský. „Čím ti můžeme posloužit?“

„Pivo a kus chleba postačí. Hej, hostinský! Potřebuji vyměnit peníze, tady máš, dones mi odpovídající obnos. Můžeš si nechat na útratu a jednou tolik za výměnu.“

Podal hostinskému valounek zlata, tomu se jen zablýsklo v očích, zašel do dveří a po chvíli se vracel s korbelem piva a malým váčkem. Honza si vysypal obsah váčku do dlaně a předstíral, že počítá. Místo toho si dobře prohlížel mince a pokoušel se odhadnout jejich hodnotu.

„To je místní měna, hostinský?“

„Ano, vzácný pane. Naše tolary, stříbrňáky. Větší nemám, jsem chudobný.“

Tvářil se zkroušeně, až se Honza musel rozesmát.

„Dobře, dobře, nic neříkám. Vidím, že jsi mě neošidil a to dovedu ocenit.“

Podal hostinskému jednu minci, ten jen sklopil zrak a chtěl odejít.

„Hostinský! Počkej ještě. Někoho hledám.“

„Jistě, vzácný pane. Můžu ti posloužit?“

„Ano. Hledám čaroděje.“

Hostinský couvl.

„Čaroděje? Na co potřebuješ čaroděje, vzácný pane?“

„Po tom ti nic není. Tak co, je tu někde nějaký?“

„Tady ne, snad ve městě prý jedna byla. Jméno nevím.“

„Ale jméno města víš.“

„Jistě, vzácný pane. Widolen. Naše hlavní město. Najdeš je dvacet mil ke slunci západu.“

„Dobrá, tady máš.“

Honza se usmál a podal hostinskému další minci. Pivo za moc nestálo, nějaký místní druh, patrně vařený přímo v hospodě. Chleba byl lepší. Na zasycení to stačilo, nebylo třeba hned vesničany trápit s obstaráním masa. Viděl, že nejbohatší nejsou.



Vyjel za pár minut. Kůň ho oddaně nesl po cestě, západní směr nebylo těžké držet.

Cesta se rozšířila a vedla podle bystré řeky dolů k městu. Potkal několik povozů, lidé projížděli kolem něho netečně, nikomu nějak nebylo do řeči. U mostu čekala hlídka ozbrojenců.

„Hej, rytíři, kampak?“ zvolal nejlépe oblečený strážný.

„A kdo se ptá?“

„Trevan, kapitán vojska Widoly.“

„Dobrá. Já jsem Vorel a cestuji do Widolenu.“

„Cesty nejsou bezpečné, rytíři Vorle. Měl bys zůstat přes noc tady v hospodě. Potloukají se tu všelijací potvorové.“

„Cože? Potvorové? Co tím chceš říct? Nějací vlkodlaci a upíři? Myslíš, že se jich bojím?“

„Být tebou, byl bych opatrný, vzácný pane. Jsou mnohem horší věci, než upíři.“



Honza vzal za vděk nepříliš čistým pokojíkem v hostinci, nechal si obstarat koně a vyměnil další zlatý valounek.

V noci se ozval šramot, petlice na dveřích se zvedla a do pokoje se vkradl stín. Honza sáhl po noži, který měl obezřetně položený pod polštářem. Když se neznámý přiblížil, rychle vstal a dal mu nůž pod krk. Muž vyjekl a chtěl utéct. Honza mu to nepovolil, místo toho ho srazil pěstí na zem, vyšel ze dveří a zapálil si svíčku od louče na ochozu.

Neznámý byl umouněný mladík, skoro kluk.

„Tak, tady tě máme, ptáčku. Kolik je ti let? No tak, něco se tě ptám. Mám tě přetáhnout mečem naplocho?“

„Vzácný, p.. pp.. pane,“ vykoktal hoch.

„No tak, co jsi zač a kolik ti je?“

„Osten, jmenuji se Osten a je mi šestnáct jar.“

„Tak šestnáct? A to už toužíš po šibenici, nebo co tu používáte na zloděje nejraději?“

„Vzácný pane, já…“

„Vypadni a ztrať se mi z očí, než mi dojde trpělivost.“



Honza neměl náladu mlátit výrostky. Měl dost co dělat, když se ve zdejším světě pokoušel chovat jako šlechtic z dalekých krajů. Chápal, že prostředí odpovídá středověku na naší Zemi. Nevěděl však, kde se vlastně nachází, neznal zdejší zákony a netušil, jaká vrchnost mu může šlápnout na paty. Trochu mu vrtala hlavou ta angličtina. To se ve všech dimenzích mluví anglicky?

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek