Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 10.
Vloženo: 27.02.2006 13:52 | zobrazeno: 3071x
| kritik: 0
Hradby města Widolenu se majestátně vypínaly nad řekou, která líně plynula kolem. Honza přejel most a vjel východní bránou do města. Hned ho ovanul nevábný odér, způsobený patrně množstvím domácích zvířat a absencí jakékoliv kanalizace. Jeho zbystřený čich mu způsobil málem mdloby. Chtěl sesednout z koně, ale když viděl, jaký marast se nachází na dlažbě, raději se chytil hrušky sedla, sklonil se a pokračoval v cestě.
Už věděl, kde a koho má hledat. Čarodějka Dragoberda zvaná též Černá Růže byla známá po dalekém okolí. Specializovala se na zaříkávání koní. Její dům v Tkalcovské ulici vynikal bíle omítnutými stěnami, vývěsní štít světle modré barvy s černou růží uprostřed nebylo možné přehlédnout.
Honza zabouchal na dveře. Vykoukla postarší služka, prohlížela si návštěvníka a tvářila se vážně. Když se Honza představil a projevil přání navštívit paní, zavolala kolegu, který odvedl koně, a Honzu doprovodila do salónu v patře.
Přepychové zařízení salónu svědčilo o tom, že profese čarodějky ve Widolenu vynáší dost peněz. Bohaté záclony a závěsy, obrazy na stěnách, tlustý koberec na zemi, velký stůl uprostřed a několik křesel v rohu místnosti. V jednom křesle se pohnul stín. Černě oděná postava se zvedla z křesla a vyšla do světla. Byla to velice pohledná žena s útlým pasem, dlouhými havraními vlasy, pronikavýma zelenýma očima a šperkem ve tvaru černé růže mezi ňadry.
„Rytíř Vorel, buď vítán. Jsi zajisté bohatý muž a zajisté přicházíš z dalekých krajů. Já jsem Dragoberda. Kolik je ti let?“
„Dvacet devět.“
„Tolik? To povídej svojí babičce. Podle porostu na tvých tvářích hádám tak 19 možná 20. Proč ke mně přicházíš?“
„Byl jsem zle pokousán vlkodlakem a tak…“
„Stačí, chápu. Ano, ve tvém držení těla a mohutnosti ramen je vidět změna. Odhaduji, že se ti ta nepříjemnost stala tak před dvěma až třemi měsíci, proces proměny už započal. Máš o mě dost vysoké mínění, když si myslíš, že ti pomůžu. Možná. Co mi za to dáš?“
„Mám nějaké zlato…“
„Tohle není možné zaplatit penězi, milý Vorle. Mám pro tebe návrh: staneš se mým osobním rytířem, budeš mi sloužit, já ti za to obstarám jídlo, šat a budu tě léčit.“
„Ale…“
„Žádné ‚ale‘ milánku. Pokud chceš být opět obyčejným mužem, musíš se podrobit dlouhé a nepříjemné léčbě. Může to trvat i několik let, než se tvoje tělo vrátí k normálu. Nemysli si, že jen mávnu kouzelnou hůlkou a budeš zdráv.“
„Dobrá, souhlasím.“
„Tak, tak. Reblena se o tebe postará, budeš bydlet dole, máme ještě jednu komnatu volnou, jako bych na tebe čekala. No možná čekala, co ty víš?“
„A kůň?“
„O koně se postará Helder. Doufám, že to není žádná herka, které by se moje hnědka lekla. Kůň se hodí. Budeš mne doprovázet na mých obchodních cestách.“
Ubytování nebylo špatné. Malá místnůstka pod schody, pohodlná postel, skříň na šaty, židle a stolek s umyvadlem v rohu. Honza postavil meč ke stolku, uložil své nevelké zavazadlo a samostříl do skříně a posadil se na pelest. Možná několik let… Bude schopen tak dlouho přežít v tomto prostředí?
Čarodějka si Honzu povolala do salónu večer. Společně pojedli a pak ho zavedla do pracovny vedle salónu. Místnost se nijak nelišila od Honzových představ. Množství harampádí alchymistického charakteru, velké knihy ve čtecích stojanech, mohutný kotel nad otevřeným ohništěm a spousta špíny. Nebylo divu, že si čarodějka libovala v černé barvě.
„No, no. Co tak hledíš, Vorle. Něco se ti nelíbí?“
„Ne paní, je to zajímavé.“
Přistoupil ke stojanu s tlustou knihou, obrátil stránku a prohlížel si podivná slova vyvedená ve složitém rukopise.
„Ty umíš číst, Vorle?“
„Ano, normální písmo a normální jazyk. Tohle bych přečíst nedokázal.“
Čarodějka se usmála.
„Musíme si nějak chránit svá tajemství, můj rytíři. Není to ale tak těžké, číst naše knihy, stačí jen troška soustředění a spousta talentu. Cítím v tobě mocnou auru. Víš, že bys mohl být čarodějem?“
„To nevím, nikdy jsem o takových věcech neuvažoval.“
„Tvůj otec a matka asi dali přednost světskému způsobu života. Není divu, že ve tvém domově nemáte pořádné čaroděje, když každý talent necháte shnít. Pojď, tady máš první dávku lektvaru, vypij to.“
Sklenička byla naplněna hnědou hustou kapalinou, ke které Honza neměl důvěru. Dragoberda mu ale znova pokynula a tak se napil. Bylo to dokonale hnusné. Lektvar chutnal jako mýdlová voda, slaná mýdlová voda. Když čarodějka naléhala, vypil obsah skleničky až do dna. Odpotácel se ke dveřím a myslel, že bude zvracet.
„Vorle! Ne že mi tu uděláš binec. Udrž to v žaludku. Musíš to snést. Ve tvém těle putuje nepřátelská síla, která ho přetváří. Musíme tuto sílu zastavit a posléze obrátit její podstatu proti ní samé. Není to jednoduché kouzlo. Musíš mi věřit. Jiná cesta není. Být vlkodlakem není žádný med. Pomatená mysl a nedlouhá životnost. Pokud se uzdravíš, budeš jen o trošku bystřejší a silnější, což není pro muže na obtíž. Tak se vzpamatuj, můj medvěde.“
Ano, dalo se to snést. Honza se vrátil do své komnaty a rychle usnul. Prospal celou noc a den. Čarodějka ani její sloužící ho nerušili.
Večer pojedl s čarodějkou v salónu. Byla vážná, přes její tvář se táhl stín. Nechtěl vyzvídat a tak se v tichosti vytratil. Každý si může chránit své tajemství.
Už věděl, kde a koho má hledat. Čarodějka Dragoberda zvaná též Černá Růže byla známá po dalekém okolí. Specializovala se na zaříkávání koní. Její dům v Tkalcovské ulici vynikal bíle omítnutými stěnami, vývěsní štít světle modré barvy s černou růží uprostřed nebylo možné přehlédnout.
Honza zabouchal na dveře. Vykoukla postarší služka, prohlížela si návštěvníka a tvářila se vážně. Když se Honza představil a projevil přání navštívit paní, zavolala kolegu, který odvedl koně, a Honzu doprovodila do salónu v patře.
Přepychové zařízení salónu svědčilo o tom, že profese čarodějky ve Widolenu vynáší dost peněz. Bohaté záclony a závěsy, obrazy na stěnách, tlustý koberec na zemi, velký stůl uprostřed a několik křesel v rohu místnosti. V jednom křesle se pohnul stín. Černě oděná postava se zvedla z křesla a vyšla do světla. Byla to velice pohledná žena s útlým pasem, dlouhými havraními vlasy, pronikavýma zelenýma očima a šperkem ve tvaru černé růže mezi ňadry.
„Rytíř Vorel, buď vítán. Jsi zajisté bohatý muž a zajisté přicházíš z dalekých krajů. Já jsem Dragoberda. Kolik je ti let?“
„Dvacet devět.“
„Tolik? To povídej svojí babičce. Podle porostu na tvých tvářích hádám tak 19 možná 20. Proč ke mně přicházíš?“
„Byl jsem zle pokousán vlkodlakem a tak…“
„Stačí, chápu. Ano, ve tvém držení těla a mohutnosti ramen je vidět změna. Odhaduji, že se ti ta nepříjemnost stala tak před dvěma až třemi měsíci, proces proměny už započal. Máš o mě dost vysoké mínění, když si myslíš, že ti pomůžu. Možná. Co mi za to dáš?“
„Mám nějaké zlato…“
„Tohle není možné zaplatit penězi, milý Vorle. Mám pro tebe návrh: staneš se mým osobním rytířem, budeš mi sloužit, já ti za to obstarám jídlo, šat a budu tě léčit.“
„Ale…“
„Žádné ‚ale‘ milánku. Pokud chceš být opět obyčejným mužem, musíš se podrobit dlouhé a nepříjemné léčbě. Může to trvat i několik let, než se tvoje tělo vrátí k normálu. Nemysli si, že jen mávnu kouzelnou hůlkou a budeš zdráv.“
„Dobrá, souhlasím.“
„Tak, tak. Reblena se o tebe postará, budeš bydlet dole, máme ještě jednu komnatu volnou, jako bych na tebe čekala. No možná čekala, co ty víš?“
„A kůň?“
„O koně se postará Helder. Doufám, že to není žádná herka, které by se moje hnědka lekla. Kůň se hodí. Budeš mne doprovázet na mých obchodních cestách.“
Ubytování nebylo špatné. Malá místnůstka pod schody, pohodlná postel, skříň na šaty, židle a stolek s umyvadlem v rohu. Honza postavil meč ke stolku, uložil své nevelké zavazadlo a samostříl do skříně a posadil se na pelest. Možná několik let… Bude schopen tak dlouho přežít v tomto prostředí?
Čarodějka si Honzu povolala do salónu večer. Společně pojedli a pak ho zavedla do pracovny vedle salónu. Místnost se nijak nelišila od Honzových představ. Množství harampádí alchymistického charakteru, velké knihy ve čtecích stojanech, mohutný kotel nad otevřeným ohništěm a spousta špíny. Nebylo divu, že si čarodějka libovala v černé barvě.
„No, no. Co tak hledíš, Vorle. Něco se ti nelíbí?“
„Ne paní, je to zajímavé.“
Přistoupil ke stojanu s tlustou knihou, obrátil stránku a prohlížel si podivná slova vyvedená ve složitém rukopise.
„Ty umíš číst, Vorle?“
„Ano, normální písmo a normální jazyk. Tohle bych přečíst nedokázal.“
Čarodějka se usmála.
„Musíme si nějak chránit svá tajemství, můj rytíři. Není to ale tak těžké, číst naše knihy, stačí jen troška soustředění a spousta talentu. Cítím v tobě mocnou auru. Víš, že bys mohl být čarodějem?“
„To nevím, nikdy jsem o takových věcech neuvažoval.“
„Tvůj otec a matka asi dali přednost světskému způsobu života. Není divu, že ve tvém domově nemáte pořádné čaroděje, když každý talent necháte shnít. Pojď, tady máš první dávku lektvaru, vypij to.“
Sklenička byla naplněna hnědou hustou kapalinou, ke které Honza neměl důvěru. Dragoberda mu ale znova pokynula a tak se napil. Bylo to dokonale hnusné. Lektvar chutnal jako mýdlová voda, slaná mýdlová voda. Když čarodějka naléhala, vypil obsah skleničky až do dna. Odpotácel se ke dveřím a myslel, že bude zvracet.
„Vorle! Ne že mi tu uděláš binec. Udrž to v žaludku. Musíš to snést. Ve tvém těle putuje nepřátelská síla, která ho přetváří. Musíme tuto sílu zastavit a posléze obrátit její podstatu proti ní samé. Není to jednoduché kouzlo. Musíš mi věřit. Jiná cesta není. Být vlkodlakem není žádný med. Pomatená mysl a nedlouhá životnost. Pokud se uzdravíš, budeš jen o trošku bystřejší a silnější, což není pro muže na obtíž. Tak se vzpamatuj, můj medvěde.“
Ano, dalo se to snést. Honza se vrátil do své komnaty a rychle usnul. Prospal celou noc a den. Čarodějka ani její sloužící ho nerušili.
Večer pojedl s čarodějkou v salónu. Byla vážná, přes její tvář se táhl stín. Nechtěl vyzvídat a tak se v tichosti vytratil. Každý si může chránit své tajemství.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek