úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 28.02.2006 13:22


Metropolis - kapitola 11.






Vloženo: 28.02.2006 13:22 | zobrazeno: 1854x | kritik: 0  
Povinnosti strážce čarodějky Dragoberdy nebyly náročné. Spočívaly hlavně v mlčenlivém hlídání paní při jejích obchodních jednáních. Honza si na zavolání připnul meč a vyrazil do salónu. Většinou byl zavolán ještě před tím, než návštěvník zabušil na dveře. Dragoberda se schoulila do křesla, Honza stál u dveří s rukou v bok a čekali. Služka uvedla návštěvníka a zmizela. Bylo naprosté ticho. Návštěvník se rozhlížel a obvykle netušil, že je pečlivě sledován. Dragoberda vstala a mírně zvedla ruku.

„Vítám tě, Arlane. Co potřebuješ?“

Návštěvník se ohlédl po Honzovi.

„Je to soukromé. Ten chlap. Musí tu být?“

„Musí, je to můj rytíř. Tak o co jde?“

„Paní, moje žena je mi nevěrná.“

Čarodějka se rozesmála.

„A s tímhle přicházíš za mnou? Nebylo by lepší toho prostopášníka přetáhnout mečem?“

„Nikdy jsem nebyl příliš zdatný bojovník.“

„To vím, Arlane. Raději bojuješ proti ženám a to pomocí dalších žen. Nevyčítám ti to. Měla bych pro tebe řešení. Chce to ale určitou oběť. Budeš toho schopen?“

„Tedy, já nevím. Záleží, o co jde.“

„Můžu tvé ženě připravit lektvar, po kterém se jí nebude chtít, ty víš co. Milenec ostrouhá. Je ovšem možné, že se splnění jistých manželských povinností nedočkáš ani ty. Tak co? Chceš to risknout?“

„Asi mi nic jiného nezbývá.“

„Tak dobře. Pošli si pro lektvar zítra ráno. Musíš ho své ženě důkladně rozmíchat do nápoje, jen pět kapek na litr. Řádné ředění je důležité. Jinak se kromě sexuální nechuti dočkáš u své ženy i nechutenství v jídle. Dáš mi 8 zlatých desetitolarů.“

Muž sáhl pro měšec a téměř celý ho vyprázdnil do ruky čarodějky. Ta se jen usmála a pokynula rukou. Audience byla u konce.



Pití lektvaru čekalo večer i Honzu. Už si na tu protivnou chuť začínal zvykat. Příliš nevěřil, že nějaká chemie dokáže zastavit nanoboty v jeho krvi, zažil však už dost podivných věcí a tak se neošíval. Třeba to opravdu pomůže.



Ráno čekala čarodějku cesta do nedaleké vesnice. Honza ji doprovázel v plné zbroji. Den byl přívětivý, slunce vykukovalo z pozadí nesčetných obláčků, cesta byla po dešti trošku rozmáčená. To však koním nevadilo, spíše se zdálo, že je cesta baví. Honzův grošák i hnědá kobylka čarodějky kráčeli odměřeným krokem a míjeli povozy a jezdce, kteří mířili k městu. Čarodějka seděla na kobyle bokem po dámském způsobu a hrdě se nesla krajem.

Zastavili u jedné usedlosti kousek od cesty. Přivítal je sedlák v širokém klobouku, pozdravil čarodějku a dal jí měšec. Cena byla patrně standardní.

Dragoberda se nechala odvést do stáje, prohlédla si koně a potom přistoupila ke každému z nich, pohladila ho po krku a něco mu šeptala do ucha. Kůň stál a trpělivě vyslechl všechny tiché pokyny.

„Hotovo, hospodáři. Tvoji koníci budou opět čerství, klidní a poslušní. Přesto bys měl raději dobře zavírat vrata stáje. Slyšela jsem, že tu řádí venise. Mohly by ti koně oslabit nebo připravit o život, nic bys neslyšel. Zaříkávání není vždy bez rizika.“



Když se vzdálili od chalupy, obrátil se Honza k čarodějce.

„Co to je, ta venise?“

„Venise je druh upíra, který se soustředí na koňskou krev. Je poměrně hloupá, takže si nedokáže otevřít důkladně zajištěné dveře. Bude však obcházet kolem, dokud se ke koním nedostane, nebo dokud někdo nedostane ji samotnou.“

„Jak se dá takový upír zabít? Osikovým kůlem?“

„Vidím, že dáš na babské povídačky, Vorle. Světlo, česnek, osikové kůly, to jsou všechno nesmysly. Dobře useknutá hlava je nejjistější, jakýmkoliv způsobem probodnuté srdce taky není od věci.“

„Jaké potvory tu u vás vlastně řádí, paní Dragoberdo? Upíři a vlkodlaci?“

„Ti i mnozí další. Třeba strigy a bazilíšci, dretoni, kormise…“

„Zadrž, ta jména mi nic neříkají. Myslím, že u nás používáme jiné názvy.“

„To není nic neobvyklého, je mnoho názvů pro každou hrůzu, která je silnější než člověk. Proč se vlastně o obludy zajímáš? Nevypadáš na to, že by ses chtěl stát námezdním vymítačem.“

„Prostě mě to zajímá. Mám s bojem proti příšerám jisté zkušenosti.“

„Vorle, my čarodějové obludy nezabíjíme, pokud to není nezbytně nutné. Zajímáme se pouze o jisté chemické látky a orgány, které mají v těle, hodí se to do našich lektvarů. Nemusíš se oblud bát, ve městě si útočit netroufnou. Co se týče příkrovu noci, opravdu mají většinou raději tmu. Útok ze zálohy je jistější. Předpokládám, že ten tvůj vlkodlak na tebe taky čekal v krytu.“



Dny se příjemně táhly. Dragoberda dávala Honzovi často volno. Mohl se toulat po městě, vysedávat v hospůdce a poslouchat vyprávění pocestných. Když bylo třeba, zavolala si ho čarodějka telepaticky. Jakmile v myšlenkách zaslechl její signál, rychle všeho nechal a vrátil se do domu s černou růží.



Jednoho dne si ho Dragoberda takto zavolala a tvářila se vážně.

„Vorle, musíme do královského hradu. Jeho veličenstvo po mě touží, tohle nemůžu odmítnout. Tak pojď, můj vlčku, připravíme koně a vyrazíme.“

Královský hrad se vypínal na ostrohu nad městem. Velká bílá kulatá věž mu dávala zdání moravského Bouzova, byl však mnohem větší a honosnější. Král Widoly Meradon nebyl žádný chudák. Úrodná údolí na západě produkovala dostatek zemědělských plodin, které bylo možno se značným ziskem prodat do chudších východních zemí. Daně nebyly vysoké, ale při takovém obratu dokázaly královskou pokladnu bez problémů zaplnit.



Když návštěvníci přijeli na hradní nádvoří, hned se jich ujali sluhové, obstarali koně a vedli čarodějku s jejím rytířem do královských komnat. Král seděl u stolu v červeném salónku a nepřítomně se díval na Dragoberdu.

„Aha, paní čarodějka. Je to pěkné, že jsi mne poctila svojí návštěvou.“

„Jsem oddaná tvému veličenstvu, to jistě dobře víš.“

„Ano, to vím. Jsi Černá Růže, ale žádnou černou magii nepěstuješ. Pomáháš lidem a to tě ctí. Možná bys mohla snížit ceny, ale po tom mi nic není. Ten muž. Musí tu být s tebou?“

„Když tvoje veličenstvo dovolí, je to můj rytíř, mám k němu naprostou důvěru.“

„Hm, no dobře. Mám závažný problém. Moje žena mi nedala potomka a je to stále horší a horší. Nejenže je neplodná, brání se teď se mnou spát. Když ji donutím, je naprosto netečná. Myslím, že ji někdo proklel. Potřebuji dědice trůnu, musíš mi pomoci.“

„Nejvzácnější, frigidita nemusí nutně souviset s neplodností.“

„Jenže když se mnou nebude spát, potom nebude ani potomek, to dokážu pochopit i já.“

„Nepochybuji o tvých jasných myšlenkách, veličenstvo. Můžeš mi říci, zda má tvoje paní, nebo ty, nějakého nepřítele, který by na vás chtěl seslat kletbu?“

„Nějaký čaroděj? Ne, Dragoberdo, žádného čaroděje neznám, kromě tebe, samozřejmě.“

„Nemusí to být nutně čaroděj. Kletbu lze seslat snadno, horší je se jí zbavit.“

„Můžeš si promluvit s královnou, čarodějko, třeba ti řekne více. Pošlu ji za tebou, myslím, že ve tvém domě máš více moci, než tady.“



Král zvedl ruku a návštěvníky propustil. Koně byli promptně připraveni, Dragoberda si podle svého zvyku sedla na koně jako velká dáma a vznešeně vyjela z hradu. Honza ji následoval.

„Ty tomu věříš, moje paní? Že královnu někdo uhranul?“

„Ovšemže ne. Je to prosté: královna je již ve věku, kdy ženy obvykle pozbývají zájmu o muže. Ani král není nejmladší. Pokud královna otěhotní, bude to velmi nebezpečné. Král může přijít o ženu i potomka najednou.“



Další den ráno přijel před dům kočár. Honza byl vybrán, aby ve vyleštěné zbroji královnu uvítal a uvedl do salónu. Dragoberda tentokrát neseděla podle svého zvyku skrytá v křesle. Stála uprostřed místnosti a královně se poklonila.

„Vznešená paní Salido, vítám tě ve svém domě. Tvůj král má starost o tvoje zdraví. Myslí si, že tě někdo proklel. Máš nějaké nepřátele, má paní?“

„O žádných nevím, čarodějko. Rozhodně proti mně nebojuje žádný čaroděj, v tom jsem si jistá.“

„Třeba tvé uhranutí pochází od jiné osoby, než od magicky vzdělaného jedince. Možná ti mohu pomoci, má paní. Dám ti lektvar, který posílí tvůj imunitní systém a navrátí mladost do tvých žil. Pokud ho budeš náležitě užívat, budeš jistě spokojena ty i tvůj král. Ber si vždy ráno deset kapek nalačno. Potom můžeš normálně jíst a užívat si života.“

Královna převzala lahvičku s lékem, prohlédla si ji a skryla ji ve své dlani.

„Děkuji ti, čarodějko, co jsem dlužna?“

„Nedovolila bych si něco chtít po své vrchnosti, má paní.“

„Přesto ti dám tento prsten. Je to znamení mé přízně.“

Prsten byl velký, patrně zlatý, kámen se rudě leskl v jeho obroučce. Dragoberda se uklonila.

„Přijímám tvůj dar, vznešená paní.“

Královna se obrátila a chtěla odejít z místnosti.

„Královno!“ zvolala čarodějka. „Pokud následkem mého lektvaru otěhotníš, nestyď se a vyhledej mě. Dám ti podpůrné léky a budu patřičně instruovat porodní bábu. Doufám, že chápeš, co ti chci říci.“

Královna pohlédla na čarodějku a smutně se usmála.

„Chápu. Jsem už stará.“

A odešla. Honza ji doprovodil ke kočáru, kde se o ni postarali její lokajové.



Zbytek dne proběhl bez větší radosti. Dragoberda se zavřela v pracovně a nevyšla ani na večeři.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek