Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 13.
Vloženo: 02.03.2006 13:53 | zobrazeno: 4661x
| kritik: 0
Život v domě U černé růže pokračoval bez zvláštních překvapení. Honza trávil celé dny i noci s Dragoberdou. Kromě léčby se čarodějka věnovala Honzovu vzdělávání ve vědách magických. Nejprve se naučil číst v magických tajných knihách. Zápisy kupodivu nebyly prováděny zvláštním jazykem. Byly kódované. Dosáhlo se toho jednoduchým způsobem. Některá písmena nebo celá slova byla do textu doplněna dodatečně a neměla většinou valný význam. Čtenář musel takové doplňky odhalit a při čtení vypustit. Každý pisatel měl svoji metodu kódování, většinou ji popisoval v závěru publikace, samozřejmě taky kódovaně, což znamenalo jediné úskalí. Jakmile byl kód odhalen, bylo po problémech. Dragoberda vysvětlila Honzovi jednotlivé způsoby kódování, výklad znalého učitele byla nejjistější cesta k úspěchu.
Obtížnější bylo ovládnutí všeobecné energie za účelem provádění magických úkonů. Gesta, zaklínadla, tón hlasu, postoj, soustředění. Spousta informací, bez jejichž znalostí se nedalo nic kloudného vyčarovat. Příprava magických substancí a lektvarů byla tak náročný obor, že si ji Dragoberda schovávala na pozdější čas, přestože sama právě v této oblasti slavila značné úspěchy. Naučila Honzu metodám zaříkávání koní, to si mohl snadno vyzkoušet, koní bylo ve Widole nepřeberné množství.
Přiblížil se podzim, listí začalo padat ze stromů a nálada poněkud uvadala. Kratší dny končily brzkou večeří a delší čas bylo možno věnovat milování. Teď už to nebylo žádné očarování. Dragoberda a Honza se opravdu měli hluboce rádi, nedokázali si představit delší odloučení a o návratu do moderního světa už Honza vůbec neuvažoval.
Léčba jeho lykantropie pokračovala neměnným pomalým tempem, každý večer sklenička lektvaru, o podrobnou prohlídku večer v posteli taky nepřišel. V každém případě se proměny zastavily v pravém okamžiku. Jestli se povede nějak zvrátit současný stav, nebylo už nijak důležité. Zbystření smyslů a větší sílu šlo těžko považovat za nemoc.
Začátkem listopadu přijel do města čaroděj Zarathorn ze sousedního království Feliciany. Jeho kroky vedly samozřejmě za Dragoberdou. Přijala ho jako starého přítele.
„Tak ty máš svého rytíře, Dragoberdo? Urostlý muž, ten tvůj Vorel. Každá ti ho může závidět.“
Čarodějka se usmála a prsty si pročísla vlasy.
„Ano, je to pravý muž. A k tomu z něho možná bude schopný čaroděj, Zarathorne. Sama ho učím.“
„Samé převratné novinky. Proč jsi ho neposlala na akademii?“
„Mám své důvody, příteli. Ale ty jsi jistě neopustil pohodlí svého domu v Gloree, abys tu se mnou tlachal o mužích, nemám pravdu?“
„Jistě. Dragoberdo, máme problém. Váš král Meradon se v létě sešel s naším knížetem Ustralenem a pohádali se. Teď si dokonce posílají výhružné nóty a Meradon prý už sbírá vojsko, aby se na Felicianu vrhl jako jestřáb. Naše knížectví je malá pokojná země, těžko se budeme Widolské agresi bránit.“
„A co já s tím? Víš, že jsem se o politiku nikdy nestarala.“
„Ale měla bys. Není vyloučeno, že tě Meradon povolá a ty bys pak musela bojovat proti mně. Oba jsme oddáni své vrchnosti, může nám to způsobit osobní problémy.“
„Zarathorne, ty víš, že bych nikdy nebojovala proti tobě ani jiným přátelům. Moje loajalita má své meze, Meradon si nesmí myslet, že na mně může dříví štípat.“
„I já bych se asi Ustralenovi vzepřel. Což o to. My se nějak domluvíme. Co si však počnou lidé našich zemí? Budou umírat pro nějaké rozmíšky svých pánů. Dragoberdo, měla bys krále navštívit a domluvit mu. Já jsem už za Ustralenem byl. Jeho stanovisko je jasné. Pokud se Meradon zdrží použití síly, ani on proti Widole nic nepodnikne. Pouze odmítá kapitulaci bez boje, což je vcelku pochopitelný postoj. Feliciana byla vždy svobodná, nechceme se stát protektorátem Widoly nebo kohokoliv jiného.“
Zarathorn odešel a Dragoberda byla celá zasmušilá. Ani Honza ji nedokázal povzbudit, zavírala se v pracovně a nebylo jí do řeči.
„Berdie, to tě to tak ničí? Ta válka?“
„Ničí mě vidina jakéhokoliv zabíjení. Budu muset navštívit krále a bojím se toho. Je to přísný muž, který nestrpí názory poddaných, pokud se liší od toho jeho.“
„Tebe by mohl poslechnout. Jsi přece jen významná osoba.“
„Významná osoba? Ale co tě nemá. Prostí lidé se mě bojí, to je vše. Nejsem nic, co se politiky království týče.“
Dragoberda se vydala poradit do chrámu bohyně Devany. Honza byl dost překvapen, protože jakoukoliv zbožnost u své přítelkyně dříve nezpozoroval. Doprovázel ji a strávili spolu spoustu čase před sochou bohyně, než si jich všiml kněz Karlen.
Zastavil je před chrámem.
„Vzácná paní Dragoberdo, co tě přivedlo do našeho stánku?“
„Hledání odpovědí a odvahy, Karlene.“
„Ty hledáš odvahu? Paní, jsem přesvědčen, že jsi dost odvážná za pluk vojáků královské gardy. Jaké odpovědi jsi obdržela od naší bohyně?“
„Karlene, některé věci nelze vyjádřit slovy, to ty jako duchovní dobře víš. Bohyně mi vrátila přesvědčení, že se nesmím bát, protože strach zabíjí myšlení. Dám ti pro chrám dar, pošli svého sluhu dnes večer do mého domu. Zůstávej v pokoji.“
„I ty zůstávej v pokoji, vznešená paní.“
Ráno si musel Honza vyleštit zbroj, čekala je návštěva královského hradu. Přijít bez předchozího ohlášení byla drzost, Dragoberdě se však dostalo po návštěvě chrámu tolik sebevědomí, že neztrácela čas nějakými formalitami. Král ji ani nenechal dlouho čekat. Přece jen měla u dvora jakousi pověst.
„Vítám tě, čarodějko. I tvého rytíře. Přinášíš mi zprávy ve věci mého potomka? Je moje paní v pořádku?“
„Královna se těší plnému zdraví a je o ni dobře pečováno, veličenstvo. Přicházím kvůli něčemu jinému.“
„Tak spusť, pokud máš nějaké přání, považuj je za předem splněné.“
„Pane králi, slyšela jsem o tvé rozepři s knížetem Feliciany. Ustralen se nechal slyšet, že proti tobě nepodnikne žádné akce, pokud ho ty necháš na pokoji.“
„Tak on nepodnikne žádné akce! Já bych mu dal, podnikat nějaké akce. Dal jsem mu ultimátum. Pokud se mi do jara nepokloní, stihne ho můj hněv. Na mě si nějaký kníže z Nemanic nebude troufat, čarodějko. A ty se do toho nepleť, sic tě budu muset potrestat.“
„Řekl jsi, že mé přání považuješ za splněné. Moje přání je mír. Nic jiného si nepřeji.“
„Dragoberdo, myslel jsem nějaké rozumné přání. Třeba peníze, nějaký hrad nebo statek, to ti můžu dát. Vážím si tě pro tvoji péči o mého potenciálního potomka. Státní záležitosti nejsou tvoje parketa, to dobře víš. Pokud se mi Ustralen pokloní, bude mír, jinak…“
Dragoberda se obrátila, kývla na Honzu a bez rozloučení opustila trůnní sál. Král kupodivu nic nenamítal.
Obtížnější bylo ovládnutí všeobecné energie za účelem provádění magických úkonů. Gesta, zaklínadla, tón hlasu, postoj, soustředění. Spousta informací, bez jejichž znalostí se nedalo nic kloudného vyčarovat. Příprava magických substancí a lektvarů byla tak náročný obor, že si ji Dragoberda schovávala na pozdější čas, přestože sama právě v této oblasti slavila značné úspěchy. Naučila Honzu metodám zaříkávání koní, to si mohl snadno vyzkoušet, koní bylo ve Widole nepřeberné množství.
Přiblížil se podzim, listí začalo padat ze stromů a nálada poněkud uvadala. Kratší dny končily brzkou večeří a delší čas bylo možno věnovat milování. Teď už to nebylo žádné očarování. Dragoberda a Honza se opravdu měli hluboce rádi, nedokázali si představit delší odloučení a o návratu do moderního světa už Honza vůbec neuvažoval.
Léčba jeho lykantropie pokračovala neměnným pomalým tempem, každý večer sklenička lektvaru, o podrobnou prohlídku večer v posteli taky nepřišel. V každém případě se proměny zastavily v pravém okamžiku. Jestli se povede nějak zvrátit současný stav, nebylo už nijak důležité. Zbystření smyslů a větší sílu šlo těžko považovat za nemoc.
Začátkem listopadu přijel do města čaroděj Zarathorn ze sousedního království Feliciany. Jeho kroky vedly samozřejmě za Dragoberdou. Přijala ho jako starého přítele.
„Tak ty máš svého rytíře, Dragoberdo? Urostlý muž, ten tvůj Vorel. Každá ti ho může závidět.“
Čarodějka se usmála a prsty si pročísla vlasy.
„Ano, je to pravý muž. A k tomu z něho možná bude schopný čaroděj, Zarathorne. Sama ho učím.“
„Samé převratné novinky. Proč jsi ho neposlala na akademii?“
„Mám své důvody, příteli. Ale ty jsi jistě neopustil pohodlí svého domu v Gloree, abys tu se mnou tlachal o mužích, nemám pravdu?“
„Jistě. Dragoberdo, máme problém. Váš král Meradon se v létě sešel s naším knížetem Ustralenem a pohádali se. Teď si dokonce posílají výhružné nóty a Meradon prý už sbírá vojsko, aby se na Felicianu vrhl jako jestřáb. Naše knížectví je malá pokojná země, těžko se budeme Widolské agresi bránit.“
„A co já s tím? Víš, že jsem se o politiku nikdy nestarala.“
„Ale měla bys. Není vyloučeno, že tě Meradon povolá a ty bys pak musela bojovat proti mně. Oba jsme oddáni své vrchnosti, může nám to způsobit osobní problémy.“
„Zarathorne, ty víš, že bych nikdy nebojovala proti tobě ani jiným přátelům. Moje loajalita má své meze, Meradon si nesmí myslet, že na mně může dříví štípat.“
„I já bych se asi Ustralenovi vzepřel. Což o to. My se nějak domluvíme. Co si však počnou lidé našich zemí? Budou umírat pro nějaké rozmíšky svých pánů. Dragoberdo, měla bys krále navštívit a domluvit mu. Já jsem už za Ustralenem byl. Jeho stanovisko je jasné. Pokud se Meradon zdrží použití síly, ani on proti Widole nic nepodnikne. Pouze odmítá kapitulaci bez boje, což je vcelku pochopitelný postoj. Feliciana byla vždy svobodná, nechceme se stát protektorátem Widoly nebo kohokoliv jiného.“
Zarathorn odešel a Dragoberda byla celá zasmušilá. Ani Honza ji nedokázal povzbudit, zavírala se v pracovně a nebylo jí do řeči.
„Berdie, to tě to tak ničí? Ta válka?“
„Ničí mě vidina jakéhokoliv zabíjení. Budu muset navštívit krále a bojím se toho. Je to přísný muž, který nestrpí názory poddaných, pokud se liší od toho jeho.“
„Tebe by mohl poslechnout. Jsi přece jen významná osoba.“
„Významná osoba? Ale co tě nemá. Prostí lidé se mě bojí, to je vše. Nejsem nic, co se politiky království týče.“
Dragoberda se vydala poradit do chrámu bohyně Devany. Honza byl dost překvapen, protože jakoukoliv zbožnost u své přítelkyně dříve nezpozoroval. Doprovázel ji a strávili spolu spoustu čase před sochou bohyně, než si jich všiml kněz Karlen.
Zastavil je před chrámem.
„Vzácná paní Dragoberdo, co tě přivedlo do našeho stánku?“
„Hledání odpovědí a odvahy, Karlene.“
„Ty hledáš odvahu? Paní, jsem přesvědčen, že jsi dost odvážná za pluk vojáků královské gardy. Jaké odpovědi jsi obdržela od naší bohyně?“
„Karlene, některé věci nelze vyjádřit slovy, to ty jako duchovní dobře víš. Bohyně mi vrátila přesvědčení, že se nesmím bát, protože strach zabíjí myšlení. Dám ti pro chrám dar, pošli svého sluhu dnes večer do mého domu. Zůstávej v pokoji.“
„I ty zůstávej v pokoji, vznešená paní.“
Ráno si musel Honza vyleštit zbroj, čekala je návštěva královského hradu. Přijít bez předchozího ohlášení byla drzost, Dragoberdě se však dostalo po návštěvě chrámu tolik sebevědomí, že neztrácela čas nějakými formalitami. Král ji ani nenechal dlouho čekat. Přece jen měla u dvora jakousi pověst.
„Vítám tě, čarodějko. I tvého rytíře. Přinášíš mi zprávy ve věci mého potomka? Je moje paní v pořádku?“
„Královna se těší plnému zdraví a je o ni dobře pečováno, veličenstvo. Přicházím kvůli něčemu jinému.“
„Tak spusť, pokud máš nějaké přání, považuj je za předem splněné.“
„Pane králi, slyšela jsem o tvé rozepři s knížetem Feliciany. Ustralen se nechal slyšet, že proti tobě nepodnikne žádné akce, pokud ho ty necháš na pokoji.“
„Tak on nepodnikne žádné akce! Já bych mu dal, podnikat nějaké akce. Dal jsem mu ultimátum. Pokud se mi do jara nepokloní, stihne ho můj hněv. Na mě si nějaký kníže z Nemanic nebude troufat, čarodějko. A ty se do toho nepleť, sic tě budu muset potrestat.“
„Řekl jsi, že mé přání považuješ za splněné. Moje přání je mír. Nic jiného si nepřeji.“
„Dragoberdo, myslel jsem nějaké rozumné přání. Třeba peníze, nějaký hrad nebo statek, to ti můžu dát. Vážím si tě pro tvoji péči o mého potenciálního potomka. Státní záležitosti nejsou tvoje parketa, to dobře víš. Pokud se mi Ustralen pokloní, bude mír, jinak…“
Dragoberda se obrátila, kývla na Honzu a bez rozloučení opustila trůnní sál. Král kupodivu nic nenamítal.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek