Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 14.
Vloženo: 03.03.2006 13:48 | zobrazeno: 3547x
| kritik: 0
Bylo jich pět. V mrazivé noci na pusté ulici obstoupilo Honzu pět ozbrojenců s meči v rukách a za halasného smíchu se na něho vrhli. Honza vytasil meč a kouzlem rozzářil jeho špičku jako obloukovou lampu. Oslnění protivníci se zastavili a smích jim umrzl na rtech. To už letěl nůž do hrdla jednoho z nich. Poroučel se k zemi za hlasitého chroptění. Dalšího probodl Honza zářícím mečem. Tím ovšem oslňující světlo zmizelo a zbylí protivníci měli cestu volnou. Odrážet rány tří darebáků bylo vysilující. Padaly ze všech stran, některé údery prošly krytem a bolestivě zraňovaly Honzovy údy. Provedl fintu s obratem a jednoho útočníka zlikvidoval seknutím ze strany. Skočil stranou do parakotoulu a unikl překvapeným dvěma chlapům o dobré dva metry. Rychle se postavil na nohy a vyslal obranné kouzlo. Jeden útočník se zhroutil k zemi v kómatu. Poslední však zvedl meč, rozmáchl se a …
Zablesklo se, meč vypadl překvapenému muži z ruky a on se poroučel za ním na zem. Ulicí přijížděl na koni muž, který třímal v pravé ruce dlouhou hůl.
„Zarathorne, kde se tady bereš?“ hlesl Honza.
„Jedu za tvou paní,“ řekl čaroděj ostře, hůl se mu mihla v ruce a útočník, který měl pouze zraněnou levou ruku, upustil meč dříve, než mohl cokoliv podniknout.
Čaroděj přitiskl špičatý konec hole ke krku odzbrojeného výtečníka a hlubokým hlasem řekl: „Co jsi zač, kmáne?“
Muž mlčel, kolébal se před Zarathornem a držel si zraněnou ruku.
„No tak, něco jsem se tě ptat!“ řekl čaroděj, opřel se o hrušku sedla a seskočil na zem.
„My jsme měli zabít toho pána,“ řekl muž a ukázal na Honzu.
„Proč jste ho měli zabít?“ zeptal se Zarathorn a uhodil holí muže přes prsty levé ruky.
Ten vyjekl a dal se na útěk. Kouzlo mu podrazilo nohy, zaryl se obličejem do dlažby a znehybněl.
„Tak to bychom měli, rytíři Vorle.“
„Díky za pomoc, pane. Málem mě dostali.“
„Pět na jednoho je pořádná přesila. Měli k tobě úctu, rytíři, když se na tebe vrhli v takovém počtu.“
Zarathorn si prohlížel zneškodněné útočníky. Jeden měl dýku v krku a byl mrtvý. Další chroptěl a z rány na prsou se řinula zpěněná krev. Taky beznadějné. Třetí byl pod vlivem kouzla v kómatu, čtvrtý sražený bleskem se zrovna probíral. Pátý a poslední raději ležel bez hlesu s nosem v zemi. Zarathorn uhodil probírajícího se muže do zad.
„Tak, darebáku, kdo vás poslal?“
„Nevím, byl to takový velký chlap s černým vousem. Říkal, že máme zabít pana Vorla a čarodějku Dragoberdu, prý nám dobře zaplatí.“
„Víc nevíš?“
„Ne, pane.“
„Dobrá,“ řekl Zarathorn a praštil chlapa holí přes kebuli. „Nebudeme ztrácet čas, ať si je odklidí městská stráž, když nedokáže dohlédnout na spořádané obyvatele. Pojď, Vorle, půjdeme za tvou paní.“
Chytil koně a vedl ho ulicí, hůl v pravé ruce se jen pokyvovala do kroku. Honza si přestal prohlížet rány a kráčel za čarodějem.
Dragoberda se hned dala do léčení Honzových zranění a nechala Zarathorna stát, aniž by mu věnovala pozornost. Ten se jen usmíval, opíral se o hůl a trpělivě čekal.
Zasedli spolu v salónu k pozdní noční poradě.
„Velký s černým vousem, to může být kdokoliv,“ začala Dragoberda. „Kdo by mě chtěl zabít? Přece jsem nikomu nic zlého neudělala.“
„To netuším, drahá kolegyně. Musíš se mít na pozoru. Máš dobrého rytíře a schopného žáka. Viděl jsem většinu jeho souboje s těmi darebáky jen z dálky, ale mohu potvrdit, že se bil neobvykle obratně. Střídal silový boj s magií v celkem vyrovnaném rytmu. Jen koncovka by se měla zlepšit. Pokud se budete vy dva držet pospolu, máte velkou naději, že přežijete.“
„Nevím, Zarathorne, opravdu nevím, co bych měla dělat. Ale ty jsi asi nepřijel kvůli mně v tak pozdní dobu a uprostřed zimy.“
„Ne, Dragoberdo. Zdrželi mě vojáci u Jaranského brodu. Hlídají na celém pravém břehu Kaleny, prý se po řece plaví nějací povstalci. Přijel jsem kvůli válce. Naše věc se nevyvíjí dobře. Ustralen se spojil s králem Huary Latenem. Chtějí zaútočit na Widolu hned jak sejde sníh. Latenovo vojsko je dobře vycvičené, boje na východě prakticky nepřestávají. Bude to krvavá válka, pokud vypukne. Byla jsi za Meradonem?“
„Byla. Nechtěl nic slyšet. Je povýšený a myslí si, že s Felicianou snadno zatočí.“
Zarathorn odjel, dny se začaly dloužit, první známky jara bylo možno pozorovat na každém kroku. Na celé jižní hranici Widoly se formovala nepřátelská vojska. Atmosféra v hlavním městě byla zamlklá. Mnozí mužové odjeli s vojskem na jih, vidina války nikomu radost nepřinášela. Obchody vázly a král zabarikádovaný na svém hradě dál zhoršoval situaci vyhláškami o přídělovém hospodářství a konfiskaci jídla pro armádu.
Dragoberda pokračovala v Honzově vzdělávání, uměl se už dost dobře otáčet a obrannou magii zvládal lépe, než jeho učitelka. Vyměnil prostředí datové sítě za smysl pronikání do duší druhých lidí. Dokázal na dálku rozpoznat každé hnutí mysli, samozřejmě pouze tehdy, když se na dotyčného zaměřil. Nebyla to ještě telepatie, ale pro identifikaci potenciálních útočníků to stačilo.
Koncem února přiběhla za čarodějkou služka z hradu.
„Paní, paní! Královna Salida rodí! Potřebuje vás!“
„Cože? Už? Tak brzy? Honzo, zůstaneš doma a budeš hlídat. Ne! Půjdeš se mnou.“
Na hradě vládl dokonalý zmatek. Sám král se domáhal vpuštění ke své ženě, což mu služky a porodní báby nechtěly dovolit. Dragoberda se prosmýkla kolem a zavřela za sebou dveře. Honza zůstal na chodbě s králem.
„Jsou to feny obludné. Nechtějí mě pustit k mé ženě, rytíři! Mám přece právo u ní stát, když je jí zle.“
„No, pokud jde o mě, já bych tě tam pustil, veličenstvo. V naší zemi bývají muži se ženami při porodu, tady jsou asi zvyklosti jiné.“
„Jistě, vím to. Ale já jsem král, pro mě by ta ženská pravidla neměla platit.“
Meradon chodil po chodbě jako sup. Honza se uchýlil k oknu a pozoroval cvrkot na nádvoří. Nikam se netlačil, věděl, že je o královnu postaráno a Dragoberda je v bezpečí. Po skoro celé hodině vyšla čarodějka z místnosti celá zničená.
„Tak co? Mám potomka?“ tázal se král důrazně.
„Veličenstvo,“ začala Dragoberda smutně, „máš dceru. Tvoje paní na tom však není moc dobře. Obávám se nejhoršího. Můžeš dovnitř. Honzo, my půjdeme, tady už nemohu víc udělat.“
Královna zemřela další den ráno. Meradon vyhlásil státní smutek a úplně se zavřel před světem. Dcera Ilana byla v pořádku předána kojné a těšila se dobrému zdraví. Do domu U černé růže přišli tři vojáci a předali čarodějce list od krále.
„Honzo, král mě vypověděl z města.“
„Cože? Proč, Berdie?“
„Jsem obviněna z toho, že jsem Salidě neposkytla dostatečnou péči. Je to úradek muže, který zažívá velkou bolest. Budeme muset do zítřejšího rána opustit dům. Postarej se o nákup vozů pro nejnutnější věci, dám ti dost peněz. Teď ve válečném stavu bude nouze hlavně o tažné koně. Musíš nějaké sehnat. Své knihy zde nenechám. Reblena s Helderem ať začnou balit. Já se postarám o dům. Půjdu za Arlanem, je mi zavázán. Převezme dům a postará se o něj, dokud budeme pryč.“
„Kam půjdeme? Ty myslíš, že se ještě vrátíme?“
„Ano, myslím, že se vrátíme. Půjdeme na východ do hor. Už dříve jsem kontaktovala svého spolužáka z akademie Gradorena. Chtěla jsem na jeho hrad Kuret utéct před válkou. Teď se to bude hodit.“
Dva vozy naložené majetkem čarodějky vyrazily nad ránem z Widolenu. Projely východní branou, překonaly řeku Zirtu a pokračovaly k východu údolím Ladoly. Dragoberda jela v popředí, seděla tentokrát na své kobyle v normálním posedu a hlídala cestu. Karavanu uzavíral Honza na grošákovi. Jeli pomalu. Přenocovali v hospodě u mostu, kde Honza trávil svou první noc v tomto světě. Ráno pokračovali východní cestou do města Kralevu.
Zde museli zůstat dva dny, jelikož se krajem přehnala pozdní sněhová bouře a cesta byla zasypaná. Za Kralevem nocovali ještě jednou v zájezdní hospodě. Před nimi se již vypínaly vrcholky Šedých hor. Cesta začínala být svízelnou. Zima podhůří ještě neopustila, cesta se doslova ztrácela ve sněhových závějích. Navíc museli před prvním průsmykem uhnout na sever. Ke hradu Kuret vedla cesta ještě daleko zanedbanější, než zemská východní stezka.
Bylo nutné zbudovat tábor uprostřed sněhu a kopců. Dragoberda nebyla na podobné cestování zvyklá, Honza měl co dělat, aby tábor zabezpečil. Oba vozkové i služka Reblena se však činili, takže bylo do tmy vše připraveno. Vozy stály okolo na cestě, uprostřed tábora hořel oheň, na kterém se opékal srnec, kterého Honza skolil samostřílem v nedalekém hájku.
Idylu narušilo až noční vytí divokých vlků, bylo třeba udržovat oheň, takže toho moc nenaspali. Další den se konečně před poutníky objevily hradby Kuretu. Gradoren byl dost překvapený, když karavanu uvítal na nádvoří.
„Dragoberdo, přítelkyně drahá, proč přijíždíš tak záhy? Cesty jsou ještě zaváté, válka mohla jen těžko začít.“
„Byla jsem vykázána z Widolenu. Gradorene, představuji ti svého rytíře, učedníka a muže Honzu Vorla.“
Gradoren se podíval na Honzu a jeho úsměv zmizel.
„Tak ty sis našla muže, Dragoberdo? Nu což, budete zde vítáni oba.“
Zklamání mladého čaroděje bylo nepřehlédnutelné. Dragoberda dobře věděla, proč musela Honzu představit co nejdříve. Gradoren si alespoň nebude dělat marné naděje.
Zablesklo se, meč vypadl překvapenému muži z ruky a on se poroučel za ním na zem. Ulicí přijížděl na koni muž, který třímal v pravé ruce dlouhou hůl.
„Zarathorne, kde se tady bereš?“ hlesl Honza.
„Jedu za tvou paní,“ řekl čaroděj ostře, hůl se mu mihla v ruce a útočník, který měl pouze zraněnou levou ruku, upustil meč dříve, než mohl cokoliv podniknout.
Čaroděj přitiskl špičatý konec hole ke krku odzbrojeného výtečníka a hlubokým hlasem řekl: „Co jsi zač, kmáne?“
Muž mlčel, kolébal se před Zarathornem a držel si zraněnou ruku.
„No tak, něco jsem se tě ptat!“ řekl čaroděj, opřel se o hrušku sedla a seskočil na zem.
„My jsme měli zabít toho pána,“ řekl muž a ukázal na Honzu.
„Proč jste ho měli zabít?“ zeptal se Zarathorn a uhodil holí muže přes prsty levé ruky.
Ten vyjekl a dal se na útěk. Kouzlo mu podrazilo nohy, zaryl se obličejem do dlažby a znehybněl.
„Tak to bychom měli, rytíři Vorle.“
„Díky za pomoc, pane. Málem mě dostali.“
„Pět na jednoho je pořádná přesila. Měli k tobě úctu, rytíři, když se na tebe vrhli v takovém počtu.“
Zarathorn si prohlížel zneškodněné útočníky. Jeden měl dýku v krku a byl mrtvý. Další chroptěl a z rány na prsou se řinula zpěněná krev. Taky beznadějné. Třetí byl pod vlivem kouzla v kómatu, čtvrtý sražený bleskem se zrovna probíral. Pátý a poslední raději ležel bez hlesu s nosem v zemi. Zarathorn uhodil probírajícího se muže do zad.
„Tak, darebáku, kdo vás poslal?“
„Nevím, byl to takový velký chlap s černým vousem. Říkal, že máme zabít pana Vorla a čarodějku Dragoberdu, prý nám dobře zaplatí.“
„Víc nevíš?“
„Ne, pane.“
„Dobrá,“ řekl Zarathorn a praštil chlapa holí přes kebuli. „Nebudeme ztrácet čas, ať si je odklidí městská stráž, když nedokáže dohlédnout na spořádané obyvatele. Pojď, Vorle, půjdeme za tvou paní.“
Chytil koně a vedl ho ulicí, hůl v pravé ruce se jen pokyvovala do kroku. Honza si přestal prohlížet rány a kráčel za čarodějem.
Dragoberda se hned dala do léčení Honzových zranění a nechala Zarathorna stát, aniž by mu věnovala pozornost. Ten se jen usmíval, opíral se o hůl a trpělivě čekal.
Zasedli spolu v salónu k pozdní noční poradě.
„Velký s černým vousem, to může být kdokoliv,“ začala Dragoberda. „Kdo by mě chtěl zabít? Přece jsem nikomu nic zlého neudělala.“
„To netuším, drahá kolegyně. Musíš se mít na pozoru. Máš dobrého rytíře a schopného žáka. Viděl jsem většinu jeho souboje s těmi darebáky jen z dálky, ale mohu potvrdit, že se bil neobvykle obratně. Střídal silový boj s magií v celkem vyrovnaném rytmu. Jen koncovka by se měla zlepšit. Pokud se budete vy dva držet pospolu, máte velkou naději, že přežijete.“
„Nevím, Zarathorne, opravdu nevím, co bych měla dělat. Ale ty jsi asi nepřijel kvůli mně v tak pozdní dobu a uprostřed zimy.“
„Ne, Dragoberdo. Zdrželi mě vojáci u Jaranského brodu. Hlídají na celém pravém břehu Kaleny, prý se po řece plaví nějací povstalci. Přijel jsem kvůli válce. Naše věc se nevyvíjí dobře. Ustralen se spojil s králem Huary Latenem. Chtějí zaútočit na Widolu hned jak sejde sníh. Latenovo vojsko je dobře vycvičené, boje na východě prakticky nepřestávají. Bude to krvavá válka, pokud vypukne. Byla jsi za Meradonem?“
„Byla. Nechtěl nic slyšet. Je povýšený a myslí si, že s Felicianou snadno zatočí.“
Zarathorn odjel, dny se začaly dloužit, první známky jara bylo možno pozorovat na každém kroku. Na celé jižní hranici Widoly se formovala nepřátelská vojska. Atmosféra v hlavním městě byla zamlklá. Mnozí mužové odjeli s vojskem na jih, vidina války nikomu radost nepřinášela. Obchody vázly a král zabarikádovaný na svém hradě dál zhoršoval situaci vyhláškami o přídělovém hospodářství a konfiskaci jídla pro armádu.
Dragoberda pokračovala v Honzově vzdělávání, uměl se už dost dobře otáčet a obrannou magii zvládal lépe, než jeho učitelka. Vyměnil prostředí datové sítě za smysl pronikání do duší druhých lidí. Dokázal na dálku rozpoznat každé hnutí mysli, samozřejmě pouze tehdy, když se na dotyčného zaměřil. Nebyla to ještě telepatie, ale pro identifikaci potenciálních útočníků to stačilo.
Koncem února přiběhla za čarodějkou služka z hradu.
„Paní, paní! Královna Salida rodí! Potřebuje vás!“
„Cože? Už? Tak brzy? Honzo, zůstaneš doma a budeš hlídat. Ne! Půjdeš se mnou.“
Na hradě vládl dokonalý zmatek. Sám král se domáhal vpuštění ke své ženě, což mu služky a porodní báby nechtěly dovolit. Dragoberda se prosmýkla kolem a zavřela za sebou dveře. Honza zůstal na chodbě s králem.
„Jsou to feny obludné. Nechtějí mě pustit k mé ženě, rytíři! Mám přece právo u ní stát, když je jí zle.“
„No, pokud jde o mě, já bych tě tam pustil, veličenstvo. V naší zemi bývají muži se ženami při porodu, tady jsou asi zvyklosti jiné.“
„Jistě, vím to. Ale já jsem král, pro mě by ta ženská pravidla neměla platit.“
Meradon chodil po chodbě jako sup. Honza se uchýlil k oknu a pozoroval cvrkot na nádvoří. Nikam se netlačil, věděl, že je o královnu postaráno a Dragoberda je v bezpečí. Po skoro celé hodině vyšla čarodějka z místnosti celá zničená.
„Tak co? Mám potomka?“ tázal se král důrazně.
„Veličenstvo,“ začala Dragoberda smutně, „máš dceru. Tvoje paní na tom však není moc dobře. Obávám se nejhoršího. Můžeš dovnitř. Honzo, my půjdeme, tady už nemohu víc udělat.“
Královna zemřela další den ráno. Meradon vyhlásil státní smutek a úplně se zavřel před světem. Dcera Ilana byla v pořádku předána kojné a těšila se dobrému zdraví. Do domu U černé růže přišli tři vojáci a předali čarodějce list od krále.
„Honzo, král mě vypověděl z města.“
„Cože? Proč, Berdie?“
„Jsem obviněna z toho, že jsem Salidě neposkytla dostatečnou péči. Je to úradek muže, který zažívá velkou bolest. Budeme muset do zítřejšího rána opustit dům. Postarej se o nákup vozů pro nejnutnější věci, dám ti dost peněz. Teď ve válečném stavu bude nouze hlavně o tažné koně. Musíš nějaké sehnat. Své knihy zde nenechám. Reblena s Helderem ať začnou balit. Já se postarám o dům. Půjdu za Arlanem, je mi zavázán. Převezme dům a postará se o něj, dokud budeme pryč.“
„Kam půjdeme? Ty myslíš, že se ještě vrátíme?“
„Ano, myslím, že se vrátíme. Půjdeme na východ do hor. Už dříve jsem kontaktovala svého spolužáka z akademie Gradorena. Chtěla jsem na jeho hrad Kuret utéct před válkou. Teď se to bude hodit.“
Dva vozy naložené majetkem čarodějky vyrazily nad ránem z Widolenu. Projely východní branou, překonaly řeku Zirtu a pokračovaly k východu údolím Ladoly. Dragoberda jela v popředí, seděla tentokrát na své kobyle v normálním posedu a hlídala cestu. Karavanu uzavíral Honza na grošákovi. Jeli pomalu. Přenocovali v hospodě u mostu, kde Honza trávil svou první noc v tomto světě. Ráno pokračovali východní cestou do města Kralevu.
Zde museli zůstat dva dny, jelikož se krajem přehnala pozdní sněhová bouře a cesta byla zasypaná. Za Kralevem nocovali ještě jednou v zájezdní hospodě. Před nimi se již vypínaly vrcholky Šedých hor. Cesta začínala být svízelnou. Zima podhůří ještě neopustila, cesta se doslova ztrácela ve sněhových závějích. Navíc museli před prvním průsmykem uhnout na sever. Ke hradu Kuret vedla cesta ještě daleko zanedbanější, než zemská východní stezka.
Bylo nutné zbudovat tábor uprostřed sněhu a kopců. Dragoberda nebyla na podobné cestování zvyklá, Honza měl co dělat, aby tábor zabezpečil. Oba vozkové i služka Reblena se však činili, takže bylo do tmy vše připraveno. Vozy stály okolo na cestě, uprostřed tábora hořel oheň, na kterém se opékal srnec, kterého Honza skolil samostřílem v nedalekém hájku.
Idylu narušilo až noční vytí divokých vlků, bylo třeba udržovat oheň, takže toho moc nenaspali. Další den se konečně před poutníky objevily hradby Kuretu. Gradoren byl dost překvapený, když karavanu uvítal na nádvoří.
„Dragoberdo, přítelkyně drahá, proč přijíždíš tak záhy? Cesty jsou ještě zaváté, válka mohla jen těžko začít.“
„Byla jsem vykázána z Widolenu. Gradorene, představuji ti svého rytíře, učedníka a muže Honzu Vorla.“
Gradoren se podíval na Honzu a jeho úsměv zmizel.
„Tak ty sis našla muže, Dragoberdo? Nu což, budete zde vítáni oba.“
Zklamání mladého čaroděje bylo nepřehlédnutelné. Dragoberda dobře věděla, proč musela Honzu představit co nejdříve. Gradoren si alespoň nebude dělat marné naděje.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek