Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 15.
Vloženo: 04.03.2006 18:00 | zobrazeno: 3741x
| kritik: 0
Dříví praskalo v krbu, Dragoberda seděla v křesle a četla si. Honza chodil okolo, hned se díval z okna, hned se vrátil ke krbu.
„Drahý, co tě trápí?“ zeptala se čarodějka.
„Jsme tu zavření jak králíci v kotci. Úplný konec světa. K tomu se po tobě pořád ten Gradoren dívá, je mi z toho všeho zle. Berdie, copak by se nenašlo lepší místo, kde bychom mohli být?“
„Ach jo, žárlivý chlap, to mi scházelo. Honzo, vzchop se. Víš přece, že Gradoren je jen můj přítel. A jeho hrad je bezpečné místo, kde nás nikdo nebude pronásledovat. Ale jestli chceš, můžeš se vydat do světa. Já tě držet nebudu.“
„Berdie, tohle přece nemyslíš vážně.“
„Nemyslím, jsem ráda, že jsi tu se mnou.“
„Byl jsem vždy zvyklý žít ve městě. Možná v trošku jiném městě, než je Widolen. I to málo civilizace pro mě však dost znamenalo.“
„Taky mám ráda města. Co naděláme? Jde po nás ten černý chlap, válka je na spadnutí a zlobí se na mě král. Pojď, budeme se věnovat magii. Ta nás nezradí.“
Gradoren opravdu těžce nesl Honzovu přítomnost. Zavíral se ve své laboratoři a o společnost nestál. Dragoberda přijímala jeho pohostinnost bez výčitek. Nikdy si nic neslíbili, nebylo třeba se na sebe hněvat.
Jaro postoupilo a hrad se utápěl v kvetoucích stromech. Honza cvičil na zahradě se zbraněmi a občas s ním Dragoberda probírala možnosti magického využití sil přírody. Špatná nálada konečně odplavala. Gradoren se přestal svých přátel stranit, chodil s nimi po kraji a vymýšlel si příběhy o udatných rytířích. Smáli se světu a bylo jim dobře.
Zprávy pocestných nebyly dobré. Spojené vojsko Feliciany a Huary napadlo jižní provincii Widoly a dostalo se až před řeku Kalenu. Na východě Huarské oddíly řeku překročily a fronta se táhla po ose mezi Bílými horami na jihu a Šedými horami na východě. Widolanům se podařilo útok zastavit a v nastalé zákopové válce nikdo nevítězil.
Král Meradon nehodlal přistoupit na mírové návrhy, protože Feliciana si nyní činila nárok na Jižní Widolu. Království jinak bohaté a přívětivé bylo rozvráceno.
Na konci května přišla z hlavního města zpráva, že byla unesena malá princezna Ilana. Meradon vyzval všechny rytíře země, aby se královskou dceru vydali hledat. Dragoberda byla povolána ke dvoru, aby při pátrání poskytla své magické schopnosti.
„Půjdeš, Berdie?“ ptal se Honza.
Čarodějka stála u okna a tvářila se vážně.
„Myslíš, že bych měla? Po tom co mě vyhnal?“
„Já nevím. Znám jen přísloví, že panská láska po zajících skáče. Teď tě Meradon potřebuje a bude se tvářit přívětivě. Jestli neuspěješ, zase tě vyžene, pokud neudělá ještě něco horšího.“
„Honzo, já se krále nebojím. Vždy jsem plnila jeho přání. On to ví. A navíc to nemluvně by si nikdo jako rukojmí brát neměl. Ano, vrátím se do Widolenu. Budu ráda, když mě doprovodíš.“
Zpáteční cesta byla mnohem příjemnější, než zimní putování do exilu. Za tři dny zastavily povozy před domem s černou růží na štítě. Dokonce ten štít ani nikdo nesundal. Dragoberda se nevěnovala vybalování a hned vyrazila i s Honzou na hrad. Měli potíže na bráně, nechtěli je do hradu pustit. Dragoberda ale nebyla z těch, kdo se vzdávají. Všechny strážné uspala kouzlem a prošla kolem bez dalších okolků.
Král seděl v červeném salónku a po tvářích se mu kutálely slzy.
„Vítám tě, čarodějko. Věděl jsem, že mě neopustíš.“
„Veličenstvo, udělám, co bude v mých silách. Potřebuji nějaké osobní věci princezny. Oblečení, hračky, cokoliv s čím přišla do styku. Pokusím se ji lokalizovat, i když to nemusí přinést úspěch, na to bych tě ráda upozornila, aby sis nedělal zbytečné naděje.“
„Sluhové ti dají, oč požádáš, Dragoberdo. Já budu muset zítra přijmout vyslance knížete Ustralena. Musíme tu prokletou válku zastavit.“
Dragoberda nic neříkala. Její mlčení bylo natolik výmluvné, že si král jen povzdychl a oba hosty propustil.
Lokační kouzla nepomáhala. Dragoberda měla k dispozici vlasy malé princezny, přidávala je do speciálních chemických směsí, pronášela zaklínadla a hleděla do skleněné koule. Nic. Honza jí pomáhal, co mu síly povolovaly. Najít princeznu se jim nepodařilo.
Začátkem července válka skončila. Jižní provincie Widoly zůstala protektorátem Feliciany. Meradon se nerad vzdával úrodných lánů, jenže neměl na vybranou. Huarské hordy se stáhly za Kalenu a zanechávaly za sebou spálenou zemi.
„Drahý, co tě trápí?“ zeptala se čarodějka.
„Jsme tu zavření jak králíci v kotci. Úplný konec světa. K tomu se po tobě pořád ten Gradoren dívá, je mi z toho všeho zle. Berdie, copak by se nenašlo lepší místo, kde bychom mohli být?“
„Ach jo, žárlivý chlap, to mi scházelo. Honzo, vzchop se. Víš přece, že Gradoren je jen můj přítel. A jeho hrad je bezpečné místo, kde nás nikdo nebude pronásledovat. Ale jestli chceš, můžeš se vydat do světa. Já tě držet nebudu.“
„Berdie, tohle přece nemyslíš vážně.“
„Nemyslím, jsem ráda, že jsi tu se mnou.“
„Byl jsem vždy zvyklý žít ve městě. Možná v trošku jiném městě, než je Widolen. I to málo civilizace pro mě však dost znamenalo.“
„Taky mám ráda města. Co naděláme? Jde po nás ten černý chlap, válka je na spadnutí a zlobí se na mě král. Pojď, budeme se věnovat magii. Ta nás nezradí.“
Gradoren opravdu těžce nesl Honzovu přítomnost. Zavíral se ve své laboratoři a o společnost nestál. Dragoberda přijímala jeho pohostinnost bez výčitek. Nikdy si nic neslíbili, nebylo třeba se na sebe hněvat.
Jaro postoupilo a hrad se utápěl v kvetoucích stromech. Honza cvičil na zahradě se zbraněmi a občas s ním Dragoberda probírala možnosti magického využití sil přírody. Špatná nálada konečně odplavala. Gradoren se přestal svých přátel stranit, chodil s nimi po kraji a vymýšlel si příběhy o udatných rytířích. Smáli se světu a bylo jim dobře.
Zprávy pocestných nebyly dobré. Spojené vojsko Feliciany a Huary napadlo jižní provincii Widoly a dostalo se až před řeku Kalenu. Na východě Huarské oddíly řeku překročily a fronta se táhla po ose mezi Bílými horami na jihu a Šedými horami na východě. Widolanům se podařilo útok zastavit a v nastalé zákopové válce nikdo nevítězil.
Král Meradon nehodlal přistoupit na mírové návrhy, protože Feliciana si nyní činila nárok na Jižní Widolu. Království jinak bohaté a přívětivé bylo rozvráceno.
Na konci května přišla z hlavního města zpráva, že byla unesena malá princezna Ilana. Meradon vyzval všechny rytíře země, aby se královskou dceru vydali hledat. Dragoberda byla povolána ke dvoru, aby při pátrání poskytla své magické schopnosti.
„Půjdeš, Berdie?“ ptal se Honza.
Čarodějka stála u okna a tvářila se vážně.
„Myslíš, že bych měla? Po tom co mě vyhnal?“
„Já nevím. Znám jen přísloví, že panská láska po zajících skáče. Teď tě Meradon potřebuje a bude se tvářit přívětivě. Jestli neuspěješ, zase tě vyžene, pokud neudělá ještě něco horšího.“
„Honzo, já se krále nebojím. Vždy jsem plnila jeho přání. On to ví. A navíc to nemluvně by si nikdo jako rukojmí brát neměl. Ano, vrátím se do Widolenu. Budu ráda, když mě doprovodíš.“
Zpáteční cesta byla mnohem příjemnější, než zimní putování do exilu. Za tři dny zastavily povozy před domem s černou růží na štítě. Dokonce ten štít ani nikdo nesundal. Dragoberda se nevěnovala vybalování a hned vyrazila i s Honzou na hrad. Měli potíže na bráně, nechtěli je do hradu pustit. Dragoberda ale nebyla z těch, kdo se vzdávají. Všechny strážné uspala kouzlem a prošla kolem bez dalších okolků.
Král seděl v červeném salónku a po tvářích se mu kutálely slzy.
„Vítám tě, čarodějko. Věděl jsem, že mě neopustíš.“
„Veličenstvo, udělám, co bude v mých silách. Potřebuji nějaké osobní věci princezny. Oblečení, hračky, cokoliv s čím přišla do styku. Pokusím se ji lokalizovat, i když to nemusí přinést úspěch, na to bych tě ráda upozornila, aby sis nedělal zbytečné naděje.“
„Sluhové ti dají, oč požádáš, Dragoberdo. Já budu muset zítra přijmout vyslance knížete Ustralena. Musíme tu prokletou válku zastavit.“
Dragoberda nic neříkala. Její mlčení bylo natolik výmluvné, že si král jen povzdychl a oba hosty propustil.
Lokační kouzla nepomáhala. Dragoberda měla k dispozici vlasy malé princezny, přidávala je do speciálních chemických směsí, pronášela zaklínadla a hleděla do skleněné koule. Nic. Honza jí pomáhal, co mu síly povolovaly. Najít princeznu se jim nepodařilo.
Začátkem července válka skončila. Jižní provincie Widoly zůstala protektorátem Feliciany. Meradon se nerad vzdával úrodných lánů, jenže neměl na vybranou. Huarské hordy se stáhly za Kalenu a zanechávaly za sebou spálenou zemi.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek