Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 16.
Vloženo: 05.03.2006 17:40 | zobrazeno: 3505x
| kritik: 0
Honzovo nadměrné ochlupení na hrudi a na zádech zesvětlelo a začalo vypadávat. Dragoberda konstatovala, že léčba lykantropie je u konce. Záhadné nanoboty v Honzově krvi už nebyly nebezpečné.
Oslavili to spolu bohatou večeří v salónu. Dragoberda byla kupodivu vážná, nereagovala na pokusy svého rytíře, který ji chtěl rozesmát.
„Honzo, když tak o tom přemýšlím, možná není náhoda, že nemůžeme tu malou najít.“
„Berdie, proč na to pořád myslíš? To ti profesionální potíže pokazí každou radost?“
„Tohle je něco jiného, než nějaký profesionální problém. Honzo, tu malou musel unést někdo s magickým vzděláním.“
„Čaroděj? Proč by to dělal?“
„Kdopak ví? Pokud se nám zrodil nový odpadlík, může mít nejrůznější pohnutky. Honzo, já musím do Zarethusy. Požádám o pomoc nejlepší magiky na akademii, pokusíme se tomu přijít na kloub. Pojedeš se mnou?“
„No dobře. Neopustím tě. I když ani nevím, kde ta Zarethusa vlastně je.“
„Na jihu v Qakerijském království. Bude to dlouhá cesta. Navíc musíme projet přes území zničené válkou. Pojedeme na lehko. Jen my dva.“
Dragoberda se na cestu dobře připravila. Volné šaty z pevného plátna, důkladné sedlo, nová čarodějnická hůl a zahnutý kinžál. Honza si vystačil se svou zbrojí, pouze pořídil pár nových součástek a nechal si přebrousit meč. Zjistil, že meč je docela obstojná náhražka jakékoliv kouzelnické hole. Navíc je jeho úder o dost pádnější.
Tábornické vybavení obsahovalo jen to nejnutnější. Přece jen budou putovat víceméně civilizovanými kraji, kde je spousta hospod a měst. Dali vědět králi, aby je nehledal, a vyrazili.
Srpnové počasí bylo zatím docela příjemné, koním se výlet docela líbil. Honza se držel po boku své paní, širák sražený do čela, aby ho neoslňovalo slunce. Bylo to jako na divokém západě, jen kolty nahrazoval meč a tesák.
Dragoberda byla dobrá jezdkyně. Nic nedala na své velkopanské způsoby, hnala kobylku krajem a smála se. Do večera dojeli do Jarany, posledního města svobodné Widoly. Ubytování sehnali dobré, o peníze si čarodějka nikdy nedělala starosti. Město žilo pohraničním obchodem, bylo vidět, že se sem pomalu vrací normální život.
Ráno přejeli přes brod a dobrá nálada byla ta tam. Pohraniční oddíly Feliciany kontrolovaly všechny projíždějící a vybíraly značné clo. Cesta okupovaným územím Jižní Widoly se proplétala mezi vypálenými vesnicemi, lidé se na poutníky dívali nevraživě a uhýbali pohledem.
Na noc se Dragoberda rozhodla zastavit v bývalé pohraniční hospodě. Nacházeli se už na právoplatném území Feliciany a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohli mít problémy. Večer ale do hospody vtrhlo vojsko a začala nepříjemná razie. Honza a Dragoberda byli jako poddaní Meradona zatčeni a v poutech odvlečeni na hrad Remaden. Veškerý majetek jim byl zabaven. Ocitli se spolu s dalšími vězni v páchnoucí podzemní kobce a čekali na ortel místní vrchnosti. Kam se poděla ona šťastná a přívětivá Feliciana!
Oslavili to spolu bohatou večeří v salónu. Dragoberda byla kupodivu vážná, nereagovala na pokusy svého rytíře, který ji chtěl rozesmát.
„Honzo, když tak o tom přemýšlím, možná není náhoda, že nemůžeme tu malou najít.“
„Berdie, proč na to pořád myslíš? To ti profesionální potíže pokazí každou radost?“
„Tohle je něco jiného, než nějaký profesionální problém. Honzo, tu malou musel unést někdo s magickým vzděláním.“
„Čaroděj? Proč by to dělal?“
„Kdopak ví? Pokud se nám zrodil nový odpadlík, může mít nejrůznější pohnutky. Honzo, já musím do Zarethusy. Požádám o pomoc nejlepší magiky na akademii, pokusíme se tomu přijít na kloub. Pojedeš se mnou?“
„No dobře. Neopustím tě. I když ani nevím, kde ta Zarethusa vlastně je.“
„Na jihu v Qakerijském království. Bude to dlouhá cesta. Navíc musíme projet přes území zničené válkou. Pojedeme na lehko. Jen my dva.“
Dragoberda se na cestu dobře připravila. Volné šaty z pevného plátna, důkladné sedlo, nová čarodějnická hůl a zahnutý kinžál. Honza si vystačil se svou zbrojí, pouze pořídil pár nových součástek a nechal si přebrousit meč. Zjistil, že meč je docela obstojná náhražka jakékoliv kouzelnické hole. Navíc je jeho úder o dost pádnější.
Tábornické vybavení obsahovalo jen to nejnutnější. Přece jen budou putovat víceméně civilizovanými kraji, kde je spousta hospod a měst. Dali vědět králi, aby je nehledal, a vyrazili.
Srpnové počasí bylo zatím docela příjemné, koním se výlet docela líbil. Honza se držel po boku své paní, širák sražený do čela, aby ho neoslňovalo slunce. Bylo to jako na divokém západě, jen kolty nahrazoval meč a tesák.
Dragoberda byla dobrá jezdkyně. Nic nedala na své velkopanské způsoby, hnala kobylku krajem a smála se. Do večera dojeli do Jarany, posledního města svobodné Widoly. Ubytování sehnali dobré, o peníze si čarodějka nikdy nedělala starosti. Město žilo pohraničním obchodem, bylo vidět, že se sem pomalu vrací normální život.
Ráno přejeli přes brod a dobrá nálada byla ta tam. Pohraniční oddíly Feliciany kontrolovaly všechny projíždějící a vybíraly značné clo. Cesta okupovaným územím Jižní Widoly se proplétala mezi vypálenými vesnicemi, lidé se na poutníky dívali nevraživě a uhýbali pohledem.
Na noc se Dragoberda rozhodla zastavit v bývalé pohraniční hospodě. Nacházeli se už na právoplatném území Feliciany a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohli mít problémy. Večer ale do hospody vtrhlo vojsko a začala nepříjemná razie. Honza a Dragoberda byli jako poddaní Meradona zatčeni a v poutech odvlečeni na hrad Remaden. Veškerý majetek jim byl zabaven. Ocitli se spolu s dalšími vězni v páchnoucí podzemní kobce a čekali na ortel místní vrchnosti. Kam se poděla ona šťastná a přívětivá Feliciana!
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek