úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 06.03.2006 14:05


Metropolis - kapitola 17.






Vloženo: 06.03.2006 14:05 | zobrazeno: 2443x | kritik: 0  
Z klenutého stropu kapala voda kondenzovaná z dechu mnohých plic. Dragoberda seděla na otepi slámy a upřeně hleděla před sebe na zeď.

„Berdie, je mi to líto.“

„Co? Co je ti líto?“

„Že jsem tě neochránil.“

„Zapomeň na to. Vojáků byla spousta, nemohli jsme nic dělat.“

„Všechno nám vzali a jsme tu zavření jako nějaký dobytek. Co budeme dělat?“

„Vydrž. Pokouším se telepaticky poslat zprávu Zarathornovi. Je to obtížné, protože je Glorea daleko a já ani nevím, kde se můj kolega právě nachází. Pokud zprávu zachytí, určitě nám pomůže. Teď mě nechej, budu ve svém snažení pokračovat a potřebuji k tomu veškeré soustředění.“

Honza seděl na zemi vedle čarodějky a hrál si se stéblem slámy. Brzo usnul.



Ráno přišli vojáci a neurvale vytáhli některé muže na nádvoří. Ženy včetně Dragoberdy zůstaly v žaláři. Honza se pokoušel protestovat, dostal však takovou ránu do hlavy, že toho raději nechal.

Putovali celé dopoledne cestou na severozápad do spálené krajiny Jižní Widoly. Tam vojáci předali otroky drábům, kteří organizovali obnovu statku. Stavělo se ze dřeva. Honza nebyl žádný řemeslník a tak byl brzy odvelen na práci typu podrž, přines, podej. Ulít se z práce nebylo možné. Ozbrojení drábi stáli vždy nablízku a dirigovali práci údery bičů.



Večer po nevalném jídle byli chlapi nahnáni do stodoly, která nějakým zázrakem přečkala válku bez poškození. Kolem se postavili vojáci, příležitost k úniku nebyla.

Honza ležel na tvrdé zemi a vzpomínal na Dragoberdu. Co s ní asi je? Dostala se z vězení? Bylo mu ze všeho špatně. Opustil svůj svět, vydal se hledat medicínu na svoje trápení a našel ženu, jejíž láska byla důležitější, než jakékoliv nemoci. Teď od ní byl odloučen a jeho osud nevěstil nic dobrého. Felicianští dobyvatelé si své otroky dobře hlídali, práce byla vysilující, nedokázal by se osvobodit ani použitím magie.



Ráno práce pokračovala. Dovezli nové dřevo, klády bylo třeba podélně rozřezat. Bez pořádného katru to šlo svízelně. Muži odpadali od pil a nic nepomáhaly rány bičem. Když bylo nejhůř, objevil se uprostřed drábů muž na koni.

„Vorle!“

Honza pustil pilu a ohlédl se. Na šedém koni seděl Zarathorn, v ruce držel dlouhou hůl a jeho dlouhý bílý vlas a vous připomínal Gandalfa na Stínovlasovi.

„Pane Zarathorne, tak Berdie uspěla? Pomůžeš nám?“

„Vorle, tobě pomůžu. Dragoberdu jsem však nenašel.“

„Ona není na Remadenu?“

„Není. Odvedli všechny ženy do sadů, ona mezi nimi nebyla.“

Zarathorn srazil jednoho drába na zem holí a druhého uspal kouzlem. Třetí ještě rád povolil, aby si Honzu odvedl. Sesedl z koně a kráčel spolu s Honzou krajem.

„Ostuda! Ostuda našeho národa, takhle zacházet s lidmi,“ povzdechl si Zarathorn.

„Promiň, pane, ale já teď nedokážu myslet na nikoho jiného, než na Dragoberdu. Neochránil jsem ji. Pokud se jí něco zlého přihodilo, budu si to do smrti vyčítat.“

„Hlavu vzhůru, rytíři. Dragoberda není z těch, kdo snadno podlehnou. Kam jste vlastně putovali?“

„Do Zarethusy. Chtěla se tam poradit ve věci pátrání po zmizelé dceři našeho krále.“

„No vidíš. Jak znám Dragoberdu, je už dávno na cestě. Nejspíš jim utekla a zapomněla mi to signalizovat v myšlenkách. Radím ti, aby ses vydal za ní. Pojď, dojdeme na Remaden a vyžádáme si tvůj ukradený majetek.“



Hrad nepřivítal poutníky přívětivě. Byl již večer, spousta vojska tábořila kolem, hradní pán Silpen byl dost nazlobený, když se k němu Zarathorn probojoval použitím domlouvání a kouzel.

„Co mi sem lezete, vy dva pobudové?“ zeptal se povýšeně Silpen.

„Být tebou, tak si nevyskakuji, vévodo. Jsem Zarathorn, dvorní čaroděj knížete Ustralena. Zajal jsi dvě osoby, které patří k mým přátelům. Zde je rytíř Vorel, toho jsem už osvobodil z neuctivé pozice tvého otroka. Kde je paní Dragoberda?“

„Já nevím. Nikoho toho jména neznám.“

„Vidíš, Silpene, tam až sahá tvoje nabubřelost. Kdo ti dal právo zotročovat pokojné pocestné? Myslíš si, že když ti kníže věnoval kus země v Jižní Widole, tak máš právo jednat jako dobyvatel? Kníže se o tvém chování dozví, o tom můžeš být přesvědčen. Raději si dobře ověř, koho jsi zajal. Pokud se najdou urozené a důležité osoby, přijdeš o hlavu.“

„Pane Zarathorne, já jsem jen…“

„Ty jsi jen darebák. Okamžitě navrátíš tomuto muži jeho koně, zbraně a peníze. Kolik ti sebral, Vorle?“

„Asi 300 tolarů.“

„Slyšel jsi, Silpene? Tři sta Widolských tolarů a padesát navrch za utrpěnou újmu. Zbraně, koně, ať to lítá. Jinak tě o hlavu připravím preventivně vlastnoručně.“

Honzův grošák byl ještě ve stáji, se zbraněmi to bylo horší. Zarathorn dohlédl na to, aby Honza dostal patřičnou náhradu. I ty peníze dostal. Vyrazili ještě z večera a do půlnoci dojeli do vsi na 5 mil jižně od hradu Remadenu. Ubytovali se v hospodě a začali pátrat po Dragoberdě. Bez úspěchu. Nikdo ji tam neviděl.



Ráno v cestě pokračovali a k poledni projeli branou města Glorea. Zarathorn zanechal Honzu ve svém domě a šel navštívit knížete. Vrátil se roztrpčený. Kníže odmítl zakročit proti Silpenovi a vyhrožoval čaroději, že ho vyžene, pokud se bude šířit o politice pánů v okupovaném území.

Město Glorea bylo krásné. Vysoké bílé domy, knížecí zámek na ostrově uprostřed velkého jezera, bohaté chrámy a plná tržiště. Sem válka nepronikla. Honza se za dva dny zotavil, prostudoval si mapy cesty do Zarethusy a třetí den po ránu byl připraven vyrazit.

„Vorle, přeji ti šťastnou cestu a brzké shledání s Dragoberdou.“

„Mám o ni starost, pane Zarathorne. Vždyť se ti vůbec neohlásila, přestože musela přes Gloreu na cestě do Qakerie projíždět.“

„Možná spěchala, možná byla pronásledovaná.“

„A možná ji ten Silpen zabil a pak to zapřel. Nebo ji prodal do otroctví někam na východ.“

„Bohužel, tohle nemůžeme vyloučit. Je teď na tobě, abys splnil povinnost vůči vašemu králi a pátral po jeho dítěti. Jsi téměř hotový čaroděj, můj průvodní list ti sjedná vážnost mezi profesory akademie. Pomůžou ti v pátrání po Ilaně i Dragoberdě, bude-li to nutné. Jdi v pokoji.“



Cesta na jihozápad byla dobře udržovaná, grošák klusal spokojeně a klidně, hradby Glorei zůstaly daleko za zády. Honza do večera zdolal přes 35 mil do města Harmadu. Nyní před ním byly hory. A za nimi Qakeria, země magikům zaslíbená.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek