Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 18.
Vloženo: 07.03.2006 14:09 | zobrazeno: 3504x
| kritik: 0
Nahoru do kopce kolem koryta potoka, grošák kráčel obezřetně a jeho kopyta klapala na kamenité cestě. Honza jel sám. Bylo nedlouho po ránu a slunce ještě nebylo mezi horami příliš vidět. Průsmyk Lian, pusté území, úzká průrva mezi dvěma horami.
Kolik jich bylo tentokrát, to se Honza nikdy nedozvěděl. Zaútočili z obou stran. Byl sražen z koně a musel se bít mečem. Jednoho muže oblafl oblíbenou fintou a obratem, dalšího srazil obranným kouzlem, ostatní kolem něho kroužili a rány dopadaly stále hustěji. Jedna mu přesekla zbroj na levé ruce a začal krvácet. Vtom se jeden z útočníků poroučel k zemi se šípem v zádech. Další se obrátil a hned schytal ránu dýkou, Honza nehodlal nechat nic náhodě. Parakotoulem unikl dalším útočníkům a stanul po boku nevysokého muže s dlouhým černým mohutným vousem. Ten odhodil luk a pustil se do darebáků mečem, který byl pomalu delší, než on sám. Začali ustupovat, ještě dva se ocitli na zemi, než zbytek utekl do houští na pravé straně průsmyku.
Neznámý zasunul meč do pochvy na levém boku a usmál se pod vousy.
„Bylo mi ctí s tebou bojovat, pane?“
„Říkají mi rytíř Vorel.“
„Já jsem Tobas.“
Podali si ruce. Zranění lupiči u jejich nohou se plazili do bezpečí. Nikdo jim nebránil.
„Ha, Vorle, vidíš je? Zbytečně si špinit meč. Cháska zlodějská. Ty jsi potulný rytíř?“
„Teď už asi ano. Sloužil jsem jedné paní, ale ta někam zmizela a já zůstal sám.“
„Na rytíře se umíš dobře ohánět magií. Nejsi jako ti nabubřelí čarodějové, kteří se nesou krajem, jako by jim patřil svět. Já se taky toulám. Zabíjím všelijaké potvory, doprovázím karavany kupců a tak podobně. Peníze neodmítnu.“
„Já ti asi za svou záchranu moc nezaplatím. Mám málo peněz a cesta je dlouhá.“
„I co tě nemá. Od kolegy přece nebudu chtít žádné poplatky. Příjemně jsem se protáhl. Ukaž, Vorle, ta levá ruka se mi nelíbí, měl bych ti ji obvázat.“
S rukou na pásce projel Honza průsmykem s Tobasem po boku. Ten jel na rozložité černé kobyle, které říkal Vrána. Smál se svým vojáckým vtípkům, dokázal tak prolomit i Honzovu neveselou náladu.
„Koukám, příteli, že jsi zasmušilý. Ta paní nebyla jen nějaká zaměstnavatelka, není-liž pravda?“
„Máš pravdu, Tobasi. Dragoberda byla moje láska. Byl jsem jejím rytířem, učedníkem i mužem, jak sama říkávala.“
„Čarodějka?“
„Ano, podle čeho tak soudíš?“
„Přemožitelka draků. Takové jméno se u ženy často nevidí. Kam se poděla?“
„Zajal ji vévoda Silpen a z jeho žaláře někam zmizela. Předpokládám, že ji prodal do otroctví.“
„Darebák. Silpen? Není to ten dráb z Remadenu?“
„Vidím, že se vyznáš.“
„Člověk se na cestách ledacos dozví. Bez informací snadno padneš do pasti. Kam jedeš?“
„Do Zarethusy.“
„Aha, čaroděj jede do své alma mater. Jistě máš k té nebezpečné cestě důvod, když jedeš sám.“
„Mám důvod, Tobasi. Našemu králi unesli dítě. Požádal Dragoberdu, aby mu dceru našla.“
„Takže ty jedeš až z Widoly? No ovšem, ten Silpen. Myslíš, že ti ostatní čarodějové pomůžou?“
„To doufám. Ale já tě asi ruším od tvých obchodních zájmů. Ještě jednou ti děkuji, Tobasi. Musím se pohnout, abych byl do večera v Simodamu.“
„A ty si myslíš, že Vrána nedokáže pospíchat? Docela rád bych tě doprovodil.V Zarethuse jsem nikdy nebyl a jsem docela zvědavý. Je to prý ten nejkrásnější hrad na jih od Glorei.“
„Sám nevím, nikdy jsem tam nebyl.“
„To myslíš vážně? Copak jsi čaroděj samouk?“
„To ne, jak jsem ti říkal, učila mě Dragoberda.“
Tobas jen zavrtěl hlavou a pobídl koně. Za chvíli už pelášili dolů z kopce, až koním létaly jiskry od kopyt.
Hlavní město Qakerie Simodam vypadalo jako zastrčená díra. Nevalné hradby, domy neudržované, královský hrad hotová zřícenina. V hospodě na náměstí byl nerudný hostinský, který nechtěl brát Widolské tolary. Situaci zachránil Tobas, měl naštěstí místní groše.
Hostinský pokoj byl plný štěnic, i tak malé potvůrky dokáží noc pořádně znepříjemnit. Ráno vstávalo do deště. Tobas se ošíval, ale nakonec se nechal přemluvit k cestě na jih i v tomto počasí. Bylo prvního září a na okolních polích začali vyorávat brambory.
Kolik jich bylo tentokrát, to se Honza nikdy nedozvěděl. Zaútočili z obou stran. Byl sražen z koně a musel se bít mečem. Jednoho muže oblafl oblíbenou fintou a obratem, dalšího srazil obranným kouzlem, ostatní kolem něho kroužili a rány dopadaly stále hustěji. Jedna mu přesekla zbroj na levé ruce a začal krvácet. Vtom se jeden z útočníků poroučel k zemi se šípem v zádech. Další se obrátil a hned schytal ránu dýkou, Honza nehodlal nechat nic náhodě. Parakotoulem unikl dalším útočníkům a stanul po boku nevysokého muže s dlouhým černým mohutným vousem. Ten odhodil luk a pustil se do darebáků mečem, který byl pomalu delší, než on sám. Začali ustupovat, ještě dva se ocitli na zemi, než zbytek utekl do houští na pravé straně průsmyku.
Neznámý zasunul meč do pochvy na levém boku a usmál se pod vousy.
„Bylo mi ctí s tebou bojovat, pane?“
„Říkají mi rytíř Vorel.“
„Já jsem Tobas.“
Podali si ruce. Zranění lupiči u jejich nohou se plazili do bezpečí. Nikdo jim nebránil.
„Ha, Vorle, vidíš je? Zbytečně si špinit meč. Cháska zlodějská. Ty jsi potulný rytíř?“
„Teď už asi ano. Sloužil jsem jedné paní, ale ta někam zmizela a já zůstal sám.“
„Na rytíře se umíš dobře ohánět magií. Nejsi jako ti nabubřelí čarodějové, kteří se nesou krajem, jako by jim patřil svět. Já se taky toulám. Zabíjím všelijaké potvory, doprovázím karavany kupců a tak podobně. Peníze neodmítnu.“
„Já ti asi za svou záchranu moc nezaplatím. Mám málo peněz a cesta je dlouhá.“
„I co tě nemá. Od kolegy přece nebudu chtít žádné poplatky. Příjemně jsem se protáhl. Ukaž, Vorle, ta levá ruka se mi nelíbí, měl bych ti ji obvázat.“
S rukou na pásce projel Honza průsmykem s Tobasem po boku. Ten jel na rozložité černé kobyle, které říkal Vrána. Smál se svým vojáckým vtípkům, dokázal tak prolomit i Honzovu neveselou náladu.
„Koukám, příteli, že jsi zasmušilý. Ta paní nebyla jen nějaká zaměstnavatelka, není-liž pravda?“
„Máš pravdu, Tobasi. Dragoberda byla moje láska. Byl jsem jejím rytířem, učedníkem i mužem, jak sama říkávala.“
„Čarodějka?“
„Ano, podle čeho tak soudíš?“
„Přemožitelka draků. Takové jméno se u ženy často nevidí. Kam se poděla?“
„Zajal ji vévoda Silpen a z jeho žaláře někam zmizela. Předpokládám, že ji prodal do otroctví.“
„Darebák. Silpen? Není to ten dráb z Remadenu?“
„Vidím, že se vyznáš.“
„Člověk se na cestách ledacos dozví. Bez informací snadno padneš do pasti. Kam jedeš?“
„Do Zarethusy.“
„Aha, čaroděj jede do své alma mater. Jistě máš k té nebezpečné cestě důvod, když jedeš sám.“
„Mám důvod, Tobasi. Našemu králi unesli dítě. Požádal Dragoberdu, aby mu dceru našla.“
„Takže ty jedeš až z Widoly? No ovšem, ten Silpen. Myslíš, že ti ostatní čarodějové pomůžou?“
„To doufám. Ale já tě asi ruším od tvých obchodních zájmů. Ještě jednou ti děkuji, Tobasi. Musím se pohnout, abych byl do večera v Simodamu.“
„A ty si myslíš, že Vrána nedokáže pospíchat? Docela rád bych tě doprovodil.V Zarethuse jsem nikdy nebyl a jsem docela zvědavý. Je to prý ten nejkrásnější hrad na jih od Glorei.“
„Sám nevím, nikdy jsem tam nebyl.“
„To myslíš vážně? Copak jsi čaroděj samouk?“
„To ne, jak jsem ti říkal, učila mě Dragoberda.“
Tobas jen zavrtěl hlavou a pobídl koně. Za chvíli už pelášili dolů z kopce, až koním létaly jiskry od kopyt.
Hlavní město Qakerie Simodam vypadalo jako zastrčená díra. Nevalné hradby, domy neudržované, královský hrad hotová zřícenina. V hospodě na náměstí byl nerudný hostinský, který nechtěl brát Widolské tolary. Situaci zachránil Tobas, měl naštěstí místní groše.
Hostinský pokoj byl plný štěnic, i tak malé potvůrky dokáží noc pořádně znepříjemnit. Ráno vstávalo do deště. Tobas se ošíval, ale nakonec se nechal přemluvit k cestě na jih i v tomto počasí. Bylo prvního září a na okolních polích začali vyorávat brambory.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek