Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 19.
Vloženo: 08.03.2006 14:19 | zobrazeno: 3459x
| kritik: 0
Zaretské hory se ztrácely v mlze, déšť přešel v drobné mrholení, chlad zalézal pod kůži. Honza a Tobas se zastavili pod rozložitým dubem, aby pojedli něco málo ze zásob. Dlouho se nezdrželi.
Dobře udržovaná cesta brzy vstoupila do soutěsky, za kterou se mlha rozestoupila a jako v pohádce se před nimi objevily vysoké štíhlé věže Zarethusy. Hrad stál na vrcholku hory. Dole pod ní se údolí rozšiřovalo a říčka zde byla spoutána přehradou s mohutnou proklepnutou hrází.
První brána hradu stála na úbočí kopce. Strážný vyšel z domku a zvedl ruku.
„Páni rytíři, vítám vás na Zarethuse. Můžete mi ukázat vaše propustky?“
Honza vytáhl meč, kouzlem rozzářil jeho špičku, dotkl se jí kamene v hradbě a ten vzplanul jasným plamenem. Mávl rukou a plamen uhasl.
„Výtečně, můžete pokračovat,“ řekl strážný a uhodil se rukou přes prsa.
Projížděli klikatou cestou mezi spoustou jabloní, které byly obsypány plody. U druhé brány stál strážný v livreji, smekl klobouk a poutníky uvítal.
„Velectění pánové, můžete mi, prosím, sdělit účel vaší návštěvy?“
„Potřebuji se poradit s profesory ve věci hledání zmizelých osob,“ řekl Honza.
„Zajisté. Potom bude nejlepší, když navštívíte profesora Alduse, specialistu na dálkovou magii.“
Strážný vešel do domku, zatočil kličkou na jakési skříňce, zvedl telefonní sluchátko a začal s někým hovořit. Potom se vrátil k poutníkům.
„Můžete pokračovat, pánové. Pan profesor vás očekává.“
Na prostorném nádvoří přistoupili k poutníkům dva mladíci a odvedli jejich koně do stáje. Postarali se také o jejich zavazadla. Honza vykročil k mohutným dveřím v průčelí nejbližší budovy. Vstříc jim kráčela drobná dívka ve slušivé uniformě.
„Vítám vás na akademii, pánové. Mám vás doprovodit k profesoru Aldusovi. Následujte mě, prosím.“
Vešli do rozlehlé zšeřelé haly, která byla osvětlena elektrickým světlem. Na zdobených stěnách visely obrazy fantastických krajin a mezi nimi stály sochy mágů. Přímo před nimi se vypínalo krásné dvojité schodiště a uprostřed mezi schody zvolna stoupaly a klesaly kabiny paternosteru. Dívka ukázala k výtahu. Honza nastoupil do kabinky spolu s ní, Tobas však stál zaraženě před výtahem a ve tváři měl vyděšený výraz.
„Omluvte mě, pane,“ řekla dívka. „Pokračujte, prosím, do třetího poschodí. Vrátím se pro vašeho společníka a doprovodím ho za vámi.“
Vystoupila, kmitla patrem a zmizela v protilehlé kabince. Honza vyjel do třetího patra, vystoupil a prohlížel si bohaté vybavení chodby. Opět obrazy a sochy, temně červené závěsy kolem oken, klubovky na druhé straně chodby. V nejbližší seděl student a četl si ve velké knize. Dívka přišla s Tobasem po schodech. Do výtahu ho nedostala.
Dveře kabinetu profesora Alduse byly jen pár kroků od schodiště. Dívka zaklepala, na vyzvání dveře otevřela, poklonila se a vpustila návštěvníky dovnitř. Profesor Aldus povstal zpoza stolu a vyšel návštěvníkům vstříc. Byl to mladý muž s oholenou tváří a neposednými rozevlátými vlasy kaštanové barvy.
„Vítám vás, pánové,“ pronesl s úsměvem a podal Honzovi ruku.
Podal ruku i Tobasovi a pokynul návštěvníkům ke křeslům u malého skleněného stolku. Nabídl jim likér, který chutnal jako becherovka.
„Mé jméno je Aldus. Co pro vás mohu udělat, pánové?“ zeptal se Aldus klidným hlasem.
„Já se jmenuji Vorel a můj průvodce je rytíř Tobas,“ řekl Honza a podal profesorovi list od Zarathorna.
Aldus zlomil pečeť a začetl se do dopisu.
„Skvělé. Kolega Zarathorn píše, že jsi nadějný magikus, pane Vorle. Máš soukromé vzdělání, což ovšem vůbec nebrání tvému případnému studiu na naší škole. Máme na výběr několik specializovaných postgraduálních kursů, které jsou velmi oblíbeny. Zůstaneš tu s námi?“
„Možná někdy později, pane profesore. Nyní mám naléhavé poslání.“
„Ach ano. Kolega Zararthorn se zmínil o pátrání po princezně Widoly a taky píše o zmizelé kolegyni Dragoberdě. Pokusím se vám pomoci, pánové. Máte nějaké osobní předměty pohřešovaných?“
„Nikoliv, pane profesore. Paní Dragoberda měla několik vlasů princezny, zmizely však spolu s ní. Mám ale medailon, který mi paní Dragoberda věnovala, bude to stačit?“
„Co se týče tvé paní, tak patrně ano. Půjčíš mi ten amulet?“
„Jistě, pane profesore.“
„Dobře. Budu se věnovat vaší věci neprodleně, jelikož postavení hledaných osob není patrně záviděníhodné. Navštivte mě zítra po poledni, podám vám zprávy o svém pátrání.“
Aldus vstal, přistoupil ke stolu a zvedl telefon.
„Službo! Tady Aldus. Pošlete mi průvodce.“
Než se stačili návštěvníci s profesorem rozloučit, ozvalo se klepání a na prahu stanula stejná dívka, která je k Aldusovi dovedla. Nyní měla za úkol zajistit ubytování.
Prostorný pokoj s elektrickým lustrem a telefonem byl vybaven decentně a přesto bohatě. Jejich zavazadla už na ně čekala. Studentka ukázala návštěvníkům koupelnu a poučila je o použití vodovodu a světla. Pro Honzu to nebylo nic zvláštního, Tobas se tvářil jako sůva v nudlích.
Když dívka odešla, obrátil se k Honzovi.
„Ty tomu rozumíš?“
„Jistě. Možná ti to připadá magické, ale ve světě, odkud jsem přišel, je to zcela běžné.“
„To se máme koupat?“
„No a proč ne? Cestuji už z Glorei bez patřičné hygieny a smrdím jako cap. Tobě voda taky neuškodí, Tobasi.“
„A tohle je opravdu záchod? Ta váza?“
„Ovšem. Normální splachovací klozet. Uděláš potřebu, použiješ papír a zatáhneš za tenhle řetízek. Voda všechno odnese a bude zase čisto.“
Tobas hned využil vymožeností civilizace a vrátil se do pokoje ve stále zaražené náladě. Honza mezitím uložil všechny své zbraně do skříňky, uvolnil utažené šněrování zbroje, sundal levou ruku z pásky a začal odmotávat obvaz. Zranění se již zacelilo, přesto utrhl z obvazu kousek čisté látky a opět ránu zavázal. Pak zvedl sluchátko telefonu a vyžádal si informaci o způsobu stravování. Tobas seděl na židli a kroutil hlavou.
Dobře udržovaná cesta brzy vstoupila do soutěsky, za kterou se mlha rozestoupila a jako v pohádce se před nimi objevily vysoké štíhlé věže Zarethusy. Hrad stál na vrcholku hory. Dole pod ní se údolí rozšiřovalo a říčka zde byla spoutána přehradou s mohutnou proklepnutou hrází.
První brána hradu stála na úbočí kopce. Strážný vyšel z domku a zvedl ruku.
„Páni rytíři, vítám vás na Zarethuse. Můžete mi ukázat vaše propustky?“
Honza vytáhl meč, kouzlem rozzářil jeho špičku, dotkl se jí kamene v hradbě a ten vzplanul jasným plamenem. Mávl rukou a plamen uhasl.
„Výtečně, můžete pokračovat,“ řekl strážný a uhodil se rukou přes prsa.
Projížděli klikatou cestou mezi spoustou jabloní, které byly obsypány plody. U druhé brány stál strážný v livreji, smekl klobouk a poutníky uvítal.
„Velectění pánové, můžete mi, prosím, sdělit účel vaší návštěvy?“
„Potřebuji se poradit s profesory ve věci hledání zmizelých osob,“ řekl Honza.
„Zajisté. Potom bude nejlepší, když navštívíte profesora Alduse, specialistu na dálkovou magii.“
Strážný vešel do domku, zatočil kličkou na jakési skříňce, zvedl telefonní sluchátko a začal s někým hovořit. Potom se vrátil k poutníkům.
„Můžete pokračovat, pánové. Pan profesor vás očekává.“
Na prostorném nádvoří přistoupili k poutníkům dva mladíci a odvedli jejich koně do stáje. Postarali se také o jejich zavazadla. Honza vykročil k mohutným dveřím v průčelí nejbližší budovy. Vstříc jim kráčela drobná dívka ve slušivé uniformě.
„Vítám vás na akademii, pánové. Mám vás doprovodit k profesoru Aldusovi. Následujte mě, prosím.“
Vešli do rozlehlé zšeřelé haly, která byla osvětlena elektrickým světlem. Na zdobených stěnách visely obrazy fantastických krajin a mezi nimi stály sochy mágů. Přímo před nimi se vypínalo krásné dvojité schodiště a uprostřed mezi schody zvolna stoupaly a klesaly kabiny paternosteru. Dívka ukázala k výtahu. Honza nastoupil do kabinky spolu s ní, Tobas však stál zaraženě před výtahem a ve tváři měl vyděšený výraz.
„Omluvte mě, pane,“ řekla dívka. „Pokračujte, prosím, do třetího poschodí. Vrátím se pro vašeho společníka a doprovodím ho za vámi.“
Vystoupila, kmitla patrem a zmizela v protilehlé kabince. Honza vyjel do třetího patra, vystoupil a prohlížel si bohaté vybavení chodby. Opět obrazy a sochy, temně červené závěsy kolem oken, klubovky na druhé straně chodby. V nejbližší seděl student a četl si ve velké knize. Dívka přišla s Tobasem po schodech. Do výtahu ho nedostala.
Dveře kabinetu profesora Alduse byly jen pár kroků od schodiště. Dívka zaklepala, na vyzvání dveře otevřela, poklonila se a vpustila návštěvníky dovnitř. Profesor Aldus povstal zpoza stolu a vyšel návštěvníkům vstříc. Byl to mladý muž s oholenou tváří a neposednými rozevlátými vlasy kaštanové barvy.
„Vítám vás, pánové,“ pronesl s úsměvem a podal Honzovi ruku.
Podal ruku i Tobasovi a pokynul návštěvníkům ke křeslům u malého skleněného stolku. Nabídl jim likér, který chutnal jako becherovka.
„Mé jméno je Aldus. Co pro vás mohu udělat, pánové?“ zeptal se Aldus klidným hlasem.
„Já se jmenuji Vorel a můj průvodce je rytíř Tobas,“ řekl Honza a podal profesorovi list od Zarathorna.
Aldus zlomil pečeť a začetl se do dopisu.
„Skvělé. Kolega Zarathorn píše, že jsi nadějný magikus, pane Vorle. Máš soukromé vzdělání, což ovšem vůbec nebrání tvému případnému studiu na naší škole. Máme na výběr několik specializovaných postgraduálních kursů, které jsou velmi oblíbeny. Zůstaneš tu s námi?“
„Možná někdy později, pane profesore. Nyní mám naléhavé poslání.“
„Ach ano. Kolega Zararthorn se zmínil o pátrání po princezně Widoly a taky píše o zmizelé kolegyni Dragoberdě. Pokusím se vám pomoci, pánové. Máte nějaké osobní předměty pohřešovaných?“
„Nikoliv, pane profesore. Paní Dragoberda měla několik vlasů princezny, zmizely však spolu s ní. Mám ale medailon, který mi paní Dragoberda věnovala, bude to stačit?“
„Co se týče tvé paní, tak patrně ano. Půjčíš mi ten amulet?“
„Jistě, pane profesore.“
„Dobře. Budu se věnovat vaší věci neprodleně, jelikož postavení hledaných osob není patrně záviděníhodné. Navštivte mě zítra po poledni, podám vám zprávy o svém pátrání.“
Aldus vstal, přistoupil ke stolu a zvedl telefon.
„Službo! Tady Aldus. Pošlete mi průvodce.“
Než se stačili návštěvníci s profesorem rozloučit, ozvalo se klepání a na prahu stanula stejná dívka, která je k Aldusovi dovedla. Nyní měla za úkol zajistit ubytování.
Prostorný pokoj s elektrickým lustrem a telefonem byl vybaven decentně a přesto bohatě. Jejich zavazadla už na ně čekala. Studentka ukázala návštěvníkům koupelnu a poučila je o použití vodovodu a světla. Pro Honzu to nebylo nic zvláštního, Tobas se tvářil jako sůva v nudlích.
Když dívka odešla, obrátil se k Honzovi.
„Ty tomu rozumíš?“
„Jistě. Možná ti to připadá magické, ale ve světě, odkud jsem přišel, je to zcela běžné.“
„To se máme koupat?“
„No a proč ne? Cestuji už z Glorei bez patřičné hygieny a smrdím jako cap. Tobě voda taky neuškodí, Tobasi.“
„A tohle je opravdu záchod? Ta váza?“
„Ovšem. Normální splachovací klozet. Uděláš potřebu, použiješ papír a zatáhneš za tenhle řetízek. Voda všechno odnese a bude zase čisto.“
Tobas hned využil vymožeností civilizace a vrátil se do pokoje ve stále zaražené náladě. Honza mezitím uložil všechny své zbraně do skříňky, uvolnil utažené šněrování zbroje, sundal levou ruku z pásky a začal odmotávat obvaz. Zranění se již zacelilo, přesto utrhl z obvazu kousek čisté látky a opět ránu zavázal. Pak zvedl sluchátko telefonu a vyžádal si informaci o způsobu stravování. Tobas seděl na židli a kroutil hlavou.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek