Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 20.
Vloženo: 09.03.2006 13:35 | zobrazeno: 3642x
| kritik: 0
Akademie šlapala jako hodinky. Večeři dostali hosté v salónku u velké jídelny, kde se také stravovali profesoři. Tobas se dotázal, co bude večeře stát, a bylo mu s úsměvem řečeno, že hosté akademie nemusí nic platit. Honza pozdravil přítomné profesory úklonou, dostalo se mu podobné odpovědi. Zjistil, že profesorský sbor obsahuje nejrůznější typy lidí, mužů i žen. Aldus na večeři nebyl. Neukázal se ani příštího rána na snídani. Když se Honza ptal, dozvěděl se, že profesoři si mohou nechat donést jídlo do kabinetu, což mnozí rádi dělají, aby se nemuseli odtrhnout od práce.
Celé dopoledne věnovali cestovatelé prohlídce akademie. Služba jim poskytla průvodce. Studenti vždy byli pohotově k dispozici, pokud někdo starší něco potřeboval. Patrně pro ně platil nějaký systém úlev od výuky, protože služba fungovala nepřetržitě. Pracovna služby byla velká místnost v prvním patře hned vedle schodiště. Kromě všudypřítomných pohodlných klubovek vévodil místnosti velký přepojovací stroj telefonní ústředny. Telefony byly patrně takovou malou posedlostí akademie. Byly všude. Neměly číselníky, veškeré spojení zajišťovala manuálně služba, která na zavolání často sama poskytovala promptní posluhy, donášky a další potřeby provozu akademie.
Prohlídka pokračovala procházkou jabloňovým sadem ke vnější hradbě a k vodní hladině přehrady. Pod přehradou se nacházela velká elektrárna s vodní turbínou. Zásobovala elektřinou celou akademii. Elektřinou se kromě svícení ohřívala voda a v zimě se jí dokonce topilo.
Míra civilizace akademie ostře kontrastovala s jinak středověkým způsobem laického života. Magikové ovládali mnohé věci technického rázu, dokonce na akademii měli samohybné vozy poháněné parním strojem.
Před hosty neměli nejmenší snahu cokoliv utajit. Pokud někdo přišel, očekávalo se, že má nějaké povědomí o magii a je proto člověkem veskrze pokrokovým. To se ovšem zdaleka nedalo říci o Tobasovi, který na vše hleděl s otevřenými ústy a nic nechápal. Naproti tomu Honza se cítil jako doma. Docela by si dokázal představit život v tomto prostředí, nabídka studia měla jen jednu překážku – musel napřed najít Dragoberdu.
Oběd se podával jako obvykle v salónku, Honza byl nervózní, nemohl se dočkat zpráv profesora Alduse. Když přišli do jeho kabinetu, seděl Aldus za stolem a tvářil se vážně. Doprovodil návštěvníky do křesel a smutně se usmál.
„Páni rytíři, snažil jsem se ze všech sil najít vámi pohřešované osoby a uspěl jsem jen málo. Princeznu Ilanu se mi bohužel najít nepodařilo vůbec. Pokud žije, je patrně pod nějakou magickou clonou. Co se týče kolegyně Dragoberdy, zjistil jsem pouze, že magické stopy vedou ke hradu Belevu v jižní Huaře. Nedokážu však určit, zda se tam paní kolegyně doposud nachází, nebo již putovala jinam.“
„Belev? To je asi pěkně daleko,“ řekl Honza. „Nikdy jsem o tom hradu neslyšel.“
„Páni rytíři, Huara je divoká země, do které bych se já neodvážil cestovat ani omylem. Mám mapy, ukážu vám vše potřebné. V podstatě existují k Belevu dvě cesty. Kratší jižní vede bohužel přes chálát Jutea, což je v dnešním pojetí zakázaná země. Chál Kretec je neomezený pán, který odvozuje svou moc od boha Višity. Druhá delší cesta vede přes Felicianu. Je to obchodní stezka, kterou ovšem v současnosti obchod moc neproudí. Kvůli tajemnému zlu z Lopanského hvozdu. Hvozd můžete samozřejmě obejít po vesnických cestách, je to ale příliš úmorná varianta. Opravdu nevím, co vám mám poradit. Snad jedině plavit se po Kaleně a Pretě. Bohužel válka zlikvidovala civilní lodní dopravu, takže jen stěží najdete dopravce.“
„Takže je to beznadějné, pane profesore?“
„Ne, to nechci říci. Je to náročné. Nesmírně náročné. Pokud je kolegyně Dragoberda na Belevu, nebo tam alespoň byla, pak se i ona musela nějak přes Lopanský hvozd dostat. Budete potřebovat spoustu odvahy a štěstí, pokud se chcete vydat na cestu ve dvojici. Spíše bych doporučoval připojit se k nějaké obchodní karavaně. Obvykle ji doprovázejí ozbrojenci, můžete spojit příjemné s užitečným. Třeba si i vyděláte nějaký ten hvar nebo korunu.“
„Děkujeme ti, profesore. Pomohl jsi nám, o tom není pochyb. Rád bych se ti nějak odvděčil, ale mám hluboko do kapsy. A kolega Tobas na tom není o moc lépe.“
„Pánové, s tím si nemusíte dělat žádné starosti. Jde o profesionální záležitost, nikoliv o službu laikovi za úplatu. Když najdete v pořádku kolegyni Dragoberdu, bude to pro mě dostatečným zadostiučiněním. Doufám, že mi dáte vědět. Kolego Vorle, pokud projevíš zájem o studium, můžeš od našeho společenství čerpat neomezený úvěr na školné. Splatíš ho podle svých majetkových poměrů v budoucnosti. Akademie má spoustu mecenášů i mezi korunovanými hlavami.“
„Ještě jednou děkuji, pane profesore,“ řekl Honza a uklonil se.
„Rádo se stalo. Dám vám mapu. Nechal jsem ji pro vás překreslit, můžete si ji nechat. Jděte v pokoji.“
Honza a Tobas strávili v Zarethuse ještě jednu noc a po ránu nastoupili cestu dolů do Simodamu. Koně byli čerství, počasí přálo, cesta ubíhala za přátelského hovoru. Tobas nechtěl nic slyšet o tom, že by se vydal někam jinam. Vidina pouti s obchodní karavanou odpovídala jeho vkusu a Honza byl přítel do nepohody.
Celé dopoledne věnovali cestovatelé prohlídce akademie. Služba jim poskytla průvodce. Studenti vždy byli pohotově k dispozici, pokud někdo starší něco potřeboval. Patrně pro ně platil nějaký systém úlev od výuky, protože služba fungovala nepřetržitě. Pracovna služby byla velká místnost v prvním patře hned vedle schodiště. Kromě všudypřítomných pohodlných klubovek vévodil místnosti velký přepojovací stroj telefonní ústředny. Telefony byly patrně takovou malou posedlostí akademie. Byly všude. Neměly číselníky, veškeré spojení zajišťovala manuálně služba, která na zavolání často sama poskytovala promptní posluhy, donášky a další potřeby provozu akademie.
Prohlídka pokračovala procházkou jabloňovým sadem ke vnější hradbě a k vodní hladině přehrady. Pod přehradou se nacházela velká elektrárna s vodní turbínou. Zásobovala elektřinou celou akademii. Elektřinou se kromě svícení ohřívala voda a v zimě se jí dokonce topilo.
Míra civilizace akademie ostře kontrastovala s jinak středověkým způsobem laického života. Magikové ovládali mnohé věci technického rázu, dokonce na akademii měli samohybné vozy poháněné parním strojem.
Před hosty neměli nejmenší snahu cokoliv utajit. Pokud někdo přišel, očekávalo se, že má nějaké povědomí o magii a je proto člověkem veskrze pokrokovým. To se ovšem zdaleka nedalo říci o Tobasovi, který na vše hleděl s otevřenými ústy a nic nechápal. Naproti tomu Honza se cítil jako doma. Docela by si dokázal představit život v tomto prostředí, nabídka studia měla jen jednu překážku – musel napřed najít Dragoberdu.
Oběd se podával jako obvykle v salónku, Honza byl nervózní, nemohl se dočkat zpráv profesora Alduse. Když přišli do jeho kabinetu, seděl Aldus za stolem a tvářil se vážně. Doprovodil návštěvníky do křesel a smutně se usmál.
„Páni rytíři, snažil jsem se ze všech sil najít vámi pohřešované osoby a uspěl jsem jen málo. Princeznu Ilanu se mi bohužel najít nepodařilo vůbec. Pokud žije, je patrně pod nějakou magickou clonou. Co se týče kolegyně Dragoberdy, zjistil jsem pouze, že magické stopy vedou ke hradu Belevu v jižní Huaře. Nedokážu však určit, zda se tam paní kolegyně doposud nachází, nebo již putovala jinam.“
„Belev? To je asi pěkně daleko,“ řekl Honza. „Nikdy jsem o tom hradu neslyšel.“
„Páni rytíři, Huara je divoká země, do které bych se já neodvážil cestovat ani omylem. Mám mapy, ukážu vám vše potřebné. V podstatě existují k Belevu dvě cesty. Kratší jižní vede bohužel přes chálát Jutea, což je v dnešním pojetí zakázaná země. Chál Kretec je neomezený pán, který odvozuje svou moc od boha Višity. Druhá delší cesta vede přes Felicianu. Je to obchodní stezka, kterou ovšem v současnosti obchod moc neproudí. Kvůli tajemnému zlu z Lopanského hvozdu. Hvozd můžete samozřejmě obejít po vesnických cestách, je to ale příliš úmorná varianta. Opravdu nevím, co vám mám poradit. Snad jedině plavit se po Kaleně a Pretě. Bohužel válka zlikvidovala civilní lodní dopravu, takže jen stěží najdete dopravce.“
„Takže je to beznadějné, pane profesore?“
„Ne, to nechci říci. Je to náročné. Nesmírně náročné. Pokud je kolegyně Dragoberda na Belevu, nebo tam alespoň byla, pak se i ona musela nějak přes Lopanský hvozd dostat. Budete potřebovat spoustu odvahy a štěstí, pokud se chcete vydat na cestu ve dvojici. Spíše bych doporučoval připojit se k nějaké obchodní karavaně. Obvykle ji doprovázejí ozbrojenci, můžete spojit příjemné s užitečným. Třeba si i vyděláte nějaký ten hvar nebo korunu.“
„Děkujeme ti, profesore. Pomohl jsi nám, o tom není pochyb. Rád bych se ti nějak odvděčil, ale mám hluboko do kapsy. A kolega Tobas na tom není o moc lépe.“
„Pánové, s tím si nemusíte dělat žádné starosti. Jde o profesionální záležitost, nikoliv o službu laikovi za úplatu. Když najdete v pořádku kolegyni Dragoberdu, bude to pro mě dostatečným zadostiučiněním. Doufám, že mi dáte vědět. Kolego Vorle, pokud projevíš zájem o studium, můžeš od našeho společenství čerpat neomezený úvěr na školné. Splatíš ho podle svých majetkových poměrů v budoucnosti. Akademie má spoustu mecenášů i mezi korunovanými hlavami.“
„Ještě jednou děkuji, pane profesore,“ řekl Honza a uklonil se.
„Rádo se stalo. Dám vám mapu. Nechal jsem ji pro vás překreslit, můžete si ji nechat. Jděte v pokoji.“
Honza a Tobas strávili v Zarethuse ještě jednu noc a po ránu nastoupili cestu dolů do Simodamu. Koně byli čerství, počasí přálo, cesta ubíhala za přátelského hovoru. Tobas nechtěl nic slyšet o tom, že by se vydal někam jinam. Vidina pouti s obchodní karavanou odpovídala jeho vkusu a Honza byl přítel do nepohody.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek