Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 21.
Vloženo: 10.03.2006 13:34 | zobrazeno: 3867x
| kritik: 0
Řeka se stáčela doleva, podle ní vedla cesta a kolem byl hustý les. Honza podřimoval v sedle, byl psychicky na dně. Dragoberda je kdesi na druhé straně Huary. Než se tam dostane, může být někde úplně jinde. Proč se jej nepokusila kontaktovat? Nebo Zarathorna? Tobas poplácal Vránu po krku a začal si hvízdat. Jeli poměrně pomalu, Tobas si vysloveně užíval pěkného dne babího léta.
Za zákrutem uslyšeli ženský křik. Na mýtině se o strom opíral velký medvěd. Křik se ozýval ze stromu. Tobas strhl luk ze zad, vytáhl šíp a přímo z koně vystřelil. Medvěda šíp jen škrábl. Obrátil se, dopadl na všechny čtyři a rozběhl se k cestovatelům. Honza ale už měl v ruce kuši, namířil, vystřelil, medvěd udělal přemet ve vzduchu a dopadl na záda. Překulil se a znehybněl.
Ze stromu slézala dívka v zeleném loveckém kostýmku. Byla poměrně malé postavy, dlouhé plavé vlasy jí neposlušně vlály kolem krku.
Tobas sesednul z koně a vyšel jí vstříc.
„Není ti nic, vzácná paní,“ ptal se roztřeseným hlasem.
„Jsem v pořádku. Tvůj společník má dobrou mušku. Na rozdíl od tebe, pane.“
„Tobas, potulný rytíř. To je Vorel, můj souputník.“
Honza už taky stál na zemi a kontroloval, zda je medvěd bezpečně mrtvý. Byl. Dívka k němu přišla a usmála se.
„Vorel? Zvláštní jméno. Co znamená?“
„Je to taková zkomolenina názvu dravého ptáka, eagle, orel.“
„Vznešený dravec, největší ze svých druhů. Jsi taky takový? Jsi největší ze svých druhů, Vorle?“
Honza byl chováním dívky zmatený. Tobas pobíhal kolem, bylo vidět, že se mu dívka líbí.
„Pánové, díky za záchranu. Já jsem Dina. Lovkyně.“
„Krásného medvěda jsi našla, paní,“ hlesl Tobas.
„Nebo si spíše našel on mě.“
Hvízdla na prsty a z lesíka vyběhl nádherný bělouš s mistrně vyvedeným sedlem a lukem na svém boku.
„To je Lian, můj kůň,“ řekla dívka. „Medvěd ho vyplašil. Ani jsem si nestačila vzít luk, jak vidíte. Pojďte. Stáhneme medvěda z kůže, vyřízneme nějaké maso a zbytek necháme dravcům. Taky si zaslouží slušné sousto.“
Dina byla velmi zručná. Tobas se snažil medvěda obracet a málem nestačil jejímu mistrovskému řezu. Naprosto nedotčená kůže s odříznutou hlavou za pár minut ležela na zemi, Dina se stále usmívala a vybírala nejlepší kousky masa. Ponořila nůž hluboko do medvědovy hrudi, zatáhla a vyndala srdce proděravěné šipkou z kuše. Se zakrvácenýma rukama vstala z podřepu, předstoupila před Honzu a uklonila se.
„Srdce pro krále lovu, pane Vorle.“
Ani ne za půl hodiny již všichni tři odjížděli z mýtiny a radostně se smáli. Tobas byl jako v sedmém nebi. Honza po chvíli posmutněl, přitáhl grošákovi otěže a zůstal kousek pozadu. Dina se obrátila, něco řekla Tobasovi a i ona zbrzdila koně.
Ocitla se Honzovi po boku. Už se nesmála, přes čelo se jí táhla mírná vráska a tvářila se vážně.
„Ty jsi ztratil svoji paní, Vorle, že je to tak?“
„Máš pravdu, Dino. Moje paní je na dalekém hradě a nejspíš tam není o své vůli.“
„To je mi líto. Vorle? Kde je ten hrad?“
„Hrad Belev v jižní Huaře.“
„Ale? Měla jsem namířeno do Jatavy. Vidím, že máme společnou cestu. Pomůžu ti najít tvoji paní, odhoď smutek a raduj se ze života, rytíři, králi lovu.“
Dina se opět usmála, pobídla koně a ujížděla kupředu. Honza a Tobas ji museli následovat.
U mostu přes řeku Adamu stála malá hospůdka. Dina seskočila z koně a šla ke dveřím. Obrátila se na poutníky a pozvala je dál.
Hostinský byl příjemný chlapík s bílými vousy, hned poslal podomka, aby obstaral koně, a byl potěšen nabídkou na upečení medvědího masa. Jeho žena se úkolu ujala, poutníci si zavdali dobrého piva, Dina platila za celou hospodu a zvala štamgasty na medvědí hostinu.
Pozdě večer zalezl Tobas s Honzou do pokojíku vedle výčepu, Dina si ustlala ve větším hostinském pokoji. Uprostřed noci se Tobas vytratil. Honza jen pokrčil rameny. Do soukromí jeho společníka mu nic nebylo.
Ráno vyšla Dina s Tobasem z pokoje, opět se usmívala a upravovala si vlasy do copu. Tobas posbíral svoje zbraně a bagáž a hned dívku následoval. Honza se musel usmívat také. Nějak na něho padlo štěstí těch dvou, chmury zmizely a naděje na setkání s Dragoberdou se znovu rozhořela.
Projeli škaredým Simodamem a mířili do hor. Bylo pod mrakem, vůně podzimu se táhla krajem. Honza jel v popředí a nechal Dinu s Tobasem na pokoji. Jistě si měli co říct.
V průsmyku Lian ležela přes cestu kláda a u ní stáli vojáci.
„Stát! Páni rytíři, kam máte namířeno?“
„A kdo se ptá?“ začal Honza obvyklým dotazem urozených lidí.
„Jsem poručík Jetem, zastupuji zde armádu jeho knížecí milosti. Sesedněte z koní a ukažte nám svá zavazadla.“
Honza byl na rozpacích. Má poslechnout tohoto floutka a nechat se prohledat jako nějaký tulák?
„Poručíku, jakým právem to po nás žádáš?“ optal se odměřeně.
„Pane, nepokoušejte se odporovat. Jste jen dva a žena. Nás je osm. Pokud nepatříte ke zbojníkům, kteří sužují tento kraj, nemáte se čeho obávat.“
Dina přijela k poručíkovi, usmála se a řekla: „Pane důstojníku, přece vidíš, že urození páni rytíři nejsou lapkové. Když nás pustíš, něco ti dám.“
„Nepokoušej se uplatit poručíka Felicianské stráže, paní.“
„Uplatit? Kdeže. Mám sice dost peněz, ale tobě dám něco jiného.“
Sáhla do kapsy u sedla a vytáhla malou šipku.
„A k čemu to je, paní?“ zeptal se zmatený poručík.
„Když položíš šipku na kámen, obrátí se směrem, kam utekli zbojníci, které hledáte. Dopadnete je a kníže vás pochválí. Tak co? Věříš mi?“
Dina se usmívala tak krásně, že poručík smekl čepici, vzal si od ní šipku a dal pokyn vojákům, aby odstranili závoru. Dina se stále usmívala, pobídla koně, kývla poručíkovi na pozdrav a odjela. Honza a Tobas ji následovali s udivenými pohledy.
Když se ocitli na druhé straně průsmyku, dojel Honza k Dině.
„Paní, nevěděl jsem, že jsi čarodějka.“
„Nejsem čarodějka, Vorle. Alespoň ne tak, jak je to chápáno v tomto kraji. Plním přání lidí, které potkám. Je to taková moje úchylka, když to musíš vědět. Mládenci, popožeňte koně. Bude pršet, ať jsme v Harmadu za sucha.“
První kapky dopadly na zem, když projížděli městskou bránou. Dina zase našla nejlepší hospodu a s nakažlivým úsměvem zaplatila za všechny hosty. Tobas se opět vykradl do jejího pokoje. Honza nemohl spát. Ležel na lůžku a přemýšlel o své nové průvodkyni. Byla to krásná žena, to nemohl popřít. Její kouzlo bylo téměř omračující. Není čarodějka a přesto plní tajná přání lidí. Kdo to je? Možná to bude vědět Dragoberda. Obrátil se na bok a usnul.
Za zákrutem uslyšeli ženský křik. Na mýtině se o strom opíral velký medvěd. Křik se ozýval ze stromu. Tobas strhl luk ze zad, vytáhl šíp a přímo z koně vystřelil. Medvěda šíp jen škrábl. Obrátil se, dopadl na všechny čtyři a rozběhl se k cestovatelům. Honza ale už měl v ruce kuši, namířil, vystřelil, medvěd udělal přemet ve vzduchu a dopadl na záda. Překulil se a znehybněl.
Ze stromu slézala dívka v zeleném loveckém kostýmku. Byla poměrně malé postavy, dlouhé plavé vlasy jí neposlušně vlály kolem krku.
Tobas sesednul z koně a vyšel jí vstříc.
„Není ti nic, vzácná paní,“ ptal se roztřeseným hlasem.
„Jsem v pořádku. Tvůj společník má dobrou mušku. Na rozdíl od tebe, pane.“
„Tobas, potulný rytíř. To je Vorel, můj souputník.“
Honza už taky stál na zemi a kontroloval, zda je medvěd bezpečně mrtvý. Byl. Dívka k němu přišla a usmála se.
„Vorel? Zvláštní jméno. Co znamená?“
„Je to taková zkomolenina názvu dravého ptáka, eagle, orel.“
„Vznešený dravec, největší ze svých druhů. Jsi taky takový? Jsi největší ze svých druhů, Vorle?“
Honza byl chováním dívky zmatený. Tobas pobíhal kolem, bylo vidět, že se mu dívka líbí.
„Pánové, díky za záchranu. Já jsem Dina. Lovkyně.“
„Krásného medvěda jsi našla, paní,“ hlesl Tobas.
„Nebo si spíše našel on mě.“
Hvízdla na prsty a z lesíka vyběhl nádherný bělouš s mistrně vyvedeným sedlem a lukem na svém boku.
„To je Lian, můj kůň,“ řekla dívka. „Medvěd ho vyplašil. Ani jsem si nestačila vzít luk, jak vidíte. Pojďte. Stáhneme medvěda z kůže, vyřízneme nějaké maso a zbytek necháme dravcům. Taky si zaslouží slušné sousto.“
Dina byla velmi zručná. Tobas se snažil medvěda obracet a málem nestačil jejímu mistrovskému řezu. Naprosto nedotčená kůže s odříznutou hlavou za pár minut ležela na zemi, Dina se stále usmívala a vybírala nejlepší kousky masa. Ponořila nůž hluboko do medvědovy hrudi, zatáhla a vyndala srdce proděravěné šipkou z kuše. Se zakrvácenýma rukama vstala z podřepu, předstoupila před Honzu a uklonila se.
„Srdce pro krále lovu, pane Vorle.“
Ani ne za půl hodiny již všichni tři odjížděli z mýtiny a radostně se smáli. Tobas byl jako v sedmém nebi. Honza po chvíli posmutněl, přitáhl grošákovi otěže a zůstal kousek pozadu. Dina se obrátila, něco řekla Tobasovi a i ona zbrzdila koně.
Ocitla se Honzovi po boku. Už se nesmála, přes čelo se jí táhla mírná vráska a tvářila se vážně.
„Ty jsi ztratil svoji paní, Vorle, že je to tak?“
„Máš pravdu, Dino. Moje paní je na dalekém hradě a nejspíš tam není o své vůli.“
„To je mi líto. Vorle? Kde je ten hrad?“
„Hrad Belev v jižní Huaře.“
„Ale? Měla jsem namířeno do Jatavy. Vidím, že máme společnou cestu. Pomůžu ti najít tvoji paní, odhoď smutek a raduj se ze života, rytíři, králi lovu.“
Dina se opět usmála, pobídla koně a ujížděla kupředu. Honza a Tobas ji museli následovat.
U mostu přes řeku Adamu stála malá hospůdka. Dina seskočila z koně a šla ke dveřím. Obrátila se na poutníky a pozvala je dál.
Hostinský byl příjemný chlapík s bílými vousy, hned poslal podomka, aby obstaral koně, a byl potěšen nabídkou na upečení medvědího masa. Jeho žena se úkolu ujala, poutníci si zavdali dobrého piva, Dina platila za celou hospodu a zvala štamgasty na medvědí hostinu.
Pozdě večer zalezl Tobas s Honzou do pokojíku vedle výčepu, Dina si ustlala ve větším hostinském pokoji. Uprostřed noci se Tobas vytratil. Honza jen pokrčil rameny. Do soukromí jeho společníka mu nic nebylo.
Ráno vyšla Dina s Tobasem z pokoje, opět se usmívala a upravovala si vlasy do copu. Tobas posbíral svoje zbraně a bagáž a hned dívku následoval. Honza se musel usmívat také. Nějak na něho padlo štěstí těch dvou, chmury zmizely a naděje na setkání s Dragoberdou se znovu rozhořela.
Projeli škaredým Simodamem a mířili do hor. Bylo pod mrakem, vůně podzimu se táhla krajem. Honza jel v popředí a nechal Dinu s Tobasem na pokoji. Jistě si měli co říct.
V průsmyku Lian ležela přes cestu kláda a u ní stáli vojáci.
„Stát! Páni rytíři, kam máte namířeno?“
„A kdo se ptá?“ začal Honza obvyklým dotazem urozených lidí.
„Jsem poručík Jetem, zastupuji zde armádu jeho knížecí milosti. Sesedněte z koní a ukažte nám svá zavazadla.“
Honza byl na rozpacích. Má poslechnout tohoto floutka a nechat se prohledat jako nějaký tulák?
„Poručíku, jakým právem to po nás žádáš?“ optal se odměřeně.
„Pane, nepokoušejte se odporovat. Jste jen dva a žena. Nás je osm. Pokud nepatříte ke zbojníkům, kteří sužují tento kraj, nemáte se čeho obávat.“
Dina přijela k poručíkovi, usmála se a řekla: „Pane důstojníku, přece vidíš, že urození páni rytíři nejsou lapkové. Když nás pustíš, něco ti dám.“
„Nepokoušej se uplatit poručíka Felicianské stráže, paní.“
„Uplatit? Kdeže. Mám sice dost peněz, ale tobě dám něco jiného.“
Sáhla do kapsy u sedla a vytáhla malou šipku.
„A k čemu to je, paní?“ zeptal se zmatený poručík.
„Když položíš šipku na kámen, obrátí se směrem, kam utekli zbojníci, které hledáte. Dopadnete je a kníže vás pochválí. Tak co? Věříš mi?“
Dina se usmívala tak krásně, že poručík smekl čepici, vzal si od ní šipku a dal pokyn vojákům, aby odstranili závoru. Dina se stále usmívala, pobídla koně, kývla poručíkovi na pozdrav a odjela. Honza a Tobas ji následovali s udivenými pohledy.
Když se ocitli na druhé straně průsmyku, dojel Honza k Dině.
„Paní, nevěděl jsem, že jsi čarodějka.“
„Nejsem čarodějka, Vorle. Alespoň ne tak, jak je to chápáno v tomto kraji. Plním přání lidí, které potkám. Je to taková moje úchylka, když to musíš vědět. Mládenci, popožeňte koně. Bude pršet, ať jsme v Harmadu za sucha.“
První kapky dopadly na zem, když projížděli městskou bránou. Dina zase našla nejlepší hospodu a s nakažlivým úsměvem zaplatila za všechny hosty. Tobas se opět vykradl do jejího pokoje. Honza nemohl spát. Ležel na lůžku a přemýšlel o své nové průvodkyni. Byla to krásná žena, to nemohl popřít. Její kouzlo bylo téměř omračující. Není čarodějka a přesto plní tajná přání lidí. Kdo to je? Možná to bude vědět Dragoberda. Obrátil se na bok a usnul.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek