Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 22.
Vloženo: 11.03.2006 17:53 | zobrazeno: 3480x
| kritik: 0
Ráno déšť neustával. Pokračovat v cestě za těchto podmínek nebylo nejpříjemnější a tak se cestovatelé rozhodli strávit celý den ve městě. Na tržišti Harmadu bylo jen pár stánků, prodejci zřejmě usoudili, že v dešti mnoho zákazníků mít nebudou. Dina si prohlížela vystavené zboží, usmívala se a každou chvíli si něco koupila. Měla plný měšec Felicianských korun, vypadalo to, že u ní nikdy není o peníze nouze. Některými drobnostmi obdarovala Tobase, on zase koupil pár zbytečností pro ni. Honza jen bloudil po městě. Zastavil se chvíli v chrámu bohyně Devany, protože se cítil tímto kultem přitahován.
V poledne poobědvali ve své hospodě a odpoledne trávil každý po svém. Honza se vrátil do města a vyhledal místního lékárníka Cilena, který byl zároveň magikus. Lékárník působil dobrým dojmem. Nechal Honzu nahlédnout do svých knih a půjčil mu skleněnou kouli. Pokus o nalezení Dragoberdy byl však opět neúspěšný. Honza si koupil nějaké bylinky pro zbystření mysli a pokusil se Dragoberdu kontaktovat telepaticky. Ani to se mu nepovedlo.
„Děkuji ti za pomoc, Cilene.“
„To je samozřejmé. Rád pomohu kolegovi na cestách. Provozovat magii v tak malém městě na uživení nestačí, to asi víš. Nebo ty jsi z většího města?“
„Jsem z Widolenu. Působil jsem ale spíš jako ochránce paní Dragoberdy, než jako magikus.“
„Paní Dragoberdu znám, studovali jsme spolu na akademii. Jak se jí daří?“
Honza mu vypověděl vše o pátrání po dceři krále a zmizení Dragoberdy, Cilen jen pokyvoval hlavou a tvářil se smutně.
Chmury pomohla Honzovi odehnat Dina, která večer opět uspořádala pohoštění pro celou hospodu a úsměv jí nezmizel ze rtů, ani když se ji jeden opilec pokusil v koutě znásilnit. S úsměvem ho praštila po hlavě židlí a důstojně odkráčela ke stolu.
V noci došlo k nemilé události. Do pokoje Diny pronikl upír a pokusil se ji napadnout. Tobas ho sekl nožem a když chtěl noční návštěvník utéct, hodila po něm Dina botu, zasáhla ho do spánku a upír ztratil vědomí. Pečlivě svázán byl podroben výslechu, ke kterému se dostavil i Honza.
„Kdo tě poslal, příšero?“ zeptala se Dina.
„Měl jsem hlad,“ odpověděl upír šišlavě.
„Nepovídej? A to jsi slídil po městě? To ses nebál?“
„Já nevím.“
„Aha, tak ty nevíš. Tak kdo tě poslal? Mluv, nebo tě podříznu jak slepici.“
„Drenevan, paní,“ hlesl upír tiše.
„Kdo to je a kde bydlí?“
„Já nevím, paní.“
„Tak kde jsi k němu přišel, mátoho?“
„Potkal jsem ho v Lopanském hvozdu, paní.“
„Tobasi, vyhoď ho na ulici. Ruce mu nech svázané a do huby mu dej roubík. A pěkně ho utáhni. Dnes žádná krev nebude. Jestli budeš mít štěstí, obludo, unikneš. Když štěstí mít nebudeš, někdo tě zabije. Už teď máš štěstí, že nesnáším zabíjení alespoň trošku myslících bytostí,“ řekla Dina s vážnou tváří.
Ráno vstávalo do slunečního svitu, cestovatelé vyrazili na jihovýchod do Glorei. Honza přemýšlel o příhodě s upírem. Kdo to je, ten Drenevan? Že by to bylo to neznámé zlo z Lopanského hvozdu, o kterém mluvil Aldus? Zeptal se Diny.
„Vorle, já opravdu nevím, kdo je Drenevan. Nikdy jsem o něm neslyšela.“
„Zvláštní věc. Kdo by posílal upíry a jak nás ta potvora mohla najít?“
„Upír je dravec, Vorle. Má specifické vnímání světa a možná může používat i jisté magické schopnosti. Nedělej si s tím starosti. Ten upír nás už nenapadne, je mrtvý.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím. Pohleď na krásnou oblohu a ty bílé beránky na ní. Není to lepší, než přemýšlení o upírech?“
Dina vybrala hospodu hned u městské brány. Honza ještě z večera navštívil Zarathorna.
„Drenevan, říkáš? Znal jsem jednoho Drenevana, byl to kolega magikus z Labodamu,“ konstatoval Zarathorn.
„Myslíš, že po mně jde nějaký čaroděj?“
„Dávalo by to smysl. Po mnoho dní a nocí jsem se pokoušel kontaktovat Dragoberdu, použil jsem veškerá zaklínadla a prostředky, které znám. Dragoberda pro mě znamená mnoho. Je pro mě jako dcera, tak ji mám rád. Nedokážu si představit sílu, která by mě mohla od ní oddělit. Kromě smrti a jiného magika. Jestli je Dragoberda v Drenevanově moci, bude to zlé.“
„Aldus našel její stopu na hradě Belevu.“
„Belev. Konec světa. Pokud si dobře pamatuji, byl Drenevan velice společenský, takový mladý chvástal, pro něhož je magie prostředkem pro vlastní zviditelnění. Nějak mi to k jeho charakteru nesedí, že by se odstěhoval na Belev. Pokud k tomu neměl velice pádný důvod. Vorle, dávej si pozor. Kdo posílá upíra, ten ve slušné společnosti čarodějů propadl. A černý magikus je ta nejhorší příšera na světě. Asi se vypravím do Zarethusy, abych proti Drenevanovi zvedl ostatní kolegy. Dávej si velký pozor, rytíři. Možná by bylo nejlepší, kdyby ses vrátil do Widolenu a vyčkal zpráv o našem tažení.“
„Pane Zarathorne, tohle bych nedokázal. Jen tak sedět na zadku, když je má paní v nebezpečí, to bych raději nežil.“
„Tolik ji miluješ? Potom tě budu brát jako svého adoptivního syna. Dám ti pár věcí, které se mohou hodit. Pojď.“
V poledne poobědvali ve své hospodě a odpoledne trávil každý po svém. Honza se vrátil do města a vyhledal místního lékárníka Cilena, který byl zároveň magikus. Lékárník působil dobrým dojmem. Nechal Honzu nahlédnout do svých knih a půjčil mu skleněnou kouli. Pokus o nalezení Dragoberdy byl však opět neúspěšný. Honza si koupil nějaké bylinky pro zbystření mysli a pokusil se Dragoberdu kontaktovat telepaticky. Ani to se mu nepovedlo.
„Děkuji ti za pomoc, Cilene.“
„To je samozřejmé. Rád pomohu kolegovi na cestách. Provozovat magii v tak malém městě na uživení nestačí, to asi víš. Nebo ty jsi z většího města?“
„Jsem z Widolenu. Působil jsem ale spíš jako ochránce paní Dragoberdy, než jako magikus.“
„Paní Dragoberdu znám, studovali jsme spolu na akademii. Jak se jí daří?“
Honza mu vypověděl vše o pátrání po dceři krále a zmizení Dragoberdy, Cilen jen pokyvoval hlavou a tvářil se smutně.
Chmury pomohla Honzovi odehnat Dina, která večer opět uspořádala pohoštění pro celou hospodu a úsměv jí nezmizel ze rtů, ani když se ji jeden opilec pokusil v koutě znásilnit. S úsměvem ho praštila po hlavě židlí a důstojně odkráčela ke stolu.
V noci došlo k nemilé události. Do pokoje Diny pronikl upír a pokusil se ji napadnout. Tobas ho sekl nožem a když chtěl noční návštěvník utéct, hodila po něm Dina botu, zasáhla ho do spánku a upír ztratil vědomí. Pečlivě svázán byl podroben výslechu, ke kterému se dostavil i Honza.
„Kdo tě poslal, příšero?“ zeptala se Dina.
„Měl jsem hlad,“ odpověděl upír šišlavě.
„Nepovídej? A to jsi slídil po městě? To ses nebál?“
„Já nevím.“
„Aha, tak ty nevíš. Tak kdo tě poslal? Mluv, nebo tě podříznu jak slepici.“
„Drenevan, paní,“ hlesl upír tiše.
„Kdo to je a kde bydlí?“
„Já nevím, paní.“
„Tak kde jsi k němu přišel, mátoho?“
„Potkal jsem ho v Lopanském hvozdu, paní.“
„Tobasi, vyhoď ho na ulici. Ruce mu nech svázané a do huby mu dej roubík. A pěkně ho utáhni. Dnes žádná krev nebude. Jestli budeš mít štěstí, obludo, unikneš. Když štěstí mít nebudeš, někdo tě zabije. Už teď máš štěstí, že nesnáším zabíjení alespoň trošku myslících bytostí,“ řekla Dina s vážnou tváří.
Ráno vstávalo do slunečního svitu, cestovatelé vyrazili na jihovýchod do Glorei. Honza přemýšlel o příhodě s upírem. Kdo to je, ten Drenevan? Že by to bylo to neznámé zlo z Lopanského hvozdu, o kterém mluvil Aldus? Zeptal se Diny.
„Vorle, já opravdu nevím, kdo je Drenevan. Nikdy jsem o něm neslyšela.“
„Zvláštní věc. Kdo by posílal upíry a jak nás ta potvora mohla najít?“
„Upír je dravec, Vorle. Má specifické vnímání světa a možná může používat i jisté magické schopnosti. Nedělej si s tím starosti. Ten upír nás už nenapadne, je mrtvý.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím. Pohleď na krásnou oblohu a ty bílé beránky na ní. Není to lepší, než přemýšlení o upírech?“
Dina vybrala hospodu hned u městské brány. Honza ještě z večera navštívil Zarathorna.
„Drenevan, říkáš? Znal jsem jednoho Drenevana, byl to kolega magikus z Labodamu,“ konstatoval Zarathorn.
„Myslíš, že po mně jde nějaký čaroděj?“
„Dávalo by to smysl. Po mnoho dní a nocí jsem se pokoušel kontaktovat Dragoberdu, použil jsem veškerá zaklínadla a prostředky, které znám. Dragoberda pro mě znamená mnoho. Je pro mě jako dcera, tak ji mám rád. Nedokážu si představit sílu, která by mě mohla od ní oddělit. Kromě smrti a jiného magika. Jestli je Dragoberda v Drenevanově moci, bude to zlé.“
„Aldus našel její stopu na hradě Belevu.“
„Belev. Konec světa. Pokud si dobře pamatuji, byl Drenevan velice společenský, takový mladý chvástal, pro něhož je magie prostředkem pro vlastní zviditelnění. Nějak mi to k jeho charakteru nesedí, že by se odstěhoval na Belev. Pokud k tomu neměl velice pádný důvod. Vorle, dávej si pozor. Kdo posílá upíra, ten ve slušné společnosti čarodějů propadl. A černý magikus je ta nejhorší příšera na světě. Asi se vypravím do Zarethusy, abych proti Drenevanovi zvedl ostatní kolegy. Dávej si velký pozor, rytíři. Možná by bylo nejlepší, kdyby ses vrátil do Widolenu a vyčkal zpráv o našem tažení.“
„Pane Zarathorne, tohle bych nedokázal. Jen tak sedět na zadku, když je má paní v nebezpečí, to bych raději nežil.“
„Tolik ji miluješ? Potom tě budu brát jako svého adoptivního syna. Dám ti pár věcí, které se mohou hodit. Pojď.“
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek