úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 12.03.2006 17:40


Metropolis - kapitola 23.






Vloženo: 12.03.2006 17:40 | zobrazeno: 2402x | kritik: 0  
Nejbližší kupecká výprava do Hostonu, hlavního města Huary, vyrážela za dva dny. Tobas sjednal s obchodníky dohodu o ochraně karavany, za Honzovy služby si účtoval dvojnásobek obvyklého poplatku, naopak Dina měla být chápána jako obyčejná cestující.

Volný čas trávili cestovatelé různě. Tobas navštěvoval hospody a získával informace, Honza chodil po městě a Dina někam zmizela.



V den odjezdu karavany byli všichni na místě srazu. Osm vozů obchodníků naložených zbožím stálo na Horním náměstí, počasí přálo a panovala dobrá nálada. Kromě Honzy a Tobase se ke koloně připojila trojice dalších tří mlčenlivých ozbrojenců, kteří se bavili jen mezi sebou a na Tobasovu snahu o kamarádství nereagovali. Vůdce trojky si dokonce před Tobasem odplivl.

Kola vozů zarachotila na dlažbě pod východní bránou a karavana zvolna zamířila nahoru údolím řeky Pioly. Jeli pomalu, jen krokem. Trojka ozbrojenců se usadila na konci kolony, Honza, Tobas a Dina jeli v popředí. Tobas bral ochranu velmi vážně. Každou chvíli vyjížděl dopředu a kontroloval cestu. Dině nemohlo nic pokazit náladu, vždy se připojila k některému z vozů a povídala si s obchodníky. Honza byl zamlklý. Nijak ho netěšilo loudání kolony, nejraději by vyjel sám a uháněl za Dragoberdou.



V zájezdní hospodě u řeky se společnost konečně trošku seznámila, dokonce i ti tři doposud mlčící ozbrojenci si připili s Dinou a obchodníky. Dina se pomalu začala stávat nejdůležitější postavou výpravy. Každý ji respektoval, její radostný smích smýval únavu.

V noci se pokusil nějaký darebák ukrást pár koní. Bohužel pro něho si vybral i Liana, který byl se svou paní pevně svázán, takže Dina hned spustila povyk a Tobas s Honzou zloděje dopadli. Byl to vytáhlý chlapík s černými vlasy a bez vousů. Nervózně se mlel v poutech a očekával tvrdý trest.

„Tak co, lupiči? Co s tebou provedeme?“ ptala se Dina a vráska zdobila její vážné čelo.

„Paní, odpusť mi to. Nechtěl jsem vás okrást. Pouze jsem měl zastavit pana Vorla, pokud by sem dojel.“

„Tak pana Vorla, říkáš? Odkud ho znáš?“

„Popsal mi ho takový mohutný muž s černým vousem. Prý ho pan Vorel pronásleduje.“

„Drenevan?“ zeptala se Dina.

„Neříkal mi jméno, paní.“

„Kdy jsi ho viděl?“

„Je to už přes dva týdny, paní.“

Dina se nakonec slitovala a propustila zloděje se svázanýma rukama. Jeho osud byl ponechán loterii všedního dne.



Honza se ráno probudil do naprosto špatné nálady. Zarathorn měl pravdu, nebezpečí čeká na každém kroku. Dina se marně snažila nějak Honzu rozveselit. Vlekl se s kolonou do kopce a nechtěl s nikým nic mít.

Večer dorazili k hospodě pod průsmykem Siava. Šenk byl plný Felicianských vojáků, kteří hlídali hranici. Přátelství mezi Felicianou a Huarou už bylo minulostí. Huaranský král Laten teď vedl válku se Saleou a když mu Ustralen odmítl pomoci, rozhněval se na něho.

Hranice byla uzavřená. Nahoře v průsmyku Siava blokovala cestu početná jednotka Huaranských vojáků, kteří požadovali od obchodníků clo ve výši desetiny hodnoty převáženého zboží v naturáliích. Tentokrát nedokázala pohnout svědomím vojáků ani Dina, kupci museli zaplatit. Značně reptali a jeden si vysloužil svými nepříliš slušnými námitkami výprask od vojáků. Potom už nikdo raději neprotestoval.

Vozy oproštěné od části svého nákladu sjížděly dolů z průsmyku a obchodníci nadávali svým ozbrojeným průvodcům, že neochránili jejich zboží. Tobas oprávněně namítal, že začít válku s Huarou pro újmu na zisku by nebylo moudré. Huarané byli známí svou krutostí, odplata by kupce jistě neminula a s největší pravděpodobností by jim šlo o život.



První Huaranská hospoda byla stará ratejna v podhůří, kde ani nedostali pořádné jídlo. Teprve další den ve městě Ratově bylo veseleji. Přesto se nikdo moc nesmál. Před výpravou byl temný Lopanský hvozd, les s nejhorší možnou pověstí.

Nedaleko lesa stála zpustlá hospoda, ve které prý straší. Jelikož samotný průjezd lesem zabral při tempu kolony celý den, museli se zde ubytovat na noc. Ozbrojená stráž byla samozřejmostí.

Obchodníci srazili vozy do kruhu a zapálili uprostřed velký oheň. V samotné opuštěné hospodě se nikomu spát nechtělo. Dina se tvářila vážně, pověst lesa ani pro ni nebyla příjemná.



Kupodivu se nic nestalo a tak ráno mohli vyrazit lesní cestou vpřed. Bylo pod mrakem, uprostřed dne zastihlo kolonu nepříjemné mrholení, tíha atmosféry lesa na všechny dopadala jako těžký závoj zoufalství. Slunce už zmizelo na západě a stále nebyli na druhé straně lesa. Koně se začali plašit, Dina je marně chlácholila.

Obrovská temná neforemná hmota uprostřed cesty jízdu karavany zastavila. Koně frkali a snažili se utéct. Klidný byl jen Lian, síla vůle jeho paní na něho působila jako balzám.

Dina vytáhla ze sedlové kapsy hrst světélkujícího prášku a hodila ho před sebe. Obrysy desetimetrového obra vyvstaly před výpravou, obr se jen zašklebil, sehnul se a srazil Liana na zem. Dina se odkutálela mezi stromy, obecenstvo vyjeklo strachem.

Honza se však nezalekl. Vytáhl z tlumoku zvláštní špičatou hůlku a řekl: „Ve jménu světla nechť ustoupí vše temné.“

Obr couvl. Pak se však rozchechtal divokým smíchem.

„Cha, cha, vy pitomci. Propadli jste životem,“ huhlal hlubokým hlasem.

„Zadrž, obludo,“ zvolal Honza a švihl hůlkou.

Na obrově obličeji se objevila rudá čmouha. Chytil se rukou za tvář a nevěřícně zíral na prsty ušpiněné vlastní krví. Honza znovu máchl hůlkou a obrovi podkleslo pravé koleno. Krev se nyní řinula z jeho lýtka. Rozlítil se a srazil Honzu z koně. Ten se jen mihl vzduchem, parakotoulem dopadl na nohy, máchl hůlkou a obr se chytil za hrdlo. Krev klokotala v jeho proťatém hrtanu.

Mezitím se vzpamatovala Dina, vztáhla ruku, obr udělal přemet dozadu, dopadl na záda, až to mohutně zadunělo a zůstal ležet. Dina se otřepala a dokulhala k obrově noze. Její ruka se dotkla gigantického chodidla, obr sebou zatřepal a už se ani nepohnul.



Tobas přistoupil ke své milé.

„Dino, jsi v pořádku?“

„Bude to dobré, Tobasi, jen jsem si narazila kotník. Vážení, seberte se. Jdeme odklidit tu obludu z cesty, abychom mohli projet. Je mrtvý, už nikomu neublíží.“

Nakonec museli použít lan a koní, tak byl obr těžký. Honza nechápal, jak drobná dívka dokázala zabít takovou příšeru pouhým gestem. Ani nepotřebovala vyslovit žádné zaklínadlo.

„To máš tak, Vorle, když se rozzlobím, jsem nebezpečná. Neměl šahat na Liana. Ty jsi však taky nezahálel. Tvoje poslední rána byla vlastně sama o sobě smrtelná, jen by to trvalo nějakou chvíli, než by zdechl. A chcípající zvíře nejvíc kope, nechtěla jsem to riskovat, mohl nás zavalit.“

„Dino, ať si říkáš co chceš, jsi ta nejlepší čarodějka, jakou jsem kdy viděl,“ řekl Honza s úctou.

„Díky, rytíři. Přátelé, zapřahejte. Tma padá a les je stále kolem nás. Kdo ví, kolik příšer se tu ještě může schovávat.“



Byla to pravda. Tábor rozbitý raději až na míli od lesa napadl vlkodlak. Honza už měl tu čest, takže tentokrát nezaváhal. Šipka ze samostřílu ukončila trápení divoké stvůry uprostřed skoku na ženu jednoho obchodníka. Ta jen vyjekla a shodila mrtvého vlkodlaka ze své náruče. Zbytek noci proběhl klidně.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek