úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 13.03.2006 13:35


Metropolis - kapitola 24.






Vloženo: 13.03.2006 13:35 | zobrazeno: 2556x | kritik: 0  
Deštivé počasí ztěžovalo další pouť, kola vozů se brodila v loužích, ochránci na koních neměli žádnou střechu nad hlavou a tak byli úplně promočení. Trvalo dva dny, než dorazili do Tratolenu, nevelkého města uprostřed vysočiny.

Obchodníkům se podařilo prodat nějaké zboží a za stržené hvary nakoupili zásoby na poslední etapu cesty. Honza byl stále netrpělivější. Hrad, kde byla jeho milá, se blížil. Třetí den se počasí konečně umoudřilo a kolona pokračovala dolů k údolí Prety. Ještě strávili jednu noc v hospodě na cestě a večer dalšího dne se před nimi objevily hradby velkého města Hostonu. U mostu přes Pretu museli zaplatit tučné mýtné, opět se to neobešlo bez reptání, což ovšem vojáky nikterak nedokázalo ovlivnit. Huara stále s někým válčila, peněz bylo třeba.



Na Hostonském náměstí se konečně obchodníci vypořádali se svými ozbrojenými průvodci. Smlouvání nebralo konce, dohodnuté poplatky se najednou zdály příliš vysoké, pomohlo až Dinino domlouvání. Řekla obchodníkům, že na zpáteční cestě budou zase potřebovat ochranu a nepoctivostí by se o ni mohli připravit.



Honza nabádal své společníky ke spěchu, hned ráno vyjeli z Hostonu k rozcestí východní a jižní stezky na ostrohu nad Pretou. Dina byla opět usměvavá, Tobas se taky netvářil nešťastně a tak cesta ubíhala v dobré náladě. Až do okamžiku, kdy cestu přehradila kamenná hráz, za kterou stáli zbojníci se širokými klobouky s pírky.

„Panstvo, cesta je uzavřená. Račte nám dát veškeré peníze,“ zvolal velitel zbojníků.

„Neděláte dobře, když nám bráníte projet,“ řekl Honza.

Zbojníci se jen smáli, mířili na poutníky samostříly, vyšli před hromadu kamení a přistoupili ke koním cestovatelů. Honza jen pokrčil rameny a hodil jednomu zloději měšec. Ten ho zachytil a hned se vyděsil, když mu měšec seškvařil kůži na dlani. Po měšci vyhozeném do vzduchu se okamžitě vrhl další lupič a vyjekl, když si i on spálil ruce.

Jeden lupič chytil za uzdu Liana a sápal se na Dinu. Ta máchla rukou, lupiči pustili zbraně a tápali kolem sebe rukama. Když se jeden přiblížil ke Vráně, kopl ho Tobas do tváře, až odletěl dva metry daleko.

„Tak to vidíte, nebo spíš nevidíte, milánci,“ začala Dina. „Na mého koně se nešahá. Zůstanete oslepeni po celý den. Pokud vás v noci nic nesežere, dočkáte se rána. Mějte se jak chcete.“

Pobídla koně a celá společnost vyrazila nahoru kolem řeky. Honza ještě sebral špičkou nože zvláštní měšec, který lupiči odhodili do prachu cesty.



Po noci strávené v nepříliš dobré hospodě dojeli poutníci v poledne do Jatavy. Poslední město u hranic s Juteou vypadalo dost bídně. Bylo zřejmé, že hranice zde přetíná údolí, které dříve patřilo Huaře a nyní je okupováno chálátem. Lidé byli nedůvěřiví a smutní. Dina se octila v cíli své cesty.

„Dino, ty nás opravdu opustíš?“ ptal se Tobas s výčitkou v hlase.

„Když vás tak vidím, raději bych ještě měla s vámi zůstat.“

„To jedině uvítáme,“ řekl Honza.



Odjeli kus za město a na noc se utábořili na podhorské stezce ke hradu Belevu.

Uprostřed noci je probudilo hřmění. Cestou od hradu se valil zástup koní, každý jezdec nesl pochodeň a ozýval se bojový ryk. Jeden z jezdců hodil pochodeň do tábora, oheň rychle přeskočil na zavazadla cestovatelů, měli co dělat, aby ho uhasili. Jezdci mezitím zmizeli v zátočině.

„Co to bylo?“ ptal se Tobas zděšeně.

„Průvod darebáků,“ konstatovala Dina. „Použili magii, podívej, Vorle, jak vypadá naše bagáž.“

Měla pravdu. Oheň vypálil do vaků malé dírky, kolem byla kůže nebo látka nedotčená.



Ráno začalo pršet, poutníci jeli rychle nahoru do kopců, aby co nejdříve dorazili na Belev. Pod hradem se začali radit, jak postupovat dál. Honza navrhl uvázat koně v zátočině a pomalu se přikrást ke hradu. Plazili se opatrně mezi stromy, potom kolem hradní zdi až ke bráně. K jejich překvapení byla otevřená a nikdo ji nehlídal. Ani na nádvoří nikdo nebyl. Hrad vypadal opuštěně.

Vrátili se pro koně, ustájili je pod přístřeškem a začali prohledávat budovy. Nikde nikdo nebyl. Pouze ze sklepení se ozývalo hekání. Když sestoupili dolů, naskytl se jim příšerný pohled. Polonahá ženská postava visela v okovech, na břiše měla pásy strhané kůže, prsy pořezané. Když jí Honza obrátil hlavu, strnul. Byla to Dragoberda.

Sundali ji z pout a odnesli do pokojíku v přízemí. Dina se ujala ošetřování a poprve se v jejích očích objevily slzy. Dragoberda upadla do blouznivé horečky. Honza jen seděl pod oknem a vzlykal. Tobas se raději někam vytratil. Dina přiložila Dragoberdě na čelo obklad a pohladila jí tvář. Zmučená žena otevřela oči.

„Má paní!“ zvolala a opět upadla do mdlob.

Honza seděl vedle své lásky a byl bez sebe. Dragoberda se k ránu probrala.

„Honzo, jsi to ty?“

„Ano, Berdie, jsem tady, všechno bude v pořádku.“

„Honzo, Drenevan má Ilanu. Uprchl s ní do Gretary. Bojí se tě. Bál se i mne. Proto mě mučil, aby zlomil moji vůli. Chtěl získat Widolský trůn, proto unesl princeznu. Musíš jít…“

Zmlkla. Honza ji pohladil čelo a zjistil, že nedýchá. S hlasitými vzlyky jí zatlačil oči.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek