Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Metropolis - kapitola 25.
Vloženo: 14.03.2006 13:23 | zobrazeno: 3314x
| kritik: 0
Trojice poutníků v pokoji zemřelé mlčela. Nestyděli se za své slzy, bolest byla všudypřítomná. Honza mezi vzlyky zopakoval poslední slova své lásky. Bylo opět dlouhé ticho.
„Vorle?“ řekla Dina tiše.
„Ano, má paní. Poslyš, proč tě vlastně Berdie nazvala svou paní?“ zeptal se Honza a slzy se mu opět draly do očí.
„To teď není důležité. Musíš jet do Jutei, Vorle, musíš pomstít tak strašnou smrt a zachránit princeznu.“
„Dino, proč to po mně chceš? Jí už nic nepomůže.“
„Je to důležité. Neptej se mě proč, nemůžu ti to říct. Drenevan musí být zastaven. Já s vámi nepojedu, Višita není můj přítel.“
„Tedy nás přece jen opustíš?“ zeptal se Tobas zničeně.
„Musím, Tobasi. Doprovoď svého přítele na stezce pomsty. Pokud nám osud bude přát, ještě se setkáme.“
Hrob vykopali v lesíku nedaleko hradu. Dragoberda by si jistě zasloužila lepší místo posledního odpočinku, na to však nebyl čas. Pohřbili ji v důkladné rakvi, která jakoby čekala na svůj čas v hradní komoře.
Dina pak doprovodila své přátele do Jatavy a tam v tichosti zmizela. Po noci truchlení překročili Honza a Tobas hranici Jutei. Setkali se s několika vojáky, kteří však ve strachu couvali, když projížděli kolem.
Zima v horách Ratosa zalézala pod kůži. Tábor kousek od cesty, dva poutníci u ohně, okolo divoká příroda. Nebylo jim do řeči. Dina citelně chyběla. Honza se ještě nedokázal vyrovnat s trpkou skutečností, stále viděl Dragoberdu před sebou. Zachránila mu lidskou existenci, naučila ho používat kouzla, dala mu v lásce svůj celý život. A on ji nedokázal zachránit. Jaká zloba musela vést černokněžníka Drenevana, když tak naložil se svojí bývalou kolegyní? Strach. Měl strach.
Lidé v Gretaře uhýbali před ozbrojenými muži na koních. Honza se po trpkém nočním bdění vzchopil a nyní jasně viděl před sebou auru nehodného Drenevana. Vtrhl do jeho domu a zneškodnil obránce několika přesně mířenými oblázky s magickou mocí. Upadli do kómatu a cesta byla volná.
Drenevan stál uprostřed místnosti a držel v rukou nemluvně ve špinavých plenách.
„Stůj, Vorle, sic ji zabiji!“
„Nezabiješ, Drenevane, ty už nikoho nezabiješ.“
V Honzově ruce se znenadání objevil jakýsi malý pendrek. Mávl jím směrem k Drenevanovi a ten se chytil pravou rukou za tvář. V levé ruce stále držel Ilanu a ta se rozplakala. Drenevan stál jako socha a nevěřícně hleděl na své pravé oko, které držel mezi prsty. Vzpamatoval se a vrhl proti Honzovi magický plamen. Honza se jen prohnul, zaklínadlo mu vyplynulo z úst naprosto automaticky a plamen se rozprskl před jeho tělem do snopu jisker. Vrhl se kupředu, chytil do rukou princeznu a podkopl Drenevanovi nohy. Černokněžník v pádu vyslovil zaklínadlo a ostrá ledová tříšť zasypala Honzu i malé dítě v jeho rukou. Než stačila dopadnout, měnila se v kapky vlažné vody. Magie prostoupila každou Honzovu buňku. Drenavan vyděšeně couval až ke stěně. Honza položil v klidu princeznu na stůl, opět mávl pendrekem a Drenavanovo levé oko vyteklo z důlku. Oslepený čaroděj vyslovil své poslední zaklínadlo, zem se zachvěla a strop se začal řítit. Honza vztáhl ruce a vytvořil nad sebou a děvčátkem ochrannou clonu. Drenevana však déšť trámů zavalil.
Nastalo ticho. Honza kouzlem odhodil veškerý zřícený materiál z magického pole nad svojí hlavou a pole zrušil. Přistoupil k Drenevanovi, kterému zpod sutin čouhaly jen nohy. Odhodil trám a zadíval se čaroději do obličeje. V bezoké masce se zračil bytostný strach, žádný záchvěv nerušil jeho posmrtný zjev.
Konečně vstoupil do místnosti Tobas. Když viděl spoušť, mrtvolu pod trámy a plačící dítě na stole, jeho první hnutí patřilo princezně. Vzal ji do náruče a začal ji konejšit. Honza se otřásl, opřel se o rám dveří a omdlel.
Létající stroj na náměstí Gretary vzbudil zděšení obyvatel. Považovali ho za zjevení samotného boha Višity. Zarathorn s Aldusem vystoupili z letounu a neomylně zamířili k domu se zborcenou střechou.
Ilana dřímala v náručí své kojné, Tobas kouřil dýmku a Honza ležel v posteli. Zarathorn k němu přistoupil a zatřásl jeho ramenem.
„Cože? Co to?“ vykřikl Honza ze sna.
„Můj synu,“ řekl Zarathorn dojatě.
„Pane Zarathorne, ona je mrtvá. Přišel jsem pozdě,“ hlesl Honza.
„Já vím.“
Aldus přistoupil k lůžku.
„Ty jsi tu taky, profesore?“ řekl Honza nepřítomně. „Jak? Kdy?“
„Máme svoje metody,“ řekl Aldus. „Mým kolegům se podařil husarský kousek. Postavili stroj po vzoru ptáků a tak jsme sem mohli přiletět. Taky pozdě, jak vidím, pane kolego. Nabízel jsem ti studium na akademii, teď bych ti měl nabídnout místo profesora.“
Aldus odletěl ráno dalšího dne. Letěl sám, Zarathorn trval na tom, že princeznu a Honzu doprovodí domů do Widolenu. Starosta Gretary se ustrašeně přišel podívat a když zjistil, že město hostí princeznu Widoly, poslal pro nejbližšího podchála, pána zdejšího kraje. Poselstvo Jutei doprovodilo cestovatele až do Jatavy a dva z vojáků se přidali k průvodu princezny Ilany jako čestná stráž.
Vedoucím výpravy byl Honza, na tom Zarathorn trval. Jako pravý rytíř dobyl svobodu dcery svého krále a jako pravý mág zabil původce jejího únosu. Nová funkce mu měla pomoci zapomenout na tragický osud čarodějky Dragoberdy. Oba však věděli, že to nebude tak jednoduché.
V Hostonu se poselstvo zastavilo. Král Laten se poklonil dědičce trůnu svého nedávného soupeře a přidal své rytíře jako další členy čestné stráže. Lepší základ pro dlouholetý mír mezi oběma královstvími nemohl být položen.
Lopanský hvozd tiše šuměl do kroku koní a vrnění kol kočáru princezny. Pokud tu ještě zůstávaly nějaké příšery, nedaly o sobě vědět.
V horách zastihl výpravu první sníh. Siava byla zavátá, vojáci, výběrčí cla, se raději stáhli do hospody a cesta byla volná.
Kníže Ustralen nepořádal žádné uvítání, stále se tvářil uraženě, nechtěl mít s Widolou nic společného. Proti poselstvu však nijak nezakročil ani on, ani žádný z jeho leníků.
Okupovanou Jižní Widolou projeli cestovatelé za jediný den. U brodu přes Kalenu už čekala početná eskorta Widolského vojska a uprostřed ní seděl na koni sám stárnoucí král Meradon. Návrat své dcery oplakal, Honza s ním sdílel slzy a tím se stal prvním rytířem království.
Nádherně vyzdobený Widolen vítal poselstvo za radostného jásotu obyvatel. Dokonce i pošmourné podzimní nebe se náhle projasnilo nádherným západem slunce nad královským hradem.
Pouť byla u konce. Král obdařil Honzu bohatstvím, za které by si mohl koupit i to nejlepší panství na západě země. Honza však zůstal v domě po své drahé a dlouze pro ni truchlil.
Minula zima, bolest byla zapuzena a Honza se procházel v jarním povětří po náměstí Widolenu. U chrámu bohyně Devany ho zaujalo srocení lidu. Uprostřed nich kráčela důstojným krokem k Honzovi drobná dívka s plavými vlasy ozářenými aureolou v nádherných zlatem pošitých šatech a radostně se usmívala. Konečně pochopil, proč Dragoberda oslovila Dinu jako svou paní.
„Vorle?“ řekla Dina tiše.
„Ano, má paní. Poslyš, proč tě vlastně Berdie nazvala svou paní?“ zeptal se Honza a slzy se mu opět draly do očí.
„To teď není důležité. Musíš jet do Jutei, Vorle, musíš pomstít tak strašnou smrt a zachránit princeznu.“
„Dino, proč to po mně chceš? Jí už nic nepomůže.“
„Je to důležité. Neptej se mě proč, nemůžu ti to říct. Drenevan musí být zastaven. Já s vámi nepojedu, Višita není můj přítel.“
„Tedy nás přece jen opustíš?“ zeptal se Tobas zničeně.
„Musím, Tobasi. Doprovoď svého přítele na stezce pomsty. Pokud nám osud bude přát, ještě se setkáme.“
Hrob vykopali v lesíku nedaleko hradu. Dragoberda by si jistě zasloužila lepší místo posledního odpočinku, na to však nebyl čas. Pohřbili ji v důkladné rakvi, která jakoby čekala na svůj čas v hradní komoře.
Dina pak doprovodila své přátele do Jatavy a tam v tichosti zmizela. Po noci truchlení překročili Honza a Tobas hranici Jutei. Setkali se s několika vojáky, kteří však ve strachu couvali, když projížděli kolem.
Zima v horách Ratosa zalézala pod kůži. Tábor kousek od cesty, dva poutníci u ohně, okolo divoká příroda. Nebylo jim do řeči. Dina citelně chyběla. Honza se ještě nedokázal vyrovnat s trpkou skutečností, stále viděl Dragoberdu před sebou. Zachránila mu lidskou existenci, naučila ho používat kouzla, dala mu v lásce svůj celý život. A on ji nedokázal zachránit. Jaká zloba musela vést černokněžníka Drenevana, když tak naložil se svojí bývalou kolegyní? Strach. Měl strach.
Lidé v Gretaře uhýbali před ozbrojenými muži na koních. Honza se po trpkém nočním bdění vzchopil a nyní jasně viděl před sebou auru nehodného Drenevana. Vtrhl do jeho domu a zneškodnil obránce několika přesně mířenými oblázky s magickou mocí. Upadli do kómatu a cesta byla volná.
Drenevan stál uprostřed místnosti a držel v rukou nemluvně ve špinavých plenách.
„Stůj, Vorle, sic ji zabiji!“
„Nezabiješ, Drenevane, ty už nikoho nezabiješ.“
V Honzově ruce se znenadání objevil jakýsi malý pendrek. Mávl jím směrem k Drenevanovi a ten se chytil pravou rukou za tvář. V levé ruce stále držel Ilanu a ta se rozplakala. Drenevan stál jako socha a nevěřícně hleděl na své pravé oko, které držel mezi prsty. Vzpamatoval se a vrhl proti Honzovi magický plamen. Honza se jen prohnul, zaklínadlo mu vyplynulo z úst naprosto automaticky a plamen se rozprskl před jeho tělem do snopu jisker. Vrhl se kupředu, chytil do rukou princeznu a podkopl Drenevanovi nohy. Černokněžník v pádu vyslovil zaklínadlo a ostrá ledová tříšť zasypala Honzu i malé dítě v jeho rukou. Než stačila dopadnout, měnila se v kapky vlažné vody. Magie prostoupila každou Honzovu buňku. Drenavan vyděšeně couval až ke stěně. Honza položil v klidu princeznu na stůl, opět mávl pendrekem a Drenavanovo levé oko vyteklo z důlku. Oslepený čaroděj vyslovil své poslední zaklínadlo, zem se zachvěla a strop se začal řítit. Honza vztáhl ruce a vytvořil nad sebou a děvčátkem ochrannou clonu. Drenevana však déšť trámů zavalil.
Nastalo ticho. Honza kouzlem odhodil veškerý zřícený materiál z magického pole nad svojí hlavou a pole zrušil. Přistoupil k Drenevanovi, kterému zpod sutin čouhaly jen nohy. Odhodil trám a zadíval se čaroději do obličeje. V bezoké masce se zračil bytostný strach, žádný záchvěv nerušil jeho posmrtný zjev.
Konečně vstoupil do místnosti Tobas. Když viděl spoušť, mrtvolu pod trámy a plačící dítě na stole, jeho první hnutí patřilo princezně. Vzal ji do náruče a začal ji konejšit. Honza se otřásl, opřel se o rám dveří a omdlel.
Létající stroj na náměstí Gretary vzbudil zděšení obyvatel. Považovali ho za zjevení samotného boha Višity. Zarathorn s Aldusem vystoupili z letounu a neomylně zamířili k domu se zborcenou střechou.
Ilana dřímala v náručí své kojné, Tobas kouřil dýmku a Honza ležel v posteli. Zarathorn k němu přistoupil a zatřásl jeho ramenem.
„Cože? Co to?“ vykřikl Honza ze sna.
„Můj synu,“ řekl Zarathorn dojatě.
„Pane Zarathorne, ona je mrtvá. Přišel jsem pozdě,“ hlesl Honza.
„Já vím.“
Aldus přistoupil k lůžku.
„Ty jsi tu taky, profesore?“ řekl Honza nepřítomně. „Jak? Kdy?“
„Máme svoje metody,“ řekl Aldus. „Mým kolegům se podařil husarský kousek. Postavili stroj po vzoru ptáků a tak jsme sem mohli přiletět. Taky pozdě, jak vidím, pane kolego. Nabízel jsem ti studium na akademii, teď bych ti měl nabídnout místo profesora.“
Aldus odletěl ráno dalšího dne. Letěl sám, Zarathorn trval na tom, že princeznu a Honzu doprovodí domů do Widolenu. Starosta Gretary se ustrašeně přišel podívat a když zjistil, že město hostí princeznu Widoly, poslal pro nejbližšího podchála, pána zdejšího kraje. Poselstvo Jutei doprovodilo cestovatele až do Jatavy a dva z vojáků se přidali k průvodu princezny Ilany jako čestná stráž.
Vedoucím výpravy byl Honza, na tom Zarathorn trval. Jako pravý rytíř dobyl svobodu dcery svého krále a jako pravý mág zabil původce jejího únosu. Nová funkce mu měla pomoci zapomenout na tragický osud čarodějky Dragoberdy. Oba však věděli, že to nebude tak jednoduché.
V Hostonu se poselstvo zastavilo. Král Laten se poklonil dědičce trůnu svého nedávného soupeře a přidal své rytíře jako další členy čestné stráže. Lepší základ pro dlouholetý mír mezi oběma královstvími nemohl být položen.
Lopanský hvozd tiše šuměl do kroku koní a vrnění kol kočáru princezny. Pokud tu ještě zůstávaly nějaké příšery, nedaly o sobě vědět.
V horách zastihl výpravu první sníh. Siava byla zavátá, vojáci, výběrčí cla, se raději stáhli do hospody a cesta byla volná.
Kníže Ustralen nepořádal žádné uvítání, stále se tvářil uraženě, nechtěl mít s Widolou nic společného. Proti poselstvu však nijak nezakročil ani on, ani žádný z jeho leníků.
Okupovanou Jižní Widolou projeli cestovatelé za jediný den. U brodu přes Kalenu už čekala početná eskorta Widolského vojska a uprostřed ní seděl na koni sám stárnoucí král Meradon. Návrat své dcery oplakal, Honza s ním sdílel slzy a tím se stal prvním rytířem království.
Nádherně vyzdobený Widolen vítal poselstvo za radostného jásotu obyvatel. Dokonce i pošmourné podzimní nebe se náhle projasnilo nádherným západem slunce nad královským hradem.
Pouť byla u konce. Král obdařil Honzu bohatstvím, za které by si mohl koupit i to nejlepší panství na západě země. Honza však zůstal v domě po své drahé a dlouze pro ni truchlil.
Minula zima, bolest byla zapuzena a Honza se procházel v jarním povětří po náměstí Widolenu. U chrámu bohyně Devany ho zaujalo srocení lidu. Uprostřed nich kráčela důstojným krokem k Honzovi drobná dívka s plavými vlasy ozářenými aureolou v nádherných zlatem pošitých šatech a radostně se usmívala. Konečně pochopil, proč Dragoberda oslovila Dinu jako svou paní.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek