úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

38 děl | 0 kritik
Olomoucký kraj
Přihlášen: 28.03.2006 23:04


Sen






Vloženo: 28.03.2006 23:04 | zobrazeno: 2358x | kritik: 0  
Nikdy nic podobného nezažil. Stál pod nebem, cítil jemný větřík a díval se na jasně zářící lehce pomrkávající hvězdy.

Zdálo se mu, že letí. Matička Země ho propustila ze své gravitační náruče a on se vznášel v povětří. Hvězdy se blížily. Jedna z nich se blížila velmi rychle. Pozoroval, jak se rozjasňuje a mění v bílou kouli slunce. Musel odvrátit pohled, jak byl ten svit mocný.



Pokusil se orientovat, pokusil se opustit tento náhlý sen. Nedařilo se. Hvězda plála jako jasné slunce přímo před ním, kolem byla černá temnota a zářící body hvězd, které neblikaly. Nadechl se a vydechl. Nic mu nebránilo, rozhodně se neocitl ve vakuu. Nechápal to.



A pak ji uviděl. Modrozelený půlměsíc planety, která ležela kousek od něho. Poddal se snu a začal se k planetě blížit. Prolétal nad noční stranou, viděl svítící tečky měst, potom překonal terminátor a ocitl se v jasně modrém vzduchu. Světla přibývalo, už viděl slunce jako kotouč na nebi, už viděl povrch planety, který se stále přibližoval. Nadechl se, natáhl nohy a stanul na travnaté pasece. Všude bylo plno světla, les vůkol šuměl a zpívali ptáci.



Pomalu kráčel trávou. Viděl už tvar stromů a vnímal jejich odlišnosti. Vypadaly jako jedle, ale větve měly poněkud zakroucené směrem nahoru. Kolem nohou mu přeběhla úplně bílá myš.

Sklonil se a usedl pod stromem. Užíval si tu nádhernou ranní atmosféru krajiny, která byla jiná a přesto tak blízká jeho srdci.



Šla trávou a vlnila se v rytmu písně, která se jí linula ze rtů. Její bílá pokožka ostře kontrastovala s hnědými šaty, které ji zahalovaly od ramen až k patám. Měla krásné špičaté uši a dlouhé hnědozelené vlasy.

Podívala se na něho a usmála se. Ve velkých ústech zasvítily drobné perleťové zuby.

„Vítám tě, poutníku,“ řekla zpěvavým hlasem.

„I já tě vítám ve svém snu, krásná.“

„Je-li to sen, pak je to náš vzájemný sen.“

„Ano, je to sen. Usnul jsem pod hvězdnou oblohou.“



Podala mu ruku a pomohla mu vstát. Pomalu zamířila mezi stromy, vedla ho za ruku a začala opět zpívat. Kráčeli spolu lesem a cítili se dobře.

„Ukážeš mi hvězdy, poutníku?“ zeptala se tichým hlasem.

Dívala se mu do očí a tvářila se vážně.

„Já nevím. Nevím, jak bych to měl udělat.“

„Tak jak jsi to udělal před tím. Pomoz mi uvidět denní hvězdy, můj milý.“



Drželi se za ruce a stoupali k obloze. Nečinilo mu to žádné potíže. Obloha modrala, pak zbělela a nakonec zčernala. Pouze sluneční kotouč, jasný až k pláči, rušil výhled na hvězdy. Letěli dál. Míjeli hvězdy, všechny zůstávaly daleko od nich, jejich počet se snižoval, až se ocitli ve volném prostoru, kde nebylo nic. Pohlédl zpátky za sebe. Spirála Galaxie se odvíjela od jasně zářícího středu, vypadalo to, že jsou hvězdy kousek od sebe, skoro spolu splývaly. Oba se dívali na tu nádhernou scenérii.

„Jsi velice vnímavý, poutníku,“ řekla tiše.

„To ty jsi mě sem dovedla, krásná.“



Letěli dál. Galaxie se zmenšila do malé tečky, všude kolem viděli podobné ostrovy mlhovin a najednou začal zářit sám prostor v jejich okolí.

Zář kroužila kolem nich, neviděli žádný zdroj světla, jen světlo samo. Bylo všude. I jejich těla zářila. Pomalu ji políbil. Její ruce se vinuly kolem jeho pasu, stáli tak zářící uprostřed záře a zdálo se jim, že jsou spolu srostlí.



Potom světlo zmizelo. Strašlivý vír singularity pohltil oba poutníky a vrhl je do černého jícnu, odkud nebylo úniku. Točili se kolem sebe a padali.



A pak najednou stál pod hvězdami, které netečně mrkaly nad jeho hlavou. Byl doma. Slyšel skřehotání žab a když se ohlédl, spatřil světla svého města. Pomalu a bez nadšení se vydal tím směrem.



Stála na cestě pod lampou a usmívala se. Přistoupil k ní a opět se cítil jako ve snách. Pohladil její bílé špičaté uši a vydechl. Kráčeli spolu po asfaltu, až zmizeli ve tmě.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek