úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

85 děl | 319 kritik
Jihomoravský kraj
Přihlášen: 24.05.2012 16:56


Paměti 7.část






Vloženo: 24.05.2012 16:56 | zobrazeno: 893x | kritik: 0  
V té době jsem každé ráno a večer dojila dvě kozy a náramně jsem si libovala, že to umím. Z počátku jsem na sobě nosila zástěru mé tchýně a později, když si na můj pach zvykly, nic nestálo v cestě novému rodícímu se přátelství mezi námi. Mám kozy ráda. Jsou přátelské , zvědavé a náramně mlsné. Staří pamětníci vždy říkali, že koza vždy bezpečně pozná, která bylina je vhodná k sežrání a těch jedovatých že si nevšímá. Kozy mají krásné oči, orámované řasami a dovedou být velice skotačivé i ve vysokém věku. 4x za rok jme jim dělali pedikůru, protože špatná péče o kopýtka jim mohou způsobit nemalé potíže. Asi jako lidem, když jim zarostou nehty. Trošku mně dělalo starosti, když se měly poprvé kotit, teda z mé strany poprvé, ale než jsem doběhla pro paní Venigrovu, kůzlátka byla bez problémů na světě. Každá měla dvě. Ke kozlovi se chodilo k těm rumunům, se kterýma jsem měla to extempore s těmi jejich psy a našimi králíky. Když jim později kozel umřel, kozám v celé dědině rázem nastal krušný čas, protože široko daleko žádný jiný nebyl k dispozici. Zkoušeli jsme je sice připustit s beranem, ale ačkoliv sex byl, žádného potomka jsme se nedočkali. Myslím, že tím že jde o nepříbuzenský druh, nemůže být láska naplněna. Jedinou kozí nevýhodou je, že dokážou sežrat cokoliv,až z toho někdy rozum stojí. Ty Ondřejovické mně sežraly čtyři roční sazenice vína, s láskou ošetřované a potem zalévané ve snaze udržet je v těch horských podmínkách při životě. Manžel postavil mezi domem a dvorem se zvířaty plotek, který nejprve bravurně dokázaly přeskočit a když byl plotek zvýšen, ve slepé touze dostat se na skalku s různými byť i jedovatými květinami podnikaly proti němu neustálé nájezdy, až byl plot povalen a skalka sežrána do mrtě. Ještě i kopýtky vyhrabávaly kořínky a se škodolibou radostí z mé skalky udělaly měsíční krajinu. Měla jsem chuť roztrhat je na malé kousky, ale dávaly mléko všem našim zvířatům i do domácnosti přispívaly nemalou měrou. Obě byly velmi dobré dojnice, tak kdo by jim ublížil. I když sousedé říkaly, že by je za tu zlolajnost nacpali do klobás, ani jeden z nás neměl to srdce dlouho se na ně hněvat. Dalším jejich poťouchlým kouskem bývalo, v době kdy ještě nebyl plot z obou stran, že vždy když jsem umývala chodbu přes celou chalupu (chlív byl součástí domu a od obytných místností je dělila chodba), nechávala jsem dveře na obou stranách otevřené, aby to rychleji uschlo. A ať jsem klečela zády ke kterýmkoliv dveřím, vždy, když jsem se v závěru otočila, uviděla jsem za sebou všechny naše kozy, ze kterých padalo neuvěřitelné množství bobků, případně husy (zajímavé, že houser byl vždy při těchto nájezdech úplně potichu) ze kterých se kadince krásně rozpíjely na těch čerstvě umytých kachličkách, případně se kolem přehnal pantáta, s gumákama neuvěřitelně obalenýma blátem, kobylincema, či jinýma exkrementama z našeho dvora i blízkého okolí. Bylo to k vzteku, občas i k pláči.

Naše domácnost v té době čítala i tři kočky, dva kocoury a jednu kočku. Kočka byla Miluška a kocouři Ferda a Filip. Paní Venigrová se na mne velice zlobila, že dávám zvířatům lidská jména, že u nich na Volini se tradovalo, že to přináší do domu neštěstí. Ale mně to připadalo naprosto normální. Miluška byla černobílá madam, která ráda spávala na horních břevnech našich vrat, která byla udělána mezi obytným domem a částí se zvířaty.

Muž občas jezdil domů i s povozem, proto musela být vrata široká, aby jimi projeli koně i s vozem. Jeho koně se jmenovali Olina a Majka a byli to chladnokrevníci, s neuvěřitelně silnýma nohama. Nad korunkami kopyt měla Majka dlouhé chlupy v barvě lehce vypečeného rohlíku. Obě byly klidné a spolehlivé.

Ferda s Filipem byli velice obratní lovci v chytání myší a často je kladli Milušce před čumák, jakoby se předháněli v úsilí, získat si její náklonnost. Celou dobu jsem jí podezřívala, že to s nimi táhne na dvě strany a že je zneužívá. Nebo alespoň ona domů zakousnuté myši nikdy nenosila. Jednou si Filip přinesl z nějaké potyčky domů řádně velkou ránu na hřbetě, ze které se později vyklubal docela slušný nádor. Tak jsem s ním jela do Jeseníku k veterinářovi, což bylo město od nás vzdálené asi 30 km. Jinak si nepamatuji, že by někde blíž bylo veterinární zařízení a zvěrolékař, který jezdil do statku ke kravám, malým zvířatům nerozuměl. Tenkrát nemohlo mnoho starousedlíků přijít na to, proč jedu s obyčejnou kočkou k veterinářovi a ještě proboha za to budu platit, proč ji nepraštím kladivem po hlavě, když v každé chalupě má každý koček až, až. Nikdo nechápal, že máme ty naše zvířata rádi. ¨

Teď malinko odbočím, vzpomněla jsem si totiž na jednu epizodu, která mně doslova vyrazila dech. V naší vesnici žila i rodina cigánů, manželé Murkovi a jejich asi 12 dětí. Kamarádila jsem s jejich dcerou Jolanou, občas jsem chodila já k nim, nebo ona k nám. Byli velice spořádaní,, čistotní, všichni zdraví jedinci pracovali buď na statku, nebo v lese. Občas k nim přijelo pár příbuzných, kteří se nějaký čas zdrželi a pak zase odjeli. Jednou se jednomu ženatému synovi narodilo miminko a Jolana mně pozvala na křtiny. Bylo to v lednu, mrzlo jen praštělo, na potoce, který protékal celou naší dědinou vysely rampouchy z každého stébla, či větvičky, všude sněhu po kolena, i když hlavní cesty byly vždy pečlivě protažené. Od chalup si musel každý proházet cestu sám. Starý Murko vzal nahaté miminko jenom zabalené do plínky do náruče a všichni jsme šli k potoku. Tam ponořil miminko do té ledové vody, vytáhl ho a zase jsme šli domů. Hrozně jsem se divila a tvrdila jsem, že takovou koupel nemůže nikdo ve zdraví přežít, ale oni tvrdili, že má-li silného duch, nic zlého se mu nestane, a je-li neduživé, takové dítě že oni nechtějí. A ten chlapeček to ve zdraví přežil. Mně do takové vody ponořit,, nedožiju rána.

Náš druhý pes byl Buck (Bak) podle jedné z povídek Jacka Londona. Dostala jsem ho jako dárek zároveň s narozením našeho druhého dítěte, syna Ríšana. Byla to zajímavá kombinace. Své děti jsem nekojila, ale důvod není v tomto povídání důležitý. V podstatě jsem měla dvě malé děti, jenom s tím rozdílem, že můj syn kadil a čural do plínek a ze psa to vždy vypadlo tam, kde se zrovna nacházel. Taky jsem ho nemusela každý den koupat, což byla velká úleva. Jinak kluk Sunar, pes kozí mlíčko, syn kašičku, štěně kašičku se žloutkem, syn mixovanou zeleninu a ovoce, pes totéž pro zdravý vývoj jedince. V čem měl můj syn navrch byl fakt, že mně nevykusoval špinavé spoďáry, ani zapocené halenky pod paží, ani posoplené kapesníky. Holt každý měl nějaké klady i nectnosti. Než pes vyrostl z dětských střevíčků, připravil nám vždy nejedno nemilé překvapení.

Jednou jsme šli odpoledne s mužem do kina, které bylo v naší dědině, ale ne vždy se promítalo. Fungovalo to asi stylem “když se vás sejde aspoň deset a zatopíte si a budete si přikládat, budeme hrát“. To mně zpočátku přivádělo k šílenství. V Brně člověk šel do kina tehdy, když měl čas a peníze. A tady nikdy jeden nevěděl, jestli teda jo, nebo ne. V té době jsem si po prvé obstarala patnáct krůťat ( krůťata jsou nesmírně háklivá na chlad, ta malá nesmí šest týdnů ani nachladnou, ani namoknout a po těch 6-ti týdnech se stále ještě musí opatrovat jako oko v hlavě), zavřeli jsme je do chlíva do oddělení pro husy. Husy i kozy jsme nechali venku. Do chlíva rovněž bylo umístěno tehdy asi devítiměsíční štěně, aby se mu nic zlého nestalo. A šli jsme do kina. Děti jsme dali na ty dvě hodiny ke švagrové. Když jsme se vrátili domů, bylo všech patnáct krůťat zakousnutých a pěkně naskládaných v řádku a štěně nás radostně vítalo, jako by říkalo: “To koukáte jaký jsem pašák, co? Já jsem vás je připravil zrovna pečení.“ Myslela jsem, že mně budou omývat. Pak nám poradil jeden lesák, že máme psovi natřískat tím zakousnutým krůtětem, jinak že nám bude dávit zvířata stále. Ztřískala jsem ho tenkrát jako financ kozu a pravda je, že od té doby se už nikdy nepokusil ublížit ničemu i když se mu to procházelo přímo před čumákem. Později jsme přišli na to, jak se celý incident stal. Žlab, který se táhl po celé délce jedné stěny, neměl rovné čelo, ale bylo vlnovaté. Krůťata byla ještě malá a hravě se protáhla jednou škvírou, mezi ostěním husího chlívku a tím žlabem a on pravděpodobně ve snaze zahnat je zpátky to vzal poněkud násilným způsobem.

Co naplat, každý dělá chyby, je jen třeba brát to s nadhledem, i když je to někdy pěkně těžká dřina. A pak jsme zažili s Bakem ještě jednu neuvěřitelnou příhodu, avšak už nevím, kolik mu bylo tehdy let. Můj muž obyčejně večer nakosil dostatečné množství trávy, které bylo kolem nepřeberné množství, takže jsme si mohli dovolit vybírat si to, o čem jsme bezpečně věděli, že bude našim miláčkům chutnat. Měli jsme také záhumenek, ale na něm jsme každý rok pěstovali brambory pro vlastní potřebu. Když se manželovi podařilo skončit v práci dřív, chodili jsme pro krmení korporativně, celá rodina. V předu šel manžel s kosou, hráběmi a trakařem. Za nim jsem šla já, Irenka už chodila sama a Ríšana jsem vždy vedla za ruku. Kolem nás pobíhal pes, za ním se táhly tři kočky , husy, slepice, kačeny a občas jsme brali i kozy, které jsme pak uvázali u nějakého keře, nebo jiné dobroty, kterou měly rády. Za naší zahradou byla rozsáhlá travnatá louka, která v mírném stoupání jakoby končila vozovou cestou, aby hned za ní přešla v kus pole s obilovinami a lesem na horizontu. Zvířata během cesty odpadala a vracela se zpátky na zahradu a my jsme pokračovali až k té cestě, kde manžel začal sekat. Já jsem hrabala, jedním okem hlídala děti a psa údajně hlídal manžel. Hlídal, hlídal, ale neuhlídal. Jak byl v rozmachu s tou kosou, pes vyletěl z toho obili a naletěl mu přímo na patku té kosy. Nevím jestli říct: „na štěstí to byl čistý řez“. Ufikl mu tu nohu v rameni až na kost. Hrozně krve, děcka příšerně brečely a my jsme nechali trávu trávou a naložili psa na trakař a poklusem jeli domů. Naštěstí to bylo v době prázdnin a moji rodiče byli u nás na prázdninách (tatínek byl učitel a maminka v domácnosti).

Doma jsme naložili psa na dětský sporťáček a poklusem utíkali na vlak a jeli do Jeseníku k veterinářovi. Ten mu nohu zašil, řekl, že pes je mladý a rána byla provedena čistě, že nebude mít žádné následky. Doporučil nám, abychom psovi udělali límec ze staré krabice, že až se začne rána hojit, bude svědit a pes by si mohl stehy vykousat. Dal nám nějaká antibiotika, pes celou cestu prospal po narkóze, tak jsme se radovali, jak bravurně jsme celou situaci zvládli. Ani ne za týden, límec nelímec rozkousal pes jak límec, tak sobě i tu zašitou nohu. Rána se rozšklebila a maso lezlo ven. Můj tatínek tehdy rozhodl, že když hrdinové na severu si dokázali uříznout umrzlou nohu, vojákům v zákopech zašívali felčaři kde co, že my vyřešíme situaci stejně. Vyvařila jsem ve vodě silné jehly na šití a bílé nitě, muž nám nachystal tabuli, na které se porcovalo při zabíjačce prase, psa jsme položili na tu desku, přivázali ho lany, ránu jsme mu omyli zředěnou kořalkou a nohu mu vzorně znovu zašili. Je zajímavé, že pes vůbec nenaříkal a ležel tiše a odevzdaně, jakoby jeho víra v naše léčitelské umění byla neotřesitelná. Pravda je, že například z mojí maminky byli doktoři vždy na mrtvici, protože si léčila velkou část svých neduhů sama, i když šlo někdy o teorii pokus-omyl. Tatínek tenkrát udělal Bakovi nový límec s tenké překlížky a psa jsme po dobu jeho zotavování měli neustále u sebe v obytném domě. Noha se mu zahojila k naprosté spokojenosti a neměl s tím do konce svého života žádné potíže. Dožil se 15 let a jeho nové epizody uveřejním v dalším pokračovaní.

Další vzpomínka týkající se zvířat jsou z jednoho velice parného léta, kterých v Jeseníkách nebylo až tak mnoho. Všechna okna i dveře byly dokořán a všechno živé bylo venku. Mladí králíci v ohrádkách, v dalších pak malá kachňata, housata, moje dvě děti, mezi tím vším lítal náš pes a na šňůře viselo čerstvě vyprané prádlo. Já jsem běhala bosa, jen v tričku a kraťasech. Kolem jedné hodiny odpoledne se náhle zvedl vítr a než kdo řekl švec, začalo lít jako z konve, hrozně se ochladilo a začaly padat kroupy velikosti lískových oříšků i větší. Začala jsem lítat jako splašená, nejdřív honem domů děcka, pak zvířata, aby je to neumlátilo, ty samozřejmě v panické hrůze utíkaly na všechny strany, králíci mně z posady utekly a nemohla jsem je chytit. Ještě dne si pamatuji jak hrozně zmrzlé jsem měla nohy, neboť v tom kalupu jsem nemohla najít pořádné boty. Děcka ječely, jako by je bral na nože a všude panoval zmatek a shon. Nakonec jsem běžela odvázat kozy, které byly za plotem dvacetkrát omotané kolem stromků a řetěz ne a ne povolit. S hor se začala valit voda, která s sebou odnášela všelijaké větvičky, drny a vše, co nebylo pevně připoutáno. Naše dědina ležela roztažená v podhůří kopců a spád byl ze všech stran značný. Kalamita se přehnala během hodiny a opět začalo silně pálit slunce. Vrstva krup kolem našeho baráku byla silná skoro třicet centimetrů. Zelenina byla pomlácená, listí orvané, sem tam někomu ulítlo ze střechy pár tašek. Největší pohroma ale čekala na naše přátele, rodinu Langáškovu, kteří bydleli naproti nás, ale poměrně dost daleko. Jejich chalupa byla nízká a stála na kraji velikého lánu brambor. Pole nad nimi bylo rovněž svažité. Rodina byla někde nedaleko a také měli kvůli horku otevřená okna, i dveře, jako skoro každý z nás. Když se vrátili, ke své hrůze zjistili, že mají ve světnici půl metru bahna a v něm utopené chcíplé mandelinky snad z celého lánu. A taky neuvěřitelný puch, který v tom dalším horku rozpínal rychlostí blesku své paže. Pomáhali jsme jim všichni co měli volno, nebo šli zjišťovat škody. Do večera byla největší hrůza za nimi, i když dlouho trvalo, než chalupa vyschla a než znovu vymalovali a nastolili původní pořádek.

A tím by mohly epizody z Ondřejovic končit. Hrozně se mně tenkrát stýskalo po domově, neboť hospodářství nemůže zůstat dlouho bez hospodyně, a pantáta také ne. Za celou dobu svého pobytu v pohraničí jsem byla doma asi 2x a jenom na krátkou dobu. To jsem pak vždy chodila po městě a nasávala do sebe atmosféru velkoměsta, ruchu a kraválu, který mně tenkrát zněl jako rajská hudba. Z tohoto povídání to vypadá, že muž se doma moc nevyskytoval, ale práce v zemědělství je práce, která nikdy nekončí. Dobytek chce žrát v pátek i ve svátek a také naše záhumenky potřebovaly naši pozornost. Můj stával denně ve čtyři hodiny, šel do statku nakrmit koně, mezi tím jsem vstala já, zatopila v kamnech a uvařila mu snídani, když se vrátil a nasnídal se, vzal svačinu a šel do práce. Vždycky mně učil, že správný hospodář prvně obstará zvířata a pak má čas sám pro sebe. Po jeho odchodu jsem podojila kozy a začala chystat žrádlo pro ostatní. Praseti se večer vařily brambory, které dostával ráno rozmačkané s vodou, kozím mlékem, se šrotem a všelijakými zbytky. Slepicím se máčel starý chleba a trocha zrní, kachnám a husám se dávaly řezané kopřivy se šrotem, králíkům seno, případně tráva, trochu tvrdého chleba a různé košťály. Pak jsem se honem nasnídala, obstarala děti a začala s přípravou oběda. Nikdy jsem dopředu nevěděla, jestli můj muž přijde na oběd, nebo až večer. A večer to bylo někdy v šest, ale někdy třeba v deset, když se třeba sváželo seno. Terén byl velice prudký a málo traktorů mělo ochranný rám,takže koně tu práci zvládaly lépe.

A tak jsme se asi po pěti letech mého pobytu rozhodli, že se vrátíme do Brna a začneme nový život.
























Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek