úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 08.02.2010 21:32


Už zase ve skříni






Vloženo: 08.02.2010 21:32 | zobrazeno: 1168x | kritik: 0  
Nemívám pěkná rána. Kdyby jste mně viděli, dali by jste mi korunu. Musím vstávat alespoň o půl hodiny dřív než rodina, abych se dala trochu do kupy, a mohla se jim ukázat. Poslepu mířím do kuchyně, a navyklými pohyby jednou rukou vařím kávu a druhou vyndávám nádobí z myčky. S kávou si pak sednu na balkon a s první cigaretou se teprve trochu vpamatovávám. I dnes. Vařím kafe, a když se ohnu k myčce, teprve mi to dojde. Ozývá se z ní sípavý zvuk a na displeji je chybový kód. A mně v tu chvíli došlo, kolik let mi ta mrcha pije krev.

Začalo to nevinně. Když jsem po třech mateřských nastoupila konečně do práce, už za týden mi bylo jasné, co si koupím za první výplatu. Po příchodu z práce jsem sbírala nádobí po celém domě až do večera a brzy jsem toho měla dost. A tak nastal ten vytoužený okamžik. Proměřili jsme naši miniaturní atypickou kuchyň a našli místečko. „Teoreticky se tam vejde.“ Pravil můj drahý a tak jsem si šla vybrat. Nelitovala jsem peněz, a vybrala dražší, zato od světoznámé firmy. K večeru stála myčka v obýváku, a my koumali, jak ji dostat do kuchyně. Dveře z jídelny do kuchyně jsou uzoučké, a za nimi pouze miniaturní kuchyňka, kam se vejdu jenom já. Aby to bylo ještě složitější, místo linky máme vyzděné příčky obložené dlažbou, a na nich přišroubovaná dvířka. Koukala jsem smutně na myčku a rozhodla jsem:“Ta mrcha bude zapojená, kdyby měla stát na balkoně.“ Měli jsme to tenkrát udělat, ušetřila bych si spoustu šedivých vlasů. Manžel chvíli přemýšlel, pak pravil:“Když jí odšroubujem vrchní desku, tak ji tam protáhnem. Jdu zavolat instalatéra.“

Za dva dny se ten moudrý muž dostavil. Chvíli koukal na nás, chvíli na myčku, pak si vytáhl montérky až do podpaždí, podrbal se na týdenním strništi a vynesl ortel:“když to tady vymlátíte(to jako ty naše příčky), tak vám to příští týden přijdu zapojit.“ A tak mlátil manžel, a kam se nevešel, tam mlátil náš syn. Tehdy krásná kombinace drobného těla a čerstvě narostlých svalů. Za dva dny příšerné dřiny měli všechny otvory pro odpadní hadici připravené. Zeptala jsem se, jestli můžu zavolat toho instalatéra. Manžel vzekle zařval:“Ne, když tady dva dny makám jako Ukrajinec, tak ten krám zapojím sám.“ Chápala jsem, stalo se.Do večera byla v provozu. Celý proces manžel komentoval slovy:“Doufám, že sis vybrala dobře, protože jestli se ta mrcha rozbije, už ji nikdo odtud nedostane.“

Já a myčka jsme spolu žili šťastně přesně dva roky. Rozbila se, tak jako všechno v tomhle domě, přesně měsíc po záruce.I povolal se opravář. Nejřív jsme mu museli slíbit, že opravdu zavřeme psa, pak teprve vstoupil.Číhnul na myčku, pak na nás, a rozhodl:“Když ji odsud dostanete, tak si pro ni zítra přijedu. Odkládali jsme to, co to šlo, ale hory nádobí nás donutily k akci. Manžel zase rozkládal vrchní desku kuchyně, syn měl rozmontovat odpad. To byla zrada. Odpad je ukrytý ve skříňce pod dřezem, a ta skříňka je tak hluboká, že na odpad rukou nedsáhl, a tak úzká, že se tam už nevešel. Trochu nám za ty dva roky vyrostl.Já jsem to nevzdala.“Dej mi kleště, já se tam dostanu.“ Manžel koukal na skříňku širokou sotva třicet centimetrů, potom na mně, a pak mi podal kleště.

Kousek po kousku, nevím jak jsem to dokázala, jsem se nasoukala dovnitř i s kleštěma. Pořádně jsem se nadechla, nesnáším uzavřené prostory, a začala jsem pracovat na odpadu. Nemám sílu, šlo to ztuha. Rozdrnčel se zvonek. „To je on.“ Zasípal vztekle manžel a zabouchl mě ve skříni. Byla tam tma jak v pytli a já jsem se pořád pokoušela odmontovat tu odpadní hadici. Tlumeně jsem slyšela kroky po schodech a manžela, jak se omlouvá:“Nezlobte se,my ji ještě nemáme venku, manželka je ve skříni.“

„V téhle skříni? To je hadí žena?“ Divil se opravář, a divil se ještě víc, protože se mi dílo konečně podařilo, a já se začala soukat nohama napřed ven.

Milou myčku jsme mu pomohli naložit do auta a doslova jsme mu viseli na rtech, když jsme se ptali:“Kdy nám ji přivezete?“ Lišácky na nás mrknul, jak jsme úplně vyřízení, a povídal:“Až vychladnete.“

Tenkrát to bylo za dva tisíce, a od té doby pravidelně každý rok.Značka neznačka, je to ten nejporuchovější krám, co jsme kdy měli a každou opravu provází takováhle příšerná procedura, při níž se rozhodujeme, jestli ji konečně schodíme ze schodů a koupíme novou, nebo jestli jí dáme ještě šanci.A tak, když na mně dneska zase sípala, říkala jsem si:“Tentokrát mě nedostaneš!“ A šla jsem si napustit vodu do dřezu s přesvědčením, že to bez ní vydržím co nejdéle.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek