úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 27.02.2010 22:21


vžycky tě zachráním 5. část






Vloženo: 27.02.2010 22:21 | zobrazeno: 1763x | kritik: 0  
Manžel nepřijel sám. Na příjedzdové cestě před domem zastavila tři auta. Schovaná za závěsem u okna ložnice jsem sledovala své bývalé přátele, jak si prohlížejí naši zahradu. Něco se ve mně vzpříčilo. Byl to přece můj dům. Moje klidné místo, moje útočiště. On sem přivede cizí lidi. Budou chodit po mých chodbách, sedět u mého krbu a ohmatávat moje knihy. Řekl Katy, že pozval na víkend pár přátel. Už od včerejška chystala občerstvení, uklízela hostinské pokoje. Nelíbilo se jí to zrovna jako mně.Klidný běh našich životů byl přerušen.

Musela jsem se připravit na to, že víkend přetrpím v ložnici. Jedna část mé bytosti už nechtěla hrát s manželem komedii o nemohoucí ženě, ta druhá s ním nechtěla mluvit. Dům plný lidí to ještě zkomplikoval. Ležela jsem v posteli zády ke dveřím, když se přišel na mně podívat. Vyprávěl o tom, jak se tu všem líbí, jak jsou zvědaví, kdy za nimi přijdu, jak mi společnost prospěje. Poslouchala jsem a skoro nepoznávala najednou tak cizí hlas. Jenom jsem řekla:

„Nech mně, chci si číst:“
„Dobře, nebudu tě rušit, když se ti bude chtít, přijď se za námi podívat.“

A tak jsem ležela. Celé odpoledne, večer i noc. Neustále ke mně doléhaly hlasy, kroky a smích. Lidé chodili po schodech nahoru a dolu, prohlíželi si své pokoje, hodnotili náš nábytek. Povídali si o mně. Už se mi nechtělo jen tak koukat před sebe, rozsvítila jsem lampičku a ponořila se do čtení denníku.

Znovu jsem prožívala staronový příběh. Bojovala jsem s tou ženou s každým novým dnem. Měla jsem pocit, že jsme přítelkyně, které se potkaly v časové smyčce. Její trápení bylo tak podobné mému. Prožily jsme spolu i tu nejhorší událost našich životů. Stránky, kde líčila smrt svého synka na zápal plic, jsem přes slzy téměř neviděla. Tolik jsem ji chtěla pomoci, říci jí, že jsem s ní v této těžké chvíi, ale generace, které nás dělily, nešlo obejít. Třesoucíma se rukama jsem hladila starý denník plný zoufalství a touhy po milosrdné smrti.

Muselo být hodně po půlnoci, když hluk v domě utichl. Slyšela jsem posledních pár kroků na schodech, někdo si šel lehnout. Rozhostilo se ticho. Schovala jsem denník pod polštář. Věděla jsem, že tuto noc neusnu. Čekala jsem. Čekala jsem, jestli si můj muž přijde lehnout do naší ložnice. Ovládlo mně zvláštní polobdění. Uvědomovala jsem si najdnou tak tichý dům, své vlastní dýchání, tikot hodin. Uvědomovala jsem si přítomnost toho zvláštního příběhu v našem domě. Chtěla jsem pomoci a nebylo komu. Od té ženy mně dělily desítky let.

Přes svoje zvláštní rozpoložení jsem nejspíš na chviličku usnula. Ze spánku mne vytrhly tolik známé kroky. Otevřely se dveře. Můj muž si přišel lehnout do naší ložnice. Ovládla mne zvláštní úzkost. Téměř jsem nedýchala, když se odstrojoval. Pak zamířil do koupelny, chvíli jsem slyšela jak teče voda. Po několika nekonečných minutách přišel k naší posteli. Opatrně ulehl na svoji polovinu. I přes závan zubní pasty a mýdla jsem cítila pach alkoholu. Tak jako dřív, jsem podle jeho dechu poznala, že ještě nespí. Pár minut, povrchní dýchání se změnilo v hlubší a pomalejší. Můj muž usnul a já si oddechla.

Tak jsme tu leželi, dva cizí lidé. Přemítala jsem, co nám oběma přinese budoucnost. Co musím udělat, abych se zase cítila volná jako v těch dnech, kdy tu nebyl. Kostelní hodiny odměřovaly noc. Najednou se můj muž probudil. Posadil se na posteli, chvíli se díval do tmy před sebe, pak rozsvítil lampičku. Odhodil přikrývku a vyšel na chodbu. Slyšela jsem, jak cvaká vypínači na chodbě, jak se jeho kroky zrychlují, jak utíká po schodech dolů. Proběhl přízemí, pomalu se vrátil nahoru. Lampičku u postele už nezhasl. Během noci se to opakovalo ještě několikrát.

A tak jsme přivítali nový den. Oba bdělí, oba unavení, každý sám se svými pocity. Já stále otočená ke zdi, vyčerpaná z předstírání spánku. Můj muž se převaloval na posteli, pomalu střízlivěl. K ránu mu zazvonil telefon. I když se s ním zavřel do koupelny, slyšela jsem, jak říká:

„Samozřejmě, že se k tobě vrátím, Alison, hned v pondělí. Musíme to vydržet oba. Všechno probíhá podle plánu. Ještě pár dnů a budu volný, dělám to pro tebe, zlato.Zbavím se jí jednou pro vždy.Navíc mně ten barák začíná nahánět hrůzu. Ještě pár dnů, a byl by ze mě stejný blázen, jako je ona.“

Vysprchoval se a sešel dolů do kuchyně.Hlavou mi výřily zoufalé myšlenky.Co mi ještě může udělat po tom všem, co jsem si prožila?

Trochu jsem se uklidnila až když přišla Katy. Nemusela toho moc říkat, jen mne objala, pohladila po tváři:

„Neboj, má drahá, zase odjedou, všichni, zase tady bude klid.“

Zezdola jsme zaslechli, jak jí můj muž volá. Přikryla mne a odešla. Jeho jsem slyšela až nahoru, jak křičí:

„Katy, jestli víte o nějakých dětech, co lezou k nám na zahradu, tak tomu udělejte přítrž, něco takového tady trpět nebudu.“

Nejspíš jsem věděla, co zahlédl oknem na zahradu. Věděla jsem to a bylo mi to fuk. Po vyčerpávající noci si pro mě přišel spánek a já těsně před usnutím zaslechla, jak mi někdo šeptá do ucha:

„Nemusíš se ho bát, jsem tu já, vždycky tě zachráním“

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek