úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 21.02.2010 16:23


vždycky tě zachráním 4. část






Vloženo: 21.02.2010 16:23 | zobrazeno: 951x | kritik: 0  
Tu noc se mi zdálo o mém chlapečkovi. Naučil mne milovat bezpodmínečně jeho i sebe samu. Uvědomovala jsem si, že i když už tu není, jeho život byl pro mne velký dar. Bylo mi jasné, že s jeho odchodem se nesmířím nikdy, ale že i tak musím žít dál. On by to tak chtěl. Ze spaní jsem plakala. Ještě ráno jsem cítila na tvářích slzy.

A tak jsem se pomalu učila žít. Dny, kdy jsem v domě byla sama bez svého manžela, byly pro mne požehnání. Ani domu jsem se už nebála. Spřátelili jsme se. Byl nezvykle útulný. Objevila jsem knihovnu a odpoledne trávila čtením všeho, co mi přišlo pod ruku. Ráno chodila Katy. Naučila mne starat se o dům. Brzy jsem zvládala sama běžný úklid a byla na to pyšná. Dlaněmi jsem laskala nábytek, prsty hladila květované záclony v kuchyni. Ty dny jsem po dlouhé době byla sama sebou. Chlapce už jsem neslýchala. Pouze občas v noci, když jsem se podívala oknem do zahrady, viděla jsem v měsíčním světle, jak se hýbe prázdná houpačka. Už dávno mi to přestalo nahánět hrůzu. Myslela jsem na to cízí dítě, a říkala jsem si:“ to je dobře, že tu jsi, i když jsi jen přelud.“ Znělo to bláznivě, ale já měla pocit, že jsem v bezpečí.

Večery jsem trávila čtením denníku té nešťastné ženy. Den za dnem trávila sama s dítětetem zavřená v malém pokojíku bez jakékoliv naděje. Obdivovala jsem její pevnou vůli nevzdat se postiženého chlapce a litovala její těžce zkoušenou duši. Byly jsme si tak podobné. Zatímco jsem se stávala svědkem jejího zoufalství, bylo zvláštní, že moje duše i tělo se uzdravovaly.

John pravidelně volával. Nechtělo se mi s ním mluvit, nebylo obtížné předstírat, že ho příliš nevnímám. Tak volal Katy. Ptával se jí, jak jsem na tom, a zda užívám léky. To pro něj bylo prvořadé. Požádala jsem jí, aby mu o mých pokrocích neříkala. Dál jsem pro něj byla loutkou bez vůle. Ten darovaný čas, kdy tu nebyl, jsem potřebovala využít pro své uzdravení. Jediné, co jsem chtěla, byl klid.

Zase se mi líbilo, že venku svítí slucne, i když na zahradu jsem se neodvážila. Vnímala jsem sluneční paprsky pronikající do haly skrz vitrážová okna, vnímala bezpečí tohoto domu. Bylo by krásné, kdyby byl jen můj. Milovala jsem odpolední spánek, který mne zastihl u krbu nad knihou. Milovala jsem spánek vůbec. Byl tak úlevný. Po tolika měsících jsem zase mohla spát. Zbožňovala jsem naše rozhovory s Katy. Staly se z nás opravdu přítelkyně. Vyprávěla jsem jí o své prababičce, o Johnovi, i o tragédii, která nás postihla. Byla to nesmírná úleva, moci všechno někomu povědět. Vždy moudře pokývala hlavou, pohladila mě baculatou rukou a řekla:

„Ještě nemáte vyhráno, drahá, karty mi řekly, že vás čeká velká zkouška, buďte na sebe opatrná.“

Její slova mi občas bleskla hlavou, když jsem v podvečer bloumala po domě, a vyčkávala, zda neuslyším dětské kroky. Všechno má svůj důvod a zamením se má naslouchat. To mne naučila.

Dny plynuly jako horká čokoláda. Jeden střídal v poklidu druhý, a mně bylo čím dál lépe. Stále jsem hledala smysl pro svůj další život. V domě jsem se cítila dobře, byl to můj domov. Proto mne rozrušilo, když jednoho dne manžel řekl do telefonu Katy, že má v úmyslu přijet na víkend. Najednou se mi vracely nedávné úzkosti a strach z příštích dní. Jak před ním zvládnu předstírat několik dnů nemohoucí loutku? Jak si poradím s jeho neustálou povýšeností? Příliš mnoho otázek se kterými jsem si nevěděla rady. Tu noc před jeho příjezdem jsem opět špatně spala. Rozrušená z četby denníku jsem měla zvláštní sny. Viděla jsem v zahradě chlapce tolik podobného tomu mému, že mně rozbolelo srdce. Vzbudil mně vlastní pláč. A v polospánku jsem slyšela slova, která měla znamenat tak mnoho:

„Ničeho se neboj. Vždycky tě zachráním.“

Tísnivá předtucha sevřela mé hrdlo. Tu noc jsem už neusnula.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek