úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 28.01.2010 20:58


Co mi dneska táhlo hlavou






Vloženo: 28.01.2010 20:58 | zobrazeno: 1687x | kritik: 0  
Vždy když se vracím z práce domů, mívám takové zvláštní šimrání v žaludku.Nikdy nevím, co mě čeká.Jestli pes nesežral něčí boty, jestli matka něco nepřipálila, a my náhodou nehoříme, jestli si nějaké dítě něco nezlomilo, zkrátka mé návraty jsou plné překvapení. Jako onehdá. U branky se snažím vybalancovat kolo s dvěma těžkými taškami, když mi zvoní mobil. Snažím se najít volnou rukou telefon, na displeji jméno bývalé kolegyně z obchodu, kde jsem před pár lety pracovala:

„Jaruško, ještě hledáte psa?“ Nechápala jsem souvislosti, odpoledne mi to moc nemyslí a tak se ptám jako debil:
„My hledáme psa?“
„Jo, byl tady váš Honza, že mu utekl Bak, jestli jsem ho náhodou neviděla.“
Představa, že náš padesátikilový čokl lítá někde bez dozoru, mě moc nenadchla, a tak jsem s ní smlouvala jako malé dítě:
„Fakt nám utekl pes?“
„Jo, ale před chvíli byl tady, nakoukl do krámu, asi si pamatuje, žes tady dělala, a teď šel do cukrárny. Volala jsem to vašemu Honzovi, ale nemůžu se mu dovolat.“
„Tomu se asi nedovoláš, když slavil osmnáctiny, tak to přehnal, a skončil i s kolem a telefonem v Labi.“Tento rok náš milovaný nejstarší zlikvidoval už třetí telefon. První utopil v kyselu, druhý si pobryndal, a třetí se vykoupal i s ním v Labi. A já, jako příšerná matka jsem ho seřvala za to, že zničil telefon, místo abych ho litovala, že se mohl utopit.

Poděkovala jsem kamarádce, že mi dala vědět, kudy lítá náš pes a šla zkontrolovat, kdo je doma a kdo není. Ještě, že máme tolik dětí. Prostředního synka jsem poslala do cukrárny pro psa a staršího jsem ponechala osudu. Jezdil na kole po okolních lesích a hledal svého miláčka. Bez telefonu nebyla možnost dát mu vědět, že je ta bestie na světě. Na chvíli jsem si dala nohy na stůl a přemýšlela, kdo z rodiny ještě nevyrazil z operátora mobil za korunu. Víc do něj nevrazím, ale telefon mít musí. Už proto, že co dojíždí na praxi, sbíráme ho po nocích v různých koutech republiky, protože orientační smysl má po mě, a minimálně jednou za čtrnáct dní sedne do jiného vlaku.

Zbývalo mi pár minut, abych ze sebe udělala člověka, protože jsem ten den byla objednaná ke kadeřnici.Ke kadeřnici, která je tak dobrá že nikoho nového už roky nebere a ještě má skvělé ceny. Nade mnou se smilovala, protože její přítel se zná s mým švagrem. Ke kadeřnici, která vypadá tak, jako já nikdy vypadat nebudu. Blondýna s překrásně upřímným úsměvem. Podáme si ruce, krátce se představíme, pak mi povídá:

„Venku hrozně leje, musíte mít mokré boty, nechcete si je sundat a usušit?“A já, která na sebe vždycky všechno vykecám, jí odpovím:“Nemůžu si sundat boty, protože jsem v nich celej den, a určetě mi smrdí nohy.“
A kadeřnice přejde z vykání do tykání a povídá:“Teď jseš mi opravdu sympatická, protože mně taky.“
A stačí pár minut, a z nás jsou kamarádky, já jí na sebe vyklopím všechno, kolik máme dětí, psů, složenek, a ona mně taky. A když přidám nějakou historku, tak říká:“Napiš to!“

Uběhlo pár měsíců, a já měla doma víkend jen pro sebe. Tak sedám k počítači a zkouším To napsat, tak jak mi radila, a lidi To čtou. A tak seberu odvahu, a ukážu to rodině. Můj pubertální syn říká, že je to fajn, a on je můj nejpřísnější kritik ve všem. A tak To zkouším někam poslat a za měsíc volám té kadeřnici, dnes jedné z nejbližších kamarádek a říkám:“Pamatuješ, jak jsi říkala napiš to? Tak si kup dneska noviny, je to tam.“ A ona je šťastná se mnou, protože to kamarádky bývají.


Není to fejeton, možná to není ani úvaha.Je to jenom povídání o cestě, kterou člověk urazí, když chce. O drobné radosti, o splněném snu. Je to jenom vyprávění o tom, co mi dneska táhlo hlavou, když jsem šla domů z práce.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek