úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 19.12.2009 21:40


jak jsem se nestačila divit






Vloženo: 19.12.2009 21:40 | zobrazeno: 1840x | kritik: 0  
Bylo mi devatenáct, když jsem před sebou tlačila kočárek s naším prvním synkem. Mimochodem, bylo to úplně příšerné dítě. Krásný blonďatý chlapeček se vteklýma hnědýma očima mi dával pěkně zabrat. V noci nespal, ve dne nejedl. Zatímco před porodem se moje váha vyšplhala na neuvěřitelných pětadevadesát kilo, za půl roku jsem měla sotva třiapadesát.Na zoufalý maraton kojení, blinkání, křičení a plínek, které se tenkrát ještě museli vyvařovat a žehlit, jsem prostě nebyla připravená.

Naštěstí jsem měla podobně postiženou kamarádku, a tak jsem si alespoň měla komu stěžovat. Navíc jsme tenkrát zblbly z prvních dámských časopisů a nabyly přesvědčení, že náš život je jedno velké obětování se dítěti a manželovi. Rozhodly jsme se, že s tím něco provedem. „Udělejte si čas pro sebe!“ Hlásaly časopisy pro dámy, „Zajděte si na kosmetiku!“ Radily další, nešlo, než poslechnout.

Naše městečko se teprve probouzelo do ranného kapitalismu. Na náměstí stála první soukromá samoobsluha a o paní Doležalové, bývalé kosmetičce, se říkalo, že teď „dělá doma.“ Náš plán byl jednoduchý. Kamarádka pohlídá dítě mně, já prubnu první kosmetické ošetření v mém krátkém životě, a příště se zas vystřídáme. Šly jsme do toho. Tak jako v životě mnohokrát, já byla předjezdec.

Přízemní domek paní Doležalové jsem našla snadno. Když se z útrob tmavé chodby vynořila paní Doležalová osobně, přestávalo se mi to líbit. Ohnuté starší dámě snad chyběl na rameni jenom kocour a v ruce křišťálová koule. Ale to už jsem byla asi zhypnotizovaná, jelikož jsem ji následovala dovnitř. Po krátkém představení se navzájem, jsem jí přednesla své požadavky. Toužila jsem po vyčištění své neustálé aknózní pleti, mimochodem tu mám pořád a už mi bude skoro čtyřicet, a odborném nalíčení. Paní Doležalová vyhrkla, že to bude za stovku, a pustila se do práce. Uložila mne na příšerné kanape a na obličej mi položila vařící hadr, prý na napaření a zmizela ve vedlejší místnosti. Mne ponechala mým černým myšlenkám. Sesunula jsem si hadr z očí a nevěřícně jsem se rozhlížela kolem. V té místnosti už kromě mne, toho kanape a oprýskaného nočního stolku nebylo snad nic. Ale bylo tu teplo a můj spánkový deficit si vybral svou daň. S mokrým hadrem na obličeji jsem začala tlouct špačky dřív, než bys řekl švec.

Myslím, že mne probudila až ta náhlá tma za okny. Nebo to bylo chrápání paní Doležalové, které jsem zcela zřetelně slyšela z vedlejší místnosti? Doteď nevím. Hlasitě jsem si odkašlala, kosmetička přiběhla jakoby nic, a začala se mi dloubat v mém opařeném obličeji. Bylo to jako zlý sen, zdálo se mi, že to všechno pozoruji od stropu a nemám sílu s tím něco udělat.Jenom jsem se v duchu modlila, ať to netrvá dlouho a já můžu vypadnout. Ale paní Doležalová byla vyspinkaná a tudíž plná elánu. Sotva skončila s nípáním mých věčných pupínků, pustila se mi do obočí. Mé husté, tmavé obočí, které se mému muži vždycky tolik líbilo, proměnila v cukuletu v tenké čárky až někde nahoře na čele. Když ty zbytky ještě dobarvila černou barvou, chtělo se mi zařvat:“Jako princezna. Ne, jako princezna ne, jako královna.“

Děsila jsem se chvíle, kdy se doma kouknu do zrcadla, ale paní Doležalová byla s výsledkem své práce evidentně spokojená. Na rozloučenou ještě vyhrkla:“Teď vám nalíčím pusu, mám tady rtěnku, co mi poslala vnučka z ameriky, tu si schovávám jenom pro mladý:“ A než jsem stihla zmizet ze dveří, štědřě mi natřela ústa příšernou oranžovou žluklou rtěnkou. Tu pachuť dodnes cítím na rtech. Celou cestu domů jsem se pokoušela hřbety rukou setřít to obočí i tu oranžovou barvu. Moc se mi ti asi nepovedlo. Když mne viděl manžel, spráskl ruce a zařval:“Jako carevna, jako carevna Jaruško vypadáš.“

A já vynadala jemu, potom kamarádce,a pak jsem se zařekla, že první už nikam chodit nikdy nebudu. Jelikož člověk je ale tvor nepoučitelný, a o mně to platí dvojnásob, kdo myslíte, že přišel oškubaný jako husa,když u nás otevřeli souromé první kadeřnictví?

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek