úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 28.03.2010 17:04


Jak jsem se učila lyžovat






Vloženo: 28.03.2010 17:04 | zobrazeno: 1377x | kritik: 0  
Když jsem před lety uviděla pod Vánočním stromečkem lyžařskou výbavu, chtělo se mi plakat. Doma mě vedli k lásce ke knihám a pěknému vysvědčení a kdybych v sedmnácti neutekla potají s kamarádkou na svou první diskotéku a nepotkala tam budoucího manžela, sedím nad knížkami doteď.I tak ze mne vytostl naprosto nesportovní samotář. Můj manžel se rozhodl, že tu rodovou kletbu prolomí a začal vytrvale pracovat na mé fyzické kondici. Tou dobou jsme měli už dvě malé děti, a tak jsme lyže našli pod stromečkem všichni. Jediné, co mě utěšovalo, byl fakt, že do Harrachova s námi pojede moje báječná tchyně. Zatímco moje nejčastější věta doma je:„Ztlum to!“, její nejčastější je:“Co bych si tak asi povařila?“Zkrátka, brát sebou na dovolenou babičku, je báječná věc.Ten rok jsme zavedli novou tradici. Na hory jezdíme zásadně se švagrem, mojí sestrou, každá rodina ovšem ve své chatce, a babičkou. Tu si necháváme my.

Počasí ke mně bylo milosrdné, když jsme přijížděli do Harrachova, pršelo. Svitla mi malá naděje, že strávím příjemný týden zalezlá v peřinách s výhledem na krásně zelené Krkonoše. Než jsme stačili vybalit, déšť se změnil ve sníh a druhý den jsme vstávali do bílé pohádky. Udeřila hodina pravdy, manžel mě začal soukat do kombinézy a přaskáčů. Jak mě se nechtělo! Nechápala jsem to. Vždycky vážil jednou tolik co já, tenkrát to mohlo být lehce přes metrák, ale v přaskáčích byl rychlejší než já. Funěla jsem za ním do kopce a začínala lyžování nenávidět.

Na sjezdovce se mi nevíc líbil přilehlý stánek. Nebylo mi přáno. Manžel mne postavil k vleku, ukázal jak na to, a odfrčel přede mnou nahoru. Vlekař mi postup zopakoval, já zaujala doporučený postoj a vlekař řekl:

„Au.“

Na jediný pokus jsem mu dokázala propíchnout hůlkou slušivou důchodku. I tak jsme to nevzdávali ani jeden. Zavěsil mne na kotvu a poslal vstříc osudu. Nahoře na Čerťáku mně z kotvy sundal manžel. Názorně mi ukázal jak na to a čekal, že pojedu dolu. Nějak mi to nešlo. Byla tenkrát příšerná mlha, a představa, že se řítím někam a nevím kam, mně moc neuklidňovala. Odmítla jsem spolupracovat. Rozhodla jsem, že si sundám lyže a dolů to sejdu pěšky. Manžela to dojalo a zkusil mírnější taktiku. A najednou to šlo. Pomaličku jsme sjížděli ten umrzlý kopec a mně začalo stoupat sebevědomí. Ke konci jsem si byla skoro jistá, že tenhle životní úkol zvládnu na jedničku. Povzbuzována manželem, který čekal dole, jsem nabrala rychlost a namířila si to přímo k němu. Tak přímo, že jsem mu vletěla rovnou do náruče a podrazila mu nohy. Váleli jsme se pod kopcem, jeho metrák na mých padesáti kilech. Tentokrát se neudržel. Celý Harrachov slyšel, jak na mně křičí:

„Ty jedna blbá náno, vyhodilas mi obě kolena.“

Kdo má vyskakovací kolena, ví o čem mluvím. Opravdu mi to bylo líto. Omluvila bych se, ale pod jeho vahou jsem nemohla dýchat. Z posledních sil jsem mu bušila do zad, aby pochopil, že ze mne musí slézt. Asi mu to došlo, neboť se ze mne odkulil, a navyklými pohyby se pokusil vrátit kolena do původní polohy. Já se snažila popadnout dech. To už jsme byli středem pozornosti všech lyžařů , co jich ten den v Krkonoších bylo. Uzavírali sázky, jestli mne můj drahý zabije na místě, nebo až doma.

Zachoval se jako formát. Když jsme oba byli schopní vstát, zavelel odchod na svařák. Dali jsme si jich každý několik a já, protože normálně nepiju, jsem ten večer při návratu do chaty upadla, a zbytek cesty zvládla po čtyřech. Babička nás vyhlížela z okna. Když jí mne manžel předával se slovy:

„Koukej, jak ti ji vedu:“

Pochopila, že se ten den stalo něco mimořádného. Oba jsme si uvědomili své hranice a omezení. Manžel si od té doby bere na hory obinadla na svá háklivá kolena, a já si s sebou balím detektivky, vykládací karty a pohodlné pyžamko.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek