úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 07.03.2010 07:58


Vždycky tě zachráním 6. část






Vloženo: 07.03.2010 07:58 | zobrazeno: 839x | kritik: 0  
Probudilo mně až odpolední slunko. Prospala jsem skoro celou sobotu. Dům byl nezvykle tichý. Vedle postele jsem měla od Katy nachystanou svačinu a vzkaz, že se celá společnost odjela bavit do města, vrátí se až pozdě večer. Manžel mi vzkazoval, že bude spát v pracovně, aby mně nerušil. Byla jsem ráda, té komedie jsem už měla plné zuby. Věděla jsem, že dlouho nevydržím předstírat, a hlavně jsem věděla, co už nechci. Nechci tohle prázdné manželství, nechci se před někým přetvařovat. Pochopila jsem, že musím žít sama za sebe. Tady, nebo kdekoliv jinde, ale sama. Poslední dny jsem byla ráda sama se sebou. Vracela se mi sebedůvěra i chuť žít. Bylo nádherné mít před sebou celý život a přemýšlet, co s ním udělám. Zralejší o prožitou tragédii a bohatší o dar lásky, který mi náš syn dal. Čím dál častěji jsem si uvědomovala, že i já jsem Boží dítě. Bytost hodná života. Obdarovaná o roky, které jsem
směla strávit s naším synkem, jsem se najednou cítila silnější.

Dopřála jsem si voňavou koupel, a přepych svačiny v posteli. Po dlouhé době jsem otevřela jinou knihu, než ten smutný denník. Už jsem to věděla. Můj život půjde dál. Začetla jsem se do báječně jednoduché detektivky s předvídatelným koncem. Za dvě hodinky jsem nad stránkami začala klimbat. Krásný pocit, sladká polodřímota. Vyrušily mne hlasy vracejících se hostů. Najednou jich byl plný dům. Mé bývalé přítelkyně si šly brzy lehnout, můj muž zůstal dole v hale s kolegou z práce. Až nahoru bylo slyšet jejich opilé hlasy. Pokoušela jsem se znovu začíst do knihy, ale nešlo to. Jejich debatu nebylo možné neslyšet.

„Opravdu krásný dům, nedivím se , Johne, že ho Alison chce.“
„Děsí mně, zbavím se ho stejně jako Karen.“
„Myslím, že ti nikdo nemůže rozvod zazlívat, tohle by vyčerpalo každého.“
„Máš pravdu, rozvedu se, to se nedá vydržet, to po mně nikdo nemůže chtít.“
„Co uděláš s domem, opravdu se ho chceš zbavit ?“
„Jo, poslední dobou mám pocit, že je tu něco divného, nejezdím sem rád.“
„Myslíš, že je něco pravdy na tom, co se o něm říká?“
„Jasně, že ne, ale stejně, nikdo tu nevydržel, divné místo, díra zastrčená na venkově, chcíp tu pes.“
„Myslíš, že Karen ví, co se tu kdysi stalo?“
„Ta neví vůbec nic, ani o sobě, natož co se děje kolem ní.“
„Co řekneš Alison?“
„Chce se vdávat, tak si mně vezme i bez toho zatracenýho baráku. Navíc mám pocit, že tu někdo je. Jakoby si to tady žilo svým vlastním životem. Nechci tady žít. Je tu něco divného. Když bude nejhůř, nechám ho Karen.“

Dál jsem neposlouchala. Dohadovali se o mém životě, jako bych tu nebyla. Ale mně to najednou nevadilo. Ulevilo se mi. John se chce rozvést. Vyřešil to za nás za oba. Má pravdu, my spolu opravdu nemůžeme být. Tolik se toho stalo. Ani jsem mu nezazlívala, že někoho má. Vlastně je to lepší pro nás pro oba. Zvláštní bylo, že i on v tom domě cítil něco divného. Mně to už hrůzu nenahánělo, ale jemu asi ano, když se ho chtěl najednou vzdát. Přitom o něj tolik stál. Navíc má poměr. Měla bych se zlobit, měla bych být naštvaná, a přitom se mi jenom ulevilo.

Ležela jsem v naší ložnici a nechala volně plynout myšlenky. Brzy budu rozvedená, nebudu se bránit, pokusím se vybojovat tenhle dům, nic jiného nechci. Cítím, že jsem tady doma. Mně nevadí, že tu po tolika letech žije příběh nešťastné ženy, naučila jsem se s tím vyrovnat. I ten dávno zemřelý chlapec, co se tu prohání po chodbách, mi nenahání hrůzu. Něco ni chce říct a já budu poslouchat. Najednou jsem pocítila k Johnovi závan vděčnosti. Bylo zvláštní, že i on tu přítomnost něčeho nadpřirozeného cítil.Přemýšla jsem, co mohl vidět. Hýbající se houpačku? Slyšel kroky na chodbě, nebo něco jiného? Myslel si, že blázní? Nejspíš ho to děsilo. Vyrovnal se s tím po svém. Zbaví se mně i tohoto domu.

Těšila jsem se, až novinky povím Katy. Těšila jsem se na svou budoucnost.

V neděli odpoledne všichni odjeli. Měly jsme s Katy plné ruce práce. Úklid mně těšil. Jako bych začínala něco nového. Jako bych uklízela svůj dosavadní život a připravovala se na nový. Pak jsme si připravily lehkou večeři.Při ní jsem Katy vyprávěla o Johnově rozhodnutí, o své radosti z toho všeho. Zavrtěla přemýšllivě hlavou:

„Tak jednoduché to nebude, má drahá, měla bys na sebe dát pozor. Karty mi řekly něco jiného.“

Nikdy jsem její řeči o kartách nebrala moc vážně, ale ani jsem se jim nevysmívala. Ačkoliv se několikrát zmínila, že k ní chodí lidé z colého okolí, já jsem tomu moc nevěřila. Tentokrát jsem ale byla opravdu zvědavá.

„Vyložíš mi karty, Katy?“

Usmála se:

„ Karty nejsou pro zábavu. Ani se jich nesmíš bát. Jenom ti ukážou cestu, pak záleží na tobě.“

Přikývla jsem.Z kabelky vytáhla balíček karet, starých snad celé věky:

„Ty mám po své tetě, nikdy nelžou, tak se posaď a pozorně poslouchej:“



Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek