úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 07.03.2010 16:32


Vždycky tě zachráním 7. část






Vloženo: 07.03.2010 16:32 | zobrazeno: 811x | kritik: 0  
Stůl osvětlovaly jen dvě svíčky. Až teď jsem si uvědomila, jaká je venku tma. Katy prsty probírala karty, které jsem před chvíli sejmula, a hovořila spíš pro sebe, než pro mě:

„Myslela jsem si to. Zelený spodek a žaludy. Nemyslí to s tebou upřímně. Něco bude falešné. Musíš poslouchat srdcem. A kulová osma. To ja karta lakomství. Nevěř tomu, že to půjde tak hladce.Něčeho se nebude chtít vzdát. Navíc je tu žaludský král a eso. Vidím tady nemoc, velmi vážnou nemoc, mám o tebe strach, musíš být na sebe velmi opatrná.“

„Katy, vidíš tam, jak to dopadne?“

„Vidím srdcovou devítku, to je karta domova, který si musíš chránit. A vidím zelenou sedmu, když budeš na sebe dávat pozor, všechno dobře dopadne. Ale musíš být pozorná, nenech se ukolébat. To mi říkají karty, něco ošklivého se chystá, a ty musíš být silná. Nenech si nic namluvit, máš svoji hlavu. Musíš bojovat, myslím, že tě čeká velká zkouška. Všechno máš ve svých rukou, tak bojuj:“

Dívala jsem se Katy do tváře. Tohle jsem slyšet nechtěla. Chtěla jsem slyšet, že všechno dobře dopadne, že můj život poplyne poklidně dál. Už jsem nechtěla bojovat další bitvy. Necítila jsem se na to.

„Beruško moje, život není jednoduchý. Ani klid v duši není zadarmo. Vždy musíš pro to něco udělat. Máš pocit, že už jsi zkusila dost. Možná máš pravdu, ale právě proto jsi silnější, než sama myslíš. Bůh před nás klade jenom takové zkoušky, které můžeme zvládnout. Mysli na to.“

Přemýšlela jsem o jejích slovech. Co ještě se může stát? Zvládnu to? Dům byl tak klidný, nemohla jsem uvěřit, že mně tu něco zlého čeká. Katy vzala obě mé dlaně do svých:

„Vždy tu pro tebe budu. Dohlédnu na tebe. Ale žít musíš sama. Už je čas.“

Měla pravdu, jako vždy. Ať přede mne život postaví jakoukoliv zkoušku, poperu se s ní.


Když jsme se rozloučily, šla jsem nahoru. Znovu jsem si prohlédla tu místnost. Kolik bolesti se tu muselo skrývat. Očima jsem hladila květované tapety, dětskou postýlku. Napadlo mne, že denník přinesu z ložnice a vrátím na místo, kde jsem ho našla. V tom jsem za sebou zaslechla dětské kroky. Nenaháněly mi hrůzu, už ne, jen jsem tomu chtěla přijít na kloub:

„Proč tu jsi?“
„Moje maminka se zabila, ty to nesmíš udělat.“
„Neudělám, slibuju.“
„Pomůžu ti, pomůžu ti, abys žila. Vždycky tě zachráním.“
„A kdy odejdeš, úplně na druhý břeh?“
„Až tu bude někdo šťastný, až ti pomůžu, až bude všechno za tebou.“

Musela jsem se pousmát. John by měl radost. Povídám si s duchem.

„Zvládnu to, neboj.“
„Já vím, jenom budu na tebe dávat pozor.Ty nesmíš umřít.“
„Neumřu, nechce se mi, neboj.“

Měla jsem pocit, jako by mne někdo políbil na tvář. Jen tak zlehounka. Záclonky se pohnuly průvanem, najednou jsem byla sama. Došla jsem do ložnice pro denník, a zasunula ho zpátky na místo, kde jsem ho našla. Už si v něm nebudu číst. Je čas koukat se dopředu.

Špatně se mi spalo. Neurčité obavy si mně znovu našly. Strach z neznámého. Pocit, že rozhodující okamžily teprve přijdou. Několikrát za noc jsem se probudila zpocená. V polospánku jsem zaslechla na příjezdové cestě auto.Ani jsem nevěděla, jestli je to realita,nebo bláznivý sen. Potom kroky. Kroky, které mířily do ložnice. Otevřely se dveře. Tohle už nebyl sen.



Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek