úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 09.03.2010 20:42


Jedna po půlnoci






Vloženo: 09.03.2010 20:42 | zobrazeno: 1060x | kritik: 0  
Probudila jsem se zpocená, jako vždy v tuhle hodinu. Nemusela jsem se dívat na budík, abych zjistila kolik je. Nemusela jsem otvírat oči, abych viděla, kdo stojí u mé postele. Každou noc, celý rok od své smrti, za mnou v jednu po půlnoci, chodila moje matka. Její přízrak stál nehybně, rty, celý život tak přísné, měla semknuté. Doširoka otevřenýma očima se na mně dívala, a já jsem věděla, že těmi chvílemi hrůzy platím za to, co jsem tenkrát udělala.

Dnes jsem si prvně dodala odvahy a do nočního ticha zakřičela:

„Mami, nechoď za mnou, já už to nevydržím.“

Otevřela ústa, jakoby chtěla něco říct, a pak zmizela. Alespoň pro dnešní noc.

Nemohla jsem znovu usnout, a tak jsem poprvé zapila rohypnol vodkou. Měla jsem ještě tolik soudnosti, že jsem zavolala do špitálu. Vzala to Anička, kolegyně, co měla noční.Poprosila jsem jí, ať vyřídí, že mám chřipku. Beztak jí teď bylo všude plno. Dala jsem si ještě jednoho panáka a pokusila se usnout.

Spala jsem. Po dlouhé době jsem spala až do rána. Taky jsem ale vypadala. Na očích včerejší líčidlo, víčka nateklá. Dokonalá troska. S posledními zbytky sebeúcty jsem se dala trochu do pořádku a došla si do nejbližší trafiky pro cigarety. Cestou zpátky mi došel elán, a já se ploužila jako stín. Ani klíčem do zámku od branky jsem se nemohla trefit. K tomu všetečné oči souseda Horáčka. Už je dlouhá léta v důchodu, a tak nemá na práci nic jiného, než šmírovat sousedy. Mívala jsem ho ráda, ale od té doby, co se to stalo, se mu raději vyhýbám. Jako vždy mně lákal na bábovku:

„Janičko, nechtěla byste jít ke mně na kafe? Mám i napečeno?“
„Ne, nezlobte se, pane Horáček, nějak nemám náladu, a navíc mi není dobře.“
„Já vím, Janičko, vím, že se trápíte, vím, co jste tenkrát udělala.“

Klíče mi vypadly z ruky a já se konečně po tolika měsících rozplakala.

Jak jsem jednou začala, už jsem nedokázala přestat. Brečela jsem ještě u Horáčka v kuchyni. Nejdřív přede mně postavil kafe, pak mi nalil slivovici. Nemusel mně pobízet. Rozpovídala jsem se sama:

„Vždyť přece víte, že jsem se snažila. Po tom všem, co mi udělala, jsem si jí vzala domů, když už nemohla žít sama. Celou dobu jsem si říkala, že aspoň jednou konečně pochopí, že ji mám ráda, že nejsem tak špatná, že se o ni postarám.“

Pokýval hlavou:

„Já přece vím, že jste to neměla jednoduchý, že vás jako malou bila. Celé městečko vědělo, co je zač. Taky se všichni divili, když jste si ji vzala domů. Uvázat si na krk takovou zátěž. Při vašem zaměstnání. Zvlášť, když to byla celý život taková nesnesitelná ženská.“

„No právě, pane Horáček, já jsem si myslela, že se to změní. Vždyť já jsem jí ani nedokázala nenávidět. Teď mně potřebovala, myla jsem ji, vařila jí, čekala jsem, že aspoň teď mně bude mít ráda. Koukala jsem jí do očí a hledala tam aspoň trochu citu, který mi nikdy nedala. A víte co? V těch očích nebylo vůbec nic. Byla už úplně dementní. Jediné, co jí zajímalo bylo jídlo. Jedla pořád, a zapomínala, že jí, tak měla pořád hlad. A já si vzpomněla na ty doby, kdy se o mně nestarala.

Říkala jsem jí:to jsem já mami, a ona na to:neměla byste nějakej rohlík? Chápete, pane Horáček, jí už zajímal akorát ten rohlík, já jsem jí byla úplně fuk. A teď mně straší, za to, co jsem ten den udělala, mně utrápí k smrti. Někdy si říkám, že je to jenom moje svědomí, ale pak jí vidím, jak tam stojí, a vím, že mi nedá pokoj ani po smrti.“

Horáček ukázal k oknu. Pochopila jsem. Ze své kuchyně viděl až do té mé. Proto viděl, co se tenkrát stalo.

„Viděl jsem, Janičko, jak se tenkrát začala dusit, a vy jste k ní hned běžela. Viděl jsem, jak se na ni koukáte, a malou chviličku přemýšlíte. Sám jsem byl zvědavý, jak se rozhodnete. Proto všechno vím, nemusíte se trápit.“

„Jsem zlá ženská, pane Horáček, snad horší, než byla ona.Já jsem tak na ní koukala a říkala jsem si, jestli aspoň teď ty její studený oči poprosí o pomoc. Jestli mně aspoň teď pozná. A taky jsem si říkala, že když jí nepomůžu, a nechám jí, ať se udusí, budu mít konečně pokoj. Už se nebudu koukat, jak hnusně hltá všechno, co jí dám. A taky jsem zbabělá, pane Horáček, ani to jsem nedokázala udělat, nechat ji být. Zavola jsem sanitku. Přijeli skoro hned, ale pro ni už bylo pozdě. Řekli mi, že jsem nemohla nic dělat. Ale tu chvíli, tu chvíli, kdy jsem přemýšlela o tom, že jí nechám umřít, tu si nikdy neodpustím. A ona to ví. A proto mně chodí strašit. A já se z toho zblázním.“

„Nesmysl, viděl jsem to oknem. To vaše váhání netrvalo ani pár vteřin. Jste slušná ženská, ani si to od vás nezasloužila. Měla jste snahu zachránit jí život, už jí nebylo pomoci. Myslel jsem si, že si to vyčítáte, už jsem měl o vás strach. Bál jsem se, že se mi utrápíte před očima. A na to už jsem se koukat nechtěl.“

„Ale co mám dělat, vždyť za mnou chodí noc co noc.“

„Nebojte se jí, Janičko, až přijde příště, zeptejte se, proč to dělá, Pak budeme moudřejší. Hlavně nevěšte hlavu, Horáček je tu vždycky pro vás.“

Ještě jeden panák slivovice a věřila jsem, že já a Horáček zvládneme úplně všechno. Tu noc jsem nešla spát. V matčině ušáku jsem čekala, až hodiny odbijí jednu po půlnoci. Jak se ta chvíle blížila, ztrácela jsem odvahu. Byla přesná. Její přízrak se zjevil tam, kde každou noc celičký rok. Zase se na mně tak zvláštně dívala. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem toužila, aby mně měla aspoň trochu ráda.

„Mami, proč mi to děláš? Tolikrát jsem se ti už omluvila za tu chvilku slabosti. Proč už mně nenecháš v klidu žít?“

Dlouho se jenom tak dívala. Jinak, než jsem u ní byla zvyklá. Pak mi povídá:

„Holčičko moje, můžeš mi někdy odpustit?“

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek