úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 06.04.2010 08:56


Letní tábor poprvé






Vloženo: 06.04.2010 08:56 | zobrazeno: 1362x | kritik: 0  
Když náš nejstarší odjížděl v sedmi letech na první letní tábor, strach jsem o něj neměla. Vždycky to byl samostatný chlapeček, který stejně ze všech nejvíc miloval svoji babičku. Popravdě řečeno, těšila jsem se, že si trochu odpočinu.

Ale uběhlo pár dní a mně se začalo stýskat. Úplně jsem ztratila kontakt s realitou. Zapomněla jsem, jak uměl zlobit, že mi doma po něm zbylo několik ošklivých zvířátek, o které jsem se musela starat, dokonce jsem mu odpustila, že téměř půl roku odmítal sundat svoji masku čerta ušitou z králičích kůží a v létě děsně pelichal a smrděl. Pamatovala jsem si jenom jeho krásné hnědé oči a vzácná objetí.. Nabyla jsem dojmu, že mi osud dopřál nejhodnější dítě na světě a já jsem si toho nevážila a poslala ho daleko od domova. Trpěla jsem jako zvíře. Ze žalu jsem uklidila pokojíček a objevila novou sbírku živých pavouků, ale moje mateřské srdce to neukojilo.

Potom přišel dopis a v něm stálo:

„Milá maminko a tatínku. Mám se dobře. Vypadl mi zub. Trochu se mi stýská. Mám vás rád.“

To mně dodělalo. Potřebovala jsem s ním mluvit hned teď. Ale protože jsem to byla já, kontakt na vedoucího tábora jsem ztratila. Mobilní telefon byl ještě v plenkách, a kdo ho měl, nosil ho v tašce. Nebylo zbytí, musela jsem najít jiný způsob. Na mapě jsem našla přibližnou lokalitu tábora a prstem propíchla nejbližší vesnici. Na informacích mi řekli telefonní číslo na místní obecní úřad a já se tam celý den pokoušela dovolat. Podařilo se až k večeru. Starosta byl pro svou funkci neuvolněný, a tak se v úřadu stavil cestou z práce. Do telefonu jsem mu vyprávěla celé své trápení, účastně poslouchal, ale nevěděl jak pomoci. Pro jistotu jsem mu dala své telefonní číslo a pokoušela se na tu dálku dělat oči. Asi to pomohlo. Kolem osmé večer zazvonil telefon:

„Mladá paní, stejně jsem na vás musel myslet, a tak jsem sedl na kolo a jel jsem se tam podívat. Ono je to odsud jenom osm kilometrů. Toho vašeho kluka jsem viděl. Má se dobře a mám vás moc pozdravovat. To víte, zavolat ho nenechaj, to by se mu teprve začalo stýskat.“

Slova mi došly, jak jsem byla vděčná. Zbytek rodiny mi vynadal, že jsem přecitlivělá matka, ale já měla konečně klid na duši. A jestli si myslíte, že jsem to krapet přehnala, tak si zkuste představit reakci mé kamarádky, když jí přišel z tábora tento dopis:

„Milí rodiče a bráško, doufám, že se máte všichni dobře, protože já se mám špatně. Váš nešťastný syn Jakub.“

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek