úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 05.05.2010 12:47


Jak si náš syn našel přítelkyni






Vloženo: 05.05.2010 12:47 | zobrazeno: 1408x | kritik: 0  
Stalo se toho tolik za tu chvíli, co jsem nepsala. Jak můj život protkávají příhody smutné i veselé, říkám si, tuhle nesmím zapomenout, tahle se mi jednou bude hodit. A chybí vůle sednout ke kompu a pustit se do toho. Ale jedna se mi vryje do paměti navždy. Jestli je k smíchu nebo k pláči nechám na vás. Mě ještě chybí odstup. Zkrátka náš nejstarší si našel přítelkyni. Je mu skoro devatenáct, moc hezký kluk. Už dávno mi říkal, že se mu nechce do žádného vztahu, že tak na chvíli a dost. A já mu na to povídám, že to je vidět, že ještě není dospělý. Inu, uběhlo pár měsíců a bylo to tu!

Jak jinak, práskl ho pes. Byli jsme na horách, já spala tak tvrdě, jak jen ženská o dovolené může spát, a najednou mě vzbudilo příšerné vytí. V obýváku, tam kde spal synek se psem, zůstal jen ten pes. Synek nikde, čoklovi se stýskalo. Řev to byl na celou Smržovku. Na hodinách půl druhé v noci, synův telefon vypnutý. Bylo mi to jasné. Kluk se někam vypařil a psa si nevzal s sebou. To už jsme byli vzhůru všichni. Manželovi to myslí rychleji než mně:

„Von ji snad sbalil.“ povídá.

„Koho sbalil?“ mně to tak rychle nepálí.

„No tu ženskou, co na něj dělala oči, když jsme se stavili na pivčo, ale to musel stihnout, než jsem si došel na záchod.“ A bylo to tu.

Kluk se vrátil za dvě hodiny, to už jsem jeho i psa nenáviděla. Dostal kázání, a nové pravidlo naší rodiny znělo:

Na rande jedině se psem, nebo matka skončí na psychiatrii.

Pustili jsme to z hlavy, až do té doby, než přišel jeho účet za telefon. Osmnáctset bylo moc i na silnější nátury, než jsme my. Trochu nás to nadzvedlo. Pohrozili jsme, že mu vezmeme simku, a doufali, že tohle varování stačilo.

Vypadala to, že opravdu někoho má. Na chatu s kamarády jezdil častěji , než dřív, a domů přijížděl s cucflekem. Byla jsem v klidu. My nechali žít jeho, on na oplátku vypadal, že už je z puberty venku. Až dnes. A takový to byl krásný den. Opět účet za telefon. Tentokrát jsem si musela vzít půlku neurolu a manžel požádal o sklenici vody. Sedm tisíc. Je mi zle, ještě když to teď píšu. Zase se doma mluvilo hlasitě, a to tak, že velmi.

„Alespoň víš, kam půjde tvoje výplata.“ Prohodil manžel na synovu adresu, a tím s ním pro dnešek skončil.Synek rozuměl. Patrně z úlevy, že to nedopadlo hůř, mi věnoval trochu důvěry. Chvíli jsme si povídali. O tom, že si tenhle měsíc toho z výplaty opravdu moc nepořídí, o tom, že je rád, že tu přítelkyni má, ale opravdu teď bude používat skype místo telefonu, a o tom, že je rád, že nás vůbec má. Ale to nebylo všechno:

„A mami, nevadí ti, že je starší?“

„No, řekla bych, že mám teď jiný starosti, a taky to třeba není navždy.“

„Dával jsem jí číst tvoje povídky, moc se jí líbily, a vzkazuje ti, že musíš být skvělá ženská, a že to s námi asi nemáš jednoduchý. A že by se ani nedivila, kdyby si o sobě za chvíli přečetla v novinách.“ Nemám to s nima jednoduchý. A jestli jednou bude něco v novinách, tak to bude určitě tahle památeční složenka.

„No to si piš, že si přečte, a kolik že jí to vlastně je?“

„Pětatřicet.“ Sakra, kde mám ten neurol?

„Chceš vidět fotky?“

Asi budu muset jít do sebe. Na to, že je té dámě jenom o dva roky míň, než mně, vypadá dost dobře. Ale třeba to není navždy, anebo se z toho vyspím.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek