úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 10.12.2010 19:45


Alfons, maminka a já 4.část






Vloženo: 10.12.2010 19:45 | zobrazeno: 1318x | kritik: 0  
Okna nesvítila. Musela jsem počítat s tím, že mě nikdo čekat nebude, ale působilo to nehostinně. Zvyklá na přeplněný dům, na velkou rodinu, pocítila jsem trochu obavy.

„Nu, Alfonsi, jdeme do toho.“

Pustila jsem psa z auta, a vydala se k chalupě. Alfons nadšeně pobíhal okolo. Nohy se mi bořily do čerstvě napadaného sněhu. Po odemčení mě překvapilo, že uvnitř domu je stejná zima jako venku. Nahmátla jsem porcelánový vypínač hned za dveřmi v chodbě a rozsvítila. Vypadalo to, že tu snad nikdo roky nebyl. Ne, že by uvnitř nebylo čisto, ale vše působilo tak opuštěně.

Strohá předsíň, nalevo vchod do velké světnice. Kachlová kamna, stůl, čtyři židle, postel a kříž nad ní, stará lednice, a kousek umakartové kuchyňské linky se sporákem. Někdo se snažil zařízení přizpůsobit občasnému přespání a alespoň zdání nějaké technické vymoženosti. Jinak žádný pokus o zútulnění. Tady se prostě už dlouho nežilo.

„No, Alfonsi, my si to tady zabydlíme.“

Povídala jsem si se psem. Nic jiného mi taky nezbývalo, když jsem chtěla být pár dnů sama. Ještěže Alfons vypadal, že rozumí. Očichával všechny kouty té studené světnice. Nejspíš doufal, že se brzy vytasím s jeho miskou na žrádlo. Zatím musel počkat. Nejdůležitější teď bylo vytopit tuhle ledárnu a teprve potom vybalit.

Koukla jsem do kamen. Byla připravená na zátop. Stačilo pouze škrtnout sirkou. Alespoň něco. Nemohla jsem odtrhnout oči od právě narozeného ohně. Dívala jsem se, jak plamínky pohlcují papír, jak se zmocňují třísek, jak se zakously do narovnaných polen. Skoro jsem zapomněla na čas. Až Alfonsův čumák strkající do mých zad mě vrátil zpátky do reality. Vypadalo to, že budu muset vytrvale přikládat celou noc, abych tu chalupu alespoň trochu zahřála.

Všude jsem rozsvítila. Světnici, předsíň i skromnou koupelnu. Objevila jsem vypínač bojleru a zapnula ho. Možná, že zítra bude i teplá voda. Abych se zahřála, začala jsem nosit svoje zavazadla z auta dovnitř. No, dnes to na žádné velké vybalování nebude. Budu ráda, když si najdu něco k snědku pro sebe i pro Alfonse, svůj spacák a víno, na které jsem opravdu měla chuť. Zbytek noci nejspíš s Alfonsem strávíme u kamen.

Znovu jsem naložila připravené dříví do kamen a vypravila se s Alfonsem na krátkou procházku. Musela jsem ho vyvenčit, a až se zahřeju, už se mi nebude chtít.

Tři sta metrů svižné chůze do kopce mi opravdu rozproudilo krev. Už jsem věděla, co udělám s vínem, co jsem si přivezla. Značka neznačka, bude z něho svařák. Alfons si užíval volného prostoru. Já z kopce pozorovala Smržovku ponořenou do tmy. Sem tam vlídně svítilo nějaké okénko. Když budu chtít, nebudu tu tak úplně sama.

Vydali jsme se zpátky k chalupě. Třicet minut na ostrém zimním vzduchu, a chalupa se mi najednou zdála celkem vyhřátá. Kachlová kamna dělala, co mohla. Ten rozdíl mezi venkem a vnitřkem byl opravdu znát.

Okoukla jsem nádobí v kuchyňské lince, nic moc, ale nám to bude stačit. Dokonce nějaké koření, sůl a těstoviny jsem našla. A tak jsem na plotnu postavila dva kastroly. V jednom jsem Alfonsovi míchala jeho konzervu, do druhého vylila litr červeného vína. Našla jsem cukr, dokonce skořici. Brzy vůně svařeného vína zpříjemnila ovzduší domu.

Bylo nám dobře oboum. Alfons mlaskal nad plnou miskou, já si přitáhla křeslo ke kamnům. Popíjela jsem a přikládala, přikládala jsem a popíjela. Příjemná opilost mi zmalátněla tělo. Stíny na zdi se začaly prodlužovat. Pomalu, pomaloučku, moc rychle se mi už nechodilo, jsem z postele nanosila peřiny na vršek kamen. Dnes prvně v životě budu spát na peci.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek