úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 12.12.2010 17:56


Alfons, maminka a já 6.část






Vloženo: 12.12.2010 17:56 | zobrazeno: 1326x | kritik: 0  
Ráno bylo krušné, krom kocoviny, kterou jsem si zasloužila, jsem byla celá rozbolavělá z divokého snu. Hrabala jsem se z peřin, jako se vojáci vracejí z fronty. Alfons už byl taky vzhůru a ňucháním mi připomínal mé povinnosti k němu. Musela jsem se postavit do života a dnešního dne. Nejprve ošetřit ta úžasná kachlová kamna. Připravené dříví v nůši jsme za noc zlikvidovali a tak jsem na sebe hodila bundu a vydala se i s Alfonsem přes dvorek ke stodole.

Bylo v ní šero, chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Dříví tu bylo dost, taky spousta starých krámů, rezavého nářadí, a několika obrazů obrácených čelem ke zdi. Přidřepla jsem si k hromadě nařezaných polen a začala je házet do nůše. Alfons stál jako socha ve dveřích stodoly, a větřil. Tady se mu prostě nelíbilo. Dokonce začal kňučet. Nelíbilo se tady ani mě. V té stodole bylo zvláštní ovzduší, cítila jsem tu tíseň a strach. Hodila jsem poslední poleno do nůše a vypadla ven.

Světnice se mi za denního světla zdála útulná. Pořádně jsem zatopila a postavila na kávu. Její vůně mi udělala dobře. Miluju, jak voní káva po ránu. Alfons spořádal svoji snídani a dožadoval se vycházky. Nebylo zbytí, vyrazili jsme ven.

Smržovka ráno byla nádherná. Všude plno sněhu. Místní před chalupami odhrabovali sníh, turisté okolo mě projížděli na běžkách. Nasadila jsem svižnější tempo a stoupala do kopce. Alfons byl nadšený, nahoře na kopci jsem ho pustila z vodítka. Konečně se mohl pořádně proběhnout. Já se posadila do sněhu a kochala se výhledem do bílé krajiny.

Přemýšlela jsem, jenom trošičku. Nešlo mi z hlavy zvláštní ovzduší ve stodole. Jakoby tam Strach žil. Jakoby mi chtěl něco říct. Bála jsem se, že na to nakonec přijdu, bála jsem se, že moje intuice mě neopustí. Že tomu neuteču.

Pískla jsem na Alfonse, připjala ho k vodítku, a vydali jsme se zpátky. Cestou z kopce byl hodný, když jsme však přicházeli k chalupě, začal tiše mručet. Přitáhla jsem si vodítko pevně k zápěstí, a zavelela k noze. Neochotně poslechl.

Před domkem mě vyhlížel starý, vysoký muž. Možná sedmdesát mu mohlo být. Stál u dveří, teď na pár dnů mých dveří, a podával mi dlouhou, hubenou ruku.

„Jmenuju se Kubánek, ta chalupa mi patří. Přišel jsem se podívat, jestli vám nic nechybí. Kdyby jo, moje číslo je ve světnici na stole, určitě máte telefon, tak stačí zavolat. Snad se vám tu bude líbit, to víte, žádný přepych to není.“

Stiskla jsem jeho kostnatou dlaň, a zastyděla se, že mi ten dotek nebyl příjemný. Snad to nepoznal. Během toho krátkého fyzického kontaktu jsem pocítila hrůzu. Jeho hrůzu. Zvedla jsem oči k jeho očím. Byly divoké.

Spěšně jsem zamumlala nějakou zdvořilostní frázi a zmizela vevnitř v domě. Muž tam ještě chvíli stál. Pochopil, že náš vzájemný dotek mi dal nahlédnout do jeho duše. Pochopil, že jestli má nějaké tajemství, já se ho dozvím.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek