úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 14.12.2010 20:12


Alfons, maminka a já 7.část






Vloženo: 14.12.2010 20:12 | zobrazeno: 1338x | kritik: 0  
Ačkoliv Kubánek a jeho stodola ve mně vzbuzovali stísněné pocity, uvnitř chalupy mi bylo překvapivě dobře. V chodbě jsem pořád měla svá zavazadla. Bylo zapotřebí vybalit. Ale úplně ze všeho nejdřív jsem se rozhodovala, co si dáme s Alfonsem k obědu. Měla jsem sebou pár konzerv a mražených polotovarů, ale dnes byla neděle a:

„To my se teda neodfláknem, viď Alfonsi.“

Z lednice jsem vydolovala kuře a dala ho péct. Moc jsem tomu obstarožnímu sporáku nevěřila, ale trouba vypadala, že hřeje, a tak nezbylo než, čekat, jestli hřeje dost. Obrátila jsem svou pozornost k taškám s oblečením. Pěkně v klidu, hromádku po hromádce, komínek po komínku, jsem své šatstvo vyskládala do prázdné skříně. Vybalila jsem notebook, třeba dojde na mou práci, pár knížek, bez kterých nikam na delší dobu necestuji, a uvařila si čaj.

Žádná káva, polední siestu si nenechám ujít, připravila jsem si meduňku od maminky. Vůně bylinek se mísila s vůní pečeného kuřete, bylo nám dobře. Objevila jsem alespoň dvacetiletý tranzistor a pokoušela se ho vyladit. Povedlo se. Teď, v tuto chvíli jsem byla spokojená a vyrovnaná. Připravila jsem si čisté oblečení a vydala se vyzkoušet koupelnu.

Sprcha, pohodlné tepláky, umyté vlasy, bylo mi nádherně. Snědla jsem skoro půlku kuřete jen tak s chlebem, ani Alfons nepřišel zkrátka. Miska granulí, kostičky po mně, natáhl se k peci a blaženě dřímal. Já jsem umyla nádobí od oběda, přitáhla jsem si křeslo k Alfonsovi, vzala do ruky hrnek s meduňkou, a pustila si rádio.

Nedělní pohádka mě vrátila do dětství. Vzpomněla jsem si na maminku. Tenkrát ještě nosila dlouhé vlasy. Na její ustaranou tvář. Zatím co já byla ještě děcko, z bratů už vyrůstali muži. Myslím, že měla co dělat, aby se o nás všechny dokázala postarat. Tatínka jsem si z té doby už moc nepamatovala. I tak, bývalo u nás krásně. Po obědě jsme takhle všichni sedávali v kuchyni a poslouchali pohádku. Opřela jsem si hlavu dozadu a zavřela oči. Nechala se unášet vzpomínkami.

Snové polovědomí si hrálo s mými vjemy. Chvíli jsem cítila maminčinu vůni, chvíli vnímala poklidnou atmosféru světnice. Zdálo se mi, že vidím tváře lidí, co tu kdysi žili. Že cítím jejich vzájemnou lásku. Generace za generací sem vtiskly své city. Příběhy těžkých životů zanechaly své stopy na každém kousku nábytku.

Nevím proč, neustále se mi vracel jeden okamžik. Viděla jsem asi čtyřicetiletou ženu, jak zde, v této světnici, objímá mladého chlapce. Téměř jsem se mohla dotknout lásky, co její srdce cítilo k tomu hochu. Objímala ho, hladila ho po zádech. Chlapec ji vzlykal v náručí. Její paže se pokoušely dodat sílu tomu děcku. Nakonec vzala jeho hlavu do dlaní, upřeně se mu zahleděla do očí a důrazně řekla:

„Všechno bude v pořádku, rozumíš! Udělal jsi, co jsi musel. Já to vím a ty to víš. I Bůh to ví. Teď už bude dobře.“

Chlapec se ženě znovu zhroutil do náruče. Konejšila ho, jak jen může konejšit matka své dítě.

Obraz se rozplynul. Jen síla jejich vzájemného pouta tu zůstala. Ať se tu kdysi stalo cokoliv, ti lidé se milovali. Tím jsem si byla jistá. Ta vize mě vyčerpala. Odložila jsem hrneček na zem vedle křesla a zavřela oči. Tentokrát mě přemohl bezesný spánek.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek