úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 17.12.2010 20:49


Alfons, maminka a já 9.část






Vloženo: 17.12.2010 20:49 | zobrazeno: 1319x | kritik: 0  
Byla jsem najednou úplně vzhůru. Vypadalo to, že jsme s Alfonsem prospali celé nedělní odpoledne. Ležel vedle mého křesla na zemi a spokojeně oddychoval. Vstala jsem, blaženě jsem se protáhla a prošla se po světnici. Okny jsem nakukovala ven na ulici. Pouliční lampy osvětlovaly padající vločky sněhu. Byl to krásný pohled. Do duše mi vstoupil klid.

Rozsvítila jsem. Kuchyňské hodiny ukazovaly skoro pět. Alfons sebou zaškubal, to světlo ho probudilo. Vstal a našel si misku s vodou. Postavila jsem na kávu a pohled mi klouzal po světnici. Moje svršky, Alfonsovy hračky, docela jsme to tu zabydlili. Jak praskal oheň v kamnech, bylo tu útulně.

S hrnkem kávy jsem si sedla ke stolu, opřela bradu do dlaně, a přemýšlela. Dřevěný křížek na mém krku mi nešel z hlavy. Opatrně jsem se ho dotýkala, prstem objela řemínek, na kterém byl zavěšen. Rodinné dědictví, symbol pevné víry.

Myslela jsem na ženy, které ho nosily. Přemýšlela jsem, kolikrát asi přešel z matky na dceru. Kolik generací se k němu utíkalo ve chvílích slabosti. Kolikrát se ho dotkla zoufalá dlaň a šeptala motlitbu. I moje prsty teď jemně hladily téměř černé dřevo.

Vzpomněla jsem si na své propady do dávných časů, na vizi kamenného vězení. Na špinavou celu a lidský raneček ležící na hromadě vlhké slámy. Na bytost téměř bez vůle. Na neslyšně se pohybující rty a kostnaté, hubené prsty svírající křížek visící na krku. Můj křížek.

Zamotala se mi hlava. Otázky, na které jsem zatím neznala odpověď, v ní vířily svůj divoký tanec. Ve spáncích jsem cítila zběsilý tep. Proč tu ženu neustále vídám? Byla kdysi skutečná, nebo mám halucinace? Co nás krom toho křížku spojuje? Přijdu na to někdy?

Zahleděla jsem se před sebe. Kdyby do mě Alfons nezačal strkat čumákem, ztratila bych zase pojem o čase. Nebylo zbytí, musela jsem s ním ven. Ještě jsem přiložila do kamen a pořádně jsem se oblékla. Pečlivě zamkla chalupu. Vydali jsme se s Alfonsem na podvečerní procházku.

Proti dopoledni se citelně ochladilo. Nohy se mi bořily do sněhu, chůze byla dost namáhavá. Alfonsovi jsem sotva viděla záda. Chvíli nadšeně utíkal napřed a vzápětí se ke mně radostně vracel. Dřív než já prozkoumal všechny postranní uličky. Spolu jsme z dálky nahlíželi do svítících oken, spolu pozorovali místní obyvatele usedající k večeři. Chtěla jsem se dotknout těch zamlžených skel, pohladit lidi, co za nimi žili.

Byly chvíle, kdy jsem ostatním záviděla jejich pokojný život. Chvíle, kdy jsem nenáviděla své nové schopnosti. Chvíle, kdy jsem nevěděla, kdo vlastně jsem. Chvíle, kdy jsem chtěla zpátky ten život, který jsem vedla před tím, než mi maminka pověsila na krk dřevěný křížek.

Z přemýšlení mě vytrhl Alfons. Pobíhal okolo mne a naznačoval, že by se rád vrátil. I mně už se chtělo do tepla. Jak jsem se zadumala, zvolnila jsem tempo chůze a dala se do mě zima. Vydali jsme se zpátky k chalupě.

Příjemné teplo mne objalo hned při příchodu v chodbě. Dokud jsem byla oblečená, popadla jsem ve světnici koš na dříví, a vyrazila s ním přes dvorek do stodoly. Alfons mne odmítl následovat. Stál ve sněhu jako socha, a když jsem otevřela vrata stodoly, začal zoufale kňučet. Nebylo zbytí, musela jsem dovnitř sama.




Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek