úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

123 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 18.12.2010 21:21


Alfons, maminka a já 10.část






Vloženo: 18.12.2010 21:21 | zobrazeno: 1391x | kritik: 0  
Otevřela jsem vrata od stodoly. Svítila si před sebe baterkou. Světlo klouzalo po starých krámech, po hromadě dřeva, zastavilo se na špalku se sekerou. Pátrala jsem dál. Prohlédla jednotlivé kouty. Tíseň, kterou jsem včera cítila, tu byla zas. Musela jsem se postavit svému strachu, musela jsem mu přijít na kloub.

Jenom jsem tiše stála a přijímala atmosféru tohoto místa. Byla děsivá. Začala mě pohlcovat. Ve chvíli, kdy jsem se propadala mimo současný čas, mě vyrušila rána. Otočila jsem se směrem, odkud vyšla, a namířila na to místo baterku. Jeden z obrazů, před chvílí ještě opřený čelem ke zdi, ležel na zemi. Přešla jsem k němu, opřela ho znovu o zeď, tentokrát čelem ke mně. Dřepla jsem si na zem a posvítila na něj baterkou.

Dívala jsem se na svatební fotografii ve zlaceném rámu. Do tváří dvou lidí v dobovém oblečení. Muž a žena s jemnými úsměvy. Muž a žena na prahu nového, vysněného života. Prohlížela jsem si obličej ženy. Pokojné oči, a přesto, tak povědomé. Přemýšlela jsem, kde jsem ji viděla.

Najednou mě ovanul mrazivý dech. V beztak studené stodole se ochladilo. Slyšela jsem hlasy, tak skutečné, že děsily. Křik a pláč. Nevěděla jsem, kde se tu vzaly. Ženský nářek a mužský, hrubý křik. Zoufalství, že by se dalo nahmatat. Bezmoc a vtek. Prosby a výhružky. Nakonec tichounké vzlyky.

Slovům jsem nerozuměla. Unikaly mi. Přesto jsem věděla, že jsem uvízla mezi dvěma světy. Že cítím dávnou, děsivou událost. Hlava mi třeštila a ruce se chvěly. Baterka mi vypadla na zem. Při nárazu zhasla. Zůstala jsem stát v naprosté tmě. Znovu křik. Byl silnější a zoufalejší, než jsem mohla unést. Zacpala jsem si uši a zhroutila se na zem. Ztratila jsem vědomí.

Probudila mě zima a Alfonsův mokrý čenich. Zoufale kníkal a olizoval mi obličej. Nemohla jsem se upamatovat, kde vůbec jsem a co se stalo. Pomalu, pomaloučku jsem objala svého psa a zabořila obličej do jeho krku. Dýchali jsme stejně, naše srdce bila ve stejném rytmu. Byli jsme jedno tělo. Já a Alfons.

Snažila jsem se vyškrábat na nohy. Záda mě bolela, jak jsem se uhodila. Všimla jsem si koše na dříví, který stál na zemi. Uvědomila jsem si, proč jsem sem vlastně přišla. Popadla jsem ho a začala do něj skládat dříví. Když jsem ohnula hlavu, zabolelo to. Alfons do mě pořád strkal čumákem. Naznačoval, abychom vypadli. Ani mně se tu nelíbilo.

Popadla jsem plný koš, sotva jsem ho unesla, a vydala se k chalupě. Musela jsem neustále myslet na ten výjev ze stodoly. Ještě stále mi z něj bylo zle. Až když jsem ve světnici položila koš na podlahu, došlo mi, kde jsem tu ženu z obrazu viděla.

Bylo to přeci tady, ve světnici. Byla to žena, která tu kdysi objímala a tišila mladého chlapce. A já poznala, že to ji jsem slyšela ve stodole zoufale naříkat. A mužský hlas, kdysi hrubý, mi teď z jiného světa zoufale šeptal:

„Pomoz mi, prosím, nemůžu odsud.“





Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek