úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

148 děl | 327 kritik
Zahraničí
Přihlášen: 04.04.2016 14:13


*Západně od Šumavy I.*






Vloženo: 04.04.2016 14:13 | zobrazeno: 1027x | kritik: 0  
Čtyřdílný pohled do zákulisí gyn.-por. oddělení jedné německé nemocnice. Autobiografická povídka.

Úvodní katastrofa
Předmluva: Abych si porovnal své dosavadní zkušenosti s cizími, případně získal nové, přihlásil jsem se do konkurzu pro cizince, vyhlášeného Lékařskou komorou v Mnichově na místo zástupce primáře gynekologie a porodnice v jedné okresní nemocnici na druhé straně Šumavy v Bavorském lese.


Poslal jsem jim fotokopii diplomu a příslušné doklady, přeložené do němčiny a ověřené úředním tlumočníkem. Ani jsem moc nepočítal s tím, že bych v tom konkurzu obstál, ale kupodivu mi to vyšlo. Vyzvali mě, abych je navštívil, že se ještě potřebují přesvědčit o tom, jak ovládám němčinu. To taky klaplo. Velkoryse mi zaplatili přenocování v hotelu a že prý si pro mě zítra přijede sám primář. Všechno mi připadalo tak nějak nóbl a podle toho, jak se ke mně chovali, jsem málem čekal, že mi k mému jménu ještě přidají nějaké to „von“.

Primář opravdu příští den odpoledne přijel, naložil mě do svého obřího Mercedesu, provezl mě napříč Mnichovem a pak to vzal směrem na Norimberk. Krásný a slunečný den se proměnil v podzimní večer, bylo zataženo a začalo poprchávat.

„Máme to domů dobré dvě a půl hodiny, ale snad tomu dešti ujedeme, když trochu víc šlápnu na plyn“, ubezpečuje mě můj nastávající šéf a žene si to stodvacítkou po okresní silnici. Chce mi asi náležitě předvést, jak se jezdí Mercedesem, říkám si v duchu, když v zatáčkách zatajuji dech.

Blízko našeho cíle nás dostihne silná bouřka s lijákem, jaký jsem ještě nezažil. Silnice se změní na malou řeku, po které auto více pluje než jede. Že by aspoň teď jel trochu opatrněji, o tom ani zdání. Abych neviděl, co se stane v zatáčce na křižovatce, která se znenadání vynořila ze tmy, schoulím se do klubíčka a zavřu oči. Když přidá náhle plyn, stočí se jeho autokolos akvaplaninkem do protisměru k jakési kamenné zdi na druhé straně silnice. Přitom se obrátí na střechu, dopluje na okraj silnice a s rachotem se zřítí do příkopu těsně tam, kde zeď končí. Jen o pár metrů dál bychom se utopili v rozvodněné řece!

Vězíme v autě vzhůru nohama, všude naprostá tma. Dešťové kapky, které dopadají na šikmo ležící horký a nyní nepracující motor, hrozivě syčí. Primáře to mrštilo kamsi dozadu, kde nahlas běduje. Říkám si, že musím rychle ven, než třeba dojde k explozi nebo začne hořet. Hledám zoufale vedle sebe kudy a jak se dostat z vozu. Nahmátnu úzký otvor v předním rozbitém sklu, který ale stačí k tomu, že se mohu vysoukat ven a chvíli nato taky primář. Doslova po všech čtyřech se vyškrabeme z příkopu na silnici. Jsme za tu chvilku v lijáku promoklí snad až na kost, když se k nám přiblíží v dešťovém plášti zahalená postava, svítící na nás baterkou.
„Mohu vám nějak pomoci?“ ptá se nás zdvořile a dodává: „Máme zde noční vojenské cvičení a mohl bych přivolat naši sanitku.“

Děkujeme ochotnému vojákovi, když vidíme, že se k nám přibližuje osobní auto, jedoucí naším směrem a naštěstí neobsazené. Jeho řidič nás ochotně bere s sebou. Záhy nato vystupuji před vchodem do nemocnice a očekávám, že mě primář osobně nějak dále usměrní a uvede, poněvadž mě tu přece naprosto nikdo nezná, vždyť jsem tu v životě nikdy nebyl. Místo toho se zmůže na ubohých pár slov:

„Je mi líto, pane kolego, zítra uvidíme co a jak dál“, nechá mě stát v lijáku a v autě našeho zachránce spěšně mizí ku svému suchému a teplému domovu.

Pro mě tímto nečekaně a otřesně končí dva původně nadějné dny. Stojím tu v bezútěšné situci, promoklý a chladem se třesoucí trosečník. Kromě neustávajícího deště jsem dostal teď ještě navíc od mého nastávajícího šéfa studenou sprchu. Jsem tím vším hluboce zklamán a nejraději bych se tady neviděl. Nový začátek v takovémto zuboženém stavu? K neuvěření...! Vrátnice je prázdná a zřejmě bych měl zazvonit, ale nechce se mi, poněvadž je mi při tom všem trapně. Jak někomu věrohodně vysvětlím co se stalo, kdo jsem a co vůbec chci?

Proč jsem vůbec reagoval na tenhle zpropadený konkurz? Proč mě to táhlo někam do zahraničí „na zkušenou“? Proč jsem se dostal právě k tomuhle pro mě v rozhodujícím okamžiku egoisticky necitelnému primářovi? Připadám si nějak nežádoucím, vtírajícím se do cizí společnosti. Co mě asi čeká zítra na oddělení? Nezodpověditelné otázky! Avšak teď mi nezbývá nic jiného, než abych přece jen zazvonil.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek