úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři | projekty
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

1 děl | 0 kritik
Středočeský kraj
Přihlášen: 30.09.2017 17:59


Síň slávy






Vloženo: 30.09.2017 17:59 | zobrazeno: 28x | kritik: 0  

Vkráčel jsem do místnosti. Svým svéráyným krokem jsem jen těžce skrýval tak skvělou náladu jakou jsem zrovna měl. Při posledním dupnutí, se kterým se zabouchly dvoukřídlé dveře, místnost potemněla. Už předtím nebyla zrovna nejsvětlejší. Teď v ní však vládlo šero, na jaké si oči musí zvykat. Tehdy přišel můj první záchvěv. Téměř mi naskočila husí kůže značící pochyby, které si nemohu dovolit. Nepřípustná myšlenka naštěstí trvala pouhou chvíli, jelikož ve stejný moment se veškerá pozornost stočila ke mně. Nespočet párů očí na mne hleděl. Všechny ve stejném neexistujícím rytmu zakotvily bělma mým směrem. Je to nepopsatelný pocit, jenž stěží dokáže cokoliv nahradit. Extáze emocí mnou cloumala, že to div neovlivnilo i moje tělo, které už chtělo povyskočit radostí. Nechal jsem se pár okamžiků unášet euforií a pak promluvil. Představil jsem se ve velikosti, jaká mi právem náleží. Očekával jsem, že většina z nich odvrátí pohledy a vrátí se zpět k malicherným činnostem, kterým se věnovali před mým příchodem. Nic takového se nestalo. Tak příjemné překvapení mne donutilo ještě zběsileji pokračovat v proslovu. Naprostý chlad, který sálal z publika, musela způsobit má trankvilizující slova. Tomu jsem věřil. Obecenstvo nedokázalo odtrhnout zrak z mých úst, cítil jsem sílící ticho, které by se snad dalo nahmatat. Můj hlas však nepolevoval. Přesto, že ani ozvěny nebylo slyšet. Podruhé jsem zapochyboval. Možná mi ty bytosti nerozumí. S těmi přihlouplými výrazy ani nemohou. Své dílo ale dovedu do cíle, neboť nic takového už nikdy nezažijí. Je mi jich líto, a proto nepřestávám. Jako odpověď na mou velkorysost se mi vrací pouze drtivé pohledy. Naprosto zničující. Devastující vůči duševní stránce kusů masa a kostí, jíž jsem. Situace se mi vymyká z rukou a já už to nezvládám. Je na čase skončit. Utéct od těch, které jsem nedokázal polapit do sítě slov. Musím zmizet. Nikdo se stále nehýbe. Ani když se otáčím a marně hledám dveře, co mi umožnily vstup. Není cesty zpět, žádná cesta ven. Pohledy mizí. Padají zpátky do míst, jež okupovaly v době mého pošetilého nástupu. Děsivě krátkou věčnost trvalo, než ze mě zmizel i poslední pár očí. Nyní už nejsem nic než schránka, která je schopna pouze pohledu. Přikován k místu okovy, které nepustí, i když vlastně nejsou. Nikdo mě nezachrání.

Možná by mohl ten, který právě vstoupil a vpustil trochu světla do této bohapusté místnosti. Jeho slovům nevěnuji pozoronost, pouze pozoruji.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek