úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři | projekty
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

7 děl | 0 kritik
Jihomoravský kraj
Přihlášen: 12.12.2017 21:14


Bezejmenní 4






Vloženo: 12.12.2017 21:14 | zobrazeno: 36x | kritik: 0  
Bylo deštivé odpoledne. Každý jiný by seděl doma, ne však ona. Byla mnohem radši venku – sama. A díky dešti měla jistotu, že opravdu moc lidí nepotká. Měla chuť se někam schovat, ne však před deštěm, ale před vším ostatním, před svým životem, před rodiči, před sebou samotnou. Každý potřebuje občas bezpečné místo, ona by ho potřebovala 24 hodin denně.
Čas plynul, z odpoledního světla se stal západ slunce z toho šero a nakonec tma. Zatím co kráčela liduprázdnou ulicí, zamyšleně sledovala, jak se v kalužích odráží světla pouličních lamp a jak kapky dopadají na hladinu, tříští se a zčeřují obraz postupně se zvětšujícími koly.
Ani nevěděla, kam ji kroky vedou, šlo jen o to jít. Jít stále dál a nezastavovat se. Jako by se snažila utéct před sebou samotnou, tak daleko šla. Ale utéct před sebou nejde, i když si to moc přála. Nakonec už dál jít nemohla. Došla až na konec svého malého světa.
Ozářila ji světla autobusu. Rozhodla se, že je na čase vrátit se zpět. Sotva nastoupila, začalo jemně kapat, pak víc, a nakonec se rozpršelo úplně. Opřela hlavu o studené zamlžení sklo. Uvažovala o kapičkách vody, stékajících po skle. Jak mezi sebou soutěží, která buse dřív dole. Jak se menší kapky spojují v jednu velkou, která pak klikatě stéká dolů. Víčka jí začala těžknout, a nakonec jí únava přemohla.
Probudilo ji, až když autobus přejel přes výmol na silnici, kousek od místa, které si říkalo její domov.
Vystoupila a plíživým krokem se blížila zpět ke svým problémům.
Otevřela dveře a co nejtišeji přešla do svého pokoje. Rodiče byli plně zaneprázdněni sami sebou a svou hádkou, a tak si vůbec nevšimli že přišla, nebo že snad byla pryč. Ona vklouzla do postele a raději šla spát. Byla unavená k padnutí, přežít další den jí dalo pořádně zabrat.

Ráno ji vzbudil budík. Probuzení ji však nepřinášelo pražádnou radost. Další den mezi spoustou lidí pro člověka, který je nejradši sám. Někdy si přála, aby se už neprobudila, aby předcházející den byl tím posledním.
Doma se moc nezdržovala. Pospíšila si, aby byla co nejrychleji venku a zase alespoň chvíli sama.
Cesta do školy byla jako vždy peklo. Nacpaná hromadná doprava, žádný osobní prostor. Její bublina se smrskla na naprosté minimum, ve kterém se najednou nedalo vůbec dýchat. Lapala po dechu, jak nejtišeji to šlo, aby si jí nikdo nevšimnul. Ale stejně se neubránila několika zvídavým pohledům ostatních cestujících. Čas jako by ztratil svou plynulost a zpomalil na nejnižší rychlost. Rozklepala se jí kolena. Nemohla se hnout. Jako by zamrzla. Myslela, že každou chvíli se složí na zem.
Nešlo to dál, při nejbližší příležitosti vystoupila. Pomalu se rozdýchávala na zastávce. Bylo to o něco lepší.
Nakonec se odhodlala nastoupit do další tramvaje. Stejně neměla na vybranou. Jak by ve škole vysvětlila, že chyběla. Rodiče by jí neomluvili, nemají pro ni pochopení. I když jim říkala o svých pocitech, brali to na lehkou váhu a mávli nad tím rukou.
I přes příšerné pocity se jí jako zázrakem podařilo dojet do školy. Nehty celé rozkousané do krve. To jí sloužilo jako uklidňující prostředek.
Škola byla stejná jako vždy. Spousta lidí, necitelní spolužáci, jeden záchvat paniky za druhým. Najednou už to nemohla vydržet. Vyběhla ze třídy směrem k nejbližším záchodkům. Tam se rozbrečela. Seděla schoulená v koutku kabinky, a to že zazvonilo na další hodinu jí z toho nebylo schopno vytrhnout. Seděla tam a klepala se další dvě hodiny, než si někdo všiml, že chybí. Přišla jedna učitelka a našla ji tam. Myslela si, že je jí špatně od žaludku a je nemocná, tak ji poslala domů. Ona neodmlouvala, každá výmluva, proč odejít ze školy dřív byla dobrá. Tak mohla pryč. Zpátky do svého světa.
Bloumala poloprázdnými dopoledními ulicemi a mířila zpět k místu, kde žila. Nebo lépe řečeno přežívala.
Když otevírala vchodové dveře, v duchu se modlila ať doma nikdo není. Její přání se splnilo. Byt prázdný a ona mohla být chvíli sama bez rušivého rámusu, který dělali její rodiče při hádkách.
Nedělala nic. Jen ležela schoulená pod stolem a nechávala pomalu odeznít nahromaděný stres za proběhlý den. Když byla konečně relativně klidná vylezla ven. Bylo už odpoledne a podzimní slunce začínalo ztrácet svoji intenzitu. Pomalu sláblo, až nakonec zmizelo za obzorem úplně. To celé sledovala dívka z okna. Neodvážila se otevřít dveře pokoje. Děsilo ji, co by ji tam venku mohlo potkat. Děsil ji celý svět.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek