úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

7 děl | 0 kritik
Jihomoravský kraj
Přihlášen: 12.12.2017 21:15


Bezejmenní 5






Vloženo: 12.12.2017 21:15 | zobrazeno: 386x | kritik: 0  
Seděla nehybně ve vaně s prázdným pohledem upřeným na chodidla. Voda na ně dopadala a prohřívala jinak ledové prsty u nohou. Měla ruce omotané okolo kolen a uvažovala, kdy to celé skončí. Když byla voda téměř po okraj staré zašlé vany, konečně se pohnula. Koukala na své ruce, jako by ani nebyli její. Zkrabatělými prsty pomalu přejížděla po četných jizvách, které pokrývali skoro celé její tělo. Důkladně si je prohlížela a při tom jí neunikl ani jediný detail, chyba či nedokonalost.
Přes umakartové zdi bylo slyšet tikání hodin z vedlejší místnosti. Zacpala si nos a ponořila celou hlavu do vody. Tikání utichlo. Měla ráda ten pocit, když se jí uši zalejí vodou, zvuky okolo buď zmizí anebo úplně změní svůj ráz. Jak jsou její vlasy nadnášeny a ona si s nimi může hrát jen lehkým pohnutím hlavy. Kolena vyčuhující z malé vany, hlava stále pod vodou. Zdálo se to jako věčnost. Když se konečně vynořila, nebylo to rychlé, ani nelapala po dechu. Naopak. Při vynořování si užívala, jak jí voda klouže po obličeji dolů, jak jí kapičky zůstávají na řasách, rozdíl mezi horkou vodou a chladným vzduchem, a pomalý nádech ústy po kterých ještě stékají zbytky vody.
Když vylézala z vany tak na kratičký moment zahlédla svůj odraz v zrcadle, nebyl sice kompletní, kvůli páře, která se na něm usadila během dlouhé koupele, ale i tak nebohé tělo této ženy neuniklo jejímu hodnotícímu pohledu. Se zhnusením přejela očima své tělo. Začínající vrásky v obličeji a šediny ve vlasech, pokožka dávno ztratila svoji pružnost, povislá prsa vytahaná z kojení, tuk na pažích se třepal jako rosol, povolené břicho plné strií stejně jako zadek, tučná stehna, křivé nohy. Ten pohled nemohla už déle vydržet. Měla tisíc chutí se rozbrečet, ale místo toho si oblékla staré tričko s dlouhým rukávem a vytahané tepláky. Teď nemůže brečet.
Nasadila bačkory a odemkla dveře koupelny. Vždy se zamykala. Ať byl den, nebo noc jako nyní. Nemohla riskovat, že by se její dcera probudila a vletěla do koupelny. Nechtěla, aby viděla její tělo, její jizvy, její trápení. Když otevřela dveře všude byla tma a ticho, jediné zvuky byla stále ještě odtékající voda a neodbytně tikající hodiny. Ty ukazovali čtyřicet sedm minut po půlnoci. Hodila přes ramena kabát a vyšla na malý balkon se zrezlým zábradlím, které nepůsobilo příliš důvěryhodně, a výhledem jen na desítky dalších panelákových domů, stejných jako ten její. Betonové plácky mezi nimi s klepači na koberce kdysi možná sloužili jako prostor pro dětské hry, nyní však jen upozorňovaly na pomíjivost všeho bytí. Ještě, než dovřela dřevěné, mnohokrát přetřené, dveře už měla zapálenou cigaretu. Na stolek nebo židli se na balkóně místo nenašlo, a tak tam jen tak postávala. Cítila vítr na holých patách, které jí vyčuhovali z pantoflí. Cítila mokré cestičky vzadu na triku, které tam vytvářela voda z nedostatečně vysušených vlasů. Cítila štiplavý kouř v očích, který k ní zpět fouknul závan větru. Naposledy potáhla z cigarety a důkladně jí típla do značně přeplněného popelníku. Otočila se zády k zástupu betonových monster, kterým říkají domovy a vešla zpět do bytu.
Ten malý uzlíček už dávno spal. „Naštěstí je ještě malá, ale co bude až vyroste, jak se sem vůbec vejdeme?“ Hlavou se jí začaly míhat myšlenky na to, jak je neschopná, že neumí nic, a tak dělá špatně placenou práci a může si dovolit akorát tento malý byteček. Radši šla spát, tyto myšlenky měla v hlavě už milionkrát a byla na sebe naštvaná o to víc, že ani kritizovat se neumí dobře, že je to pořád to samé, že to už skoro ztrácí význam a že by to sebeshazováni měl její mozek trochu obměnit a možná přidat na intenzitě, protože občas na to, jak je špatná zapomene, a to není dobře, měla by to mít na paměti neustále. Zkontrolovala ještě, že je její děťátko dostatečně přikryté, že budík je nastavený a šla si lehnout také.
/noc/
„Proč je tak těžké předstírat radost?“ pomyslela si mezitím co chystala snídáni. Její malá dcerka právě vcházela do kuchyně a ona se snažila co nejrychleji usmát a vypadat šťastně jako vždy. Mezitím co její dceruška snídala, ona si samozřejmě pro sebe nic nepřipravila, nervózně pokukovala po hodinách. „Už by tu měla být, zase přijdu pozdě!“ Ale nahlas nic neřekla, jen v duchu posílala kletby na hlavu své matky. „Proč se nabízela, že mi pohlídá malou, když teď musím chodit i na ty víkendový směny, když se nakonec ani neuráčí přijít včas.“
Konečně někdo zašramotil klíčem ve dveřích. „Babí“ Rozběhla se holčička ke dveřím tak rychle, že to málem neubrzdila. „Ahoj mami“ pozdravila žena, když se babička s vnučkou omotanou okolo nohy došourala do kuchyně. „No něco ti řeknu,“ odvětila místo pozdravu její matka „máš tady hrozný bordel a vůbec, jak ty se to staráš tady o malou, měla by si být s ní, a ne se cárat někde po venku. Něco ti řeknu, nevím, po kom to tvoje dítě je, protože ona je chytrá milá holčička a ty? Podívej se na sebe! Nic jsi nedokázala a akorát po mě pořád něco chceš. Ale co jsem mohla čekat, vždyť ty už ses hloupá narodila, protože bůh je mi svědkem, že jsem tě nikdy na hlavičku neupustila.“ Než stihl někdo něco říct doplnila ještě: „A mimochodem, nepřibrala jsi?“
Žena stojící v kuchyni se nebránila, neodpovídala, věděla že to nemá smysl. Její matka je prostě taková. Řekla jen: „Už musím do práce.“ Naklonila se k dcerce, dala jí pusu do vlasu a jako pokaždé před odchodem jí do ucha zašeptala: „Maminka tě miluje beruško moje.“ Vzala si věci a než zavřela dveře zavolala ještě: „mějte se, ahoj.“
Když otevřela vchodové dveře ofoukl ji studený vítr a kapky se snášely k jejím nohám. Otevřela deštník a šla. Nemusela přemýšlet, byla to cesta, kterou šla už asi milionkrát. Asi by ji zvládla i po slepu, ale nikdy to nevyzkoušela. Když došla na zastávku, déšť stále bubnoval do deštníku a ona tiskla v prstech cigaretu značky Camel. Kouř z ní stoupal směrem k drátěné výztuze deštníku, kde se ještě chvíli povaloval, než se rozplynul úplně. Autobus, který si většinou přijíždí kdy chce nebo vůbec, měl dnes jen pětiminutové zpoždění. Žena se ještě ve dveřích otočila směrem ven, oklepala deštník a teprve poté nastoupila. Nespala příliš dobře, a tak byla ráda, že si může sednout a nemusí se malátně pohupovat u držadla. Jak se autobus rozjel, kapky začaly na okno dopadat pod jiným úhlem a tvořili šikmé cestičky, ve kterých putovaly další a další kapky. Občas některá vytvořila novou cestičku, ale většina se držela v zajetých kolejích. Stejně jako já, pomyslela si. Právě projížděli okolo nemocnice a její pohled se prohloubil za sklo poseté kapkami a zahleděla se na tu budovu. Vzpomněla si, jak sem kdysi chtěla jít darovat krev, ale nakonec to nikdy neudělala, stejně jako se nikdy nešla zapsat do registru dárců kostní dřeně, stejně jako nikdy nedělala dobrovolníka nebo jinak nepomáhala a stejně jako spoustu dalších věcí, které nikdy neuskutečnila i když chtěla.
Houpavé drncání autobusu způsobovalo těžká víčka, ospalost a nemožnost udržet oči otevřené. Takovému ukolébávání odmítala čelit, a tak se raději rychle postavila. Tak se jako jediná snažila udržet rovnováhu na tenkých nohách v poskakujícím autobuse, když ostatní seděli. Jen velmi nerada nad sebou ztrácela kontrolu a spánek přesně to znamená. Navíc na veřejném místě. To nemohla dopustit.
/práce/
Pršelo celý den, ale nyní když vyšla opět na ulici z nebe už nespadla ani kapka. Vzduch se zdál jakoby pročištěný, vlhčí a mnohem lépe se dýchalo. Asfalt byl stále tmavšího odstínu a v propadlých částech kaluže, které vystavovaly chodce nebezpečí zmáčení, pokud by jimi projelo auto ve stejném momentu jako oni procházejí okolo. Ještě nebyla tma, ale slunce už vidět také nebylo. I když to nebylo celý den, kvůli nepropustným dešťovým mračnům. Žena vyrazila směrem, kterému říkala domov, i když se tam tak necítila. Cestu z práce vždy chodila pěšky. Nezáleží na počasí. Mohla tím trochu oddálit příchod domů, a navíc to měla místo tělocvičny na kterou neměla peníze. Takže se snažila zbavit alespoň části svých tuků tímto způsobem. Byla to více než hodinu a půl dlouhá procházka, kterou šla velmi svižným tempem. V teplejších dnech ji dokonce běhávala. Smrákalo se čím dál rychleji, ulice byli opuštěnější a světla aut, hromadné dopravy a pouličních světel zářivější.
Levá, pravá, nohy se míhaly. V periferním vidění se čas od času zablesklo světlo z právě projíždějících aut. Vzduch stále voněl po dešti. Pneumatiky aut vydávaly ten specifický a těžko popsatelný zvuk, který mají, když projíždí po mokré vozovce a sem tam kaluží. Zní to o tolik jinak, než když je sucho.
Nekoukala moc kolem, spíš na chodník před sebou. Záda nahrbená. Pod vrstvami oblečení to nebylo vidět, ale z těch prohnutých zad vyčuhovala páteř až děsivým způsobem. Nebylo nic mezi ní a kůží která jí obalovala. Žebra vylézala podobným způsobem. Břicho propadlé. Stehna, by se navzájem nedotkla, ani kdyby na tom závisel život. I lýtka připomínaly spíše tyčky, stejně jako její ruce. Celá vypadala spíš jako kostra obalená kůží než jako člověk.
Nic z toho však nebylo vidět. Celé tělo měla pečlivě skryto před nežádoucími pohledy pod několika vrstvami oblečení. Takže tak vyhublá ani nevypadala. Vzhledem k tomu, jak byla podvyživená kromě neustálé únavy pociťovala i zimu, proto jí nevadilo nosit tolik oblečení a dlouhý rukáv i v létě. Jediné, co o její štíhlosti vypovídalo, byla popelavá kůže, kostnaté ledové ruce. Prsty s nádechem do fialova, protože se velmi špatně prokrvovaly. Tvář sinalá, strhané rysy, zapadlé oči, vystouplé lícní kosti. Ani vlasy už nebyly tak husté jako dřív. Celkově vypadala mnohem starší a utahanější, než by se u třicátnice čekalo.
Sledovala, jak se žhnoucí červený konec cigarety pohupuje společně s rukou. Občas zhluboka potáhla a skoro labužnický vyfoukávala kouř z úst.
Zrovna šla přes most nad dálnicí, když jí pohled sklouznul ze špiček jejích bot trochu vlevo. Nedalo jí to a zastavila se. Tolik světel projíždějících velkou rychlostí přímo po dní jí fascinovalo. Jen tak stála na prázdném mostě pro pěší a bez hnutí či mrknutí oka sledovala z výšky mnoha metrů tu hru světla pod sebou. Nepřemýšlela nad tím, jen jí to dělalo dobře. Najednou jí popadlo nutkání přelézt zábradlí.
Sundala si tedy batoh a snažila se přehoupnout nohu přes zábradlí. Bylo dost vysoké, ale nakonec se jí podařilo se na něj vyškrábat. Seděla nyní obkročmo na zábradlí a chystala se přehodit i druhou nohu. Raději se ještě rozhlédla po opuštěném mostě, o žádné nevítané samaritány nestála. Nikde nikdo. Přehodila tedy i druhou nohu a najednou stála na malém obrubníku, kde ji jediný krůček dělil od propasti rozprostírající se před ní. Čelem do prázdna měla ruce vzadu omotané okolo zábradlí. Měla pevný stisk, a tak se pomalu nakláněla dopředu. Tak moc by chtěla skočit. Nechybí ani moc, stačilo by trochu povolit stisk, prsty by začaly podkluzovat po kulatém zábradlí a pak už by se nedržela ničeho. Náklon nad silnicí by se změnil na volný pád. Vítr by narážel do jejího těla, nepůsobila by na ní ta věčná tíha celého bytí, na moment by se zdálo, že pro ten okamžik neplatí ani fyzikální zákony. To vše by se odehrálo v kratičkém momentu, který by zakončil prudký náraz.
Ta neodbytná blízkost smrti ji naplňovala zvláštním klidem, štěstím a smířením. Krátkodobá úleva však odezněla a její zrak, jako by se vrátil zpět do očních důlků. Přitáhla se zpět k zábradlí a začala raději ručkovat k bližšímu konci mostu, odkud bylo mnohem bezpečnější pokusit se přelézt opět na druhou stranu. Sílu si již značně vyčerpala, takže přelézt zpět po kluzkém zábradlí by bylo hodně těžké. Vrátila se pro batoh a vyšla opět směrem k domovu.
Jak ráda by ukončila svůj zbytečný život, své trápení. Ale nejde to. Tohle své dceři nemůže udělat. Musí zůstat kvůli ní.
Jak kráčela zpět domů ke své dceři, jedinému, co jí ještě drželo na světě, a své matce, která (i když těžko říci, jestli vědomky) byla původce mnoha z ještě více potíží, které trápili její křehkou duši, začalo opět pršet. Kapky jí pleskaly o hlavu, máčely vlasy, stékaly přes čelo až k nosu, ze kterého kapaly dolů na ústa a bradu odkud padaly dolů do neznáma. Většina z toho byly kapky deště, některé se však smísili se slzami vytékajících z koutků očí. Tato a chvíle jí podobné byli jediné, při kterých si tato zlomená žena dovolila plakat jinde než doma za zavřenými dveřmi, protože věděla, že to nikdo nepozná, a přitom mohla dát alespoň částečně průchod svým emocím na veřejnosti. Bylo to pro ni velmi osvobozující. Ale zároveň zkouška ovládání. Musela totiž svůj smutek přesto určitou měrou kontrolovat. Kdyby propukl naplno, mohla by se její tvář zkřivit do bolestné grimasy jako při záchvatu smutku. Nebo by se mohl dostavit záchvat paniky, to nemohla riskovat. Ne na veřejnosti. Takové projevy si povolovala pouze v soukromí. Onen domnělý osvobozující pocit byl tedy stále jen kontrolovaný projev. Dovolila si slzy ale nic víc.
Když se blížila ke vchodovým dveřím byla již celá promočená. Vlasy se lepily k obličeji a krku. I oblečení bylo ztěžklé nacucanou vodou a podivně se obtáčelo kolem končetin při chůzi. Konečně vešla do vchodu a byla v suchu. Sundala batoh ze zad a jala se hledat cigarety. Jen tiše doufala, že nebudou moc mokré. Naštěstí byli až dole, takže z vetší části byli před deštěm chráněny. Vlhkou cigaretu tedy vložila mezi nažloutlé zuby a škrtl zapalovačem, nic. Škrtla znovu a ještě párkrát. Nakonec plamínek předci jen vyskočil. Přiblížila ho ke konci cigarety a razantně nasála vzduch.
Stála tak, promočená ve vchodu do pekla, oblečení i vlasy se jí lepili k tělu. Začínala se třást. Protentokrát to však nebyl záchvat paniky, ale chlad. I přes to, že třes zvyšoval svoji intenzitu a nebyla schopna skoro udržet žhnoucí cigaretu v roztřesených prstech, prodlužovala tuto chvíli, jak jen se dalo, aby ještě chvíli mohla být sama a v klidu.
Ve výsledku ale nebylo jiného vyhnutí než se sebrat a jít nahoru. Bylo něco po půl desáté, když konečně vkročila do dveří. K jejímu překvapení však bylo uvnitř ticho a tma.
Na chvíli jí ovanulo zděšení, než spatřila na dveřích nalepený lísteček se vzkazem. Byl od její matky, že se jí tu nechtělo čekat tak dlouho a ráno zase brzo vstávat, takže si bere malou na zbytek víkendu k sobě a přivede ji zítra, tedy v neděli, večer.
Mísili se v ní různé pocity, které v tu chvíli neuměla a ani nechtěla rozpitvávat a analyzovat. Místo toho šla do kuchyně a otevřela lednici. Ne snad, že by si z ní něco vzala, jen koukala na jídlo uvnitř. Kdysi to byl další ze způsobů, jak se trápit, ale nyní už byla ve té fázi, že se stažený žaludek už ani o projevy hladu nesnažil. Za celý den snědla akorát v práci malou porci těstovinového salátu. Ale hlad neměla. Seděla v kuchyni, nohy nateklé po celodenním stání hozené na stole a v ruce láhev se zbytkem vodky.
Její zesláblé tělo už bylo proti alkoholu bezmocné, a tak jí i malé množství okamžitě odrovnalo. Láhev jí vypadla z ruky, ale nerozbila se, místo toho se odkutálela někam z jejího dohledu. Ulepená potem z celodenní práce, ještě mokré oblečení, ve kterém přišla, alkohol. To způsobilo, že si najednou začala připadat strašně odporná. Zvedla se ze židle a vrávorala směrem ke koupelně. Při svlékání se jí pomalu zmocňoval záchvat úzkosti. Dech se zrychlil, srdce bušilo jako o závod, ruce i nohy se začaly nekontrolovatelně třást a ona se sesunula k zemi. Tělo nemohla kontrolovat a mozek také, jako by na chvíli vypnul. Jediné, co v tu chvíli pociťovala byla nezměrná úzkost a panika.
Když se trochu uklidnila vlezla do vany a začala napouštět vodu. Byla natolik rozrušená, že nevydržela déle než minutu a už sahala po zásobníku žiletek. Roztřesenýma rukama se ji snažila vyndat z papírového obalu, ale vůbec se jí to nedařilo. Ruce se jí neustále třásly a žiletka jí z nich vypadávala. Nakonec se jí to přece jen podařilo. Přiložila ji nejdříve na rameno, zatlačila a potáhla. Po tomto prvním jemném říznutí se na kůži pomalu objevovala červená tenoučká linka, poté kapičky krve, a nakonec ty kapky začaly stékat po ruce dolů. To jí přimělo k dalšímu řezu, potom dalšímu a potom dalšímu a dalšímu. Byli čím dál tím hlubší, delší a uspokojivější. Přesto nemohla přestat chtěla víc a víc. Asi se jí do těla uvolňoval serotonin nebo dopamin nebo něco podobného, protože to bylo jako štěstí. Šílené, ale štěstí. S každým tahem žiletky po kůži se cítila volnější, svobodnější, bolest skoro necítila. Pokračovala pořád dál jako by byla v nějakém transu. Když konečně přestala měla mžitky před očima, ruce se jí třásly a voda byla zbarvená její krví. Upustila žiletku a prohlížela si své tělo. Až teď viděla, co se stalo, do této chvíle byla jako ve snu. Sledovala krev vytékající z mnoha ran rozesetých po celém těle. V podstatě, kam byla schopna dosáhnout, tam jí kůže padla za oběť. Řezné rány byli na předloktích, ramenou, stehnech, břichu i zádech. Nové rány překrývali ty staré. Cítila teplé kapky stékající po kůži, pálivou bolest, cítila všechno. I přes to byla podivně klidná.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek