úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | investoři | projekty
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

7 děl | 0 kritik
Jihomoravský kraj
Přihlášen: 12.12.2017 21:16


Bezejmenní 6






Vloženo: 12.12.2017 21:16 | zobrazeno: 125x | kritik: 1  
Už dávno jsem zapomněla, jaké to je něco cítit, jaké to je smát se, jaké to je žít jinde než ve vlastním světě. Ve světě, kde jsem sama se svými démony. Doktoři tomu říkají bludy, pro mě je to realita. Slyším a vidím věci, které ostatním unikají, a proto si myslí, že jsem blázen.
Dnes mě čeká pracovní pohovor, ale víc než toho, se bojím cesty. Zase na mně budou všichni zírat, jako bych měla průhlednou hlavu a oni v ní mohly vidět všechny mé problémy. Někdo se dívá se zhnusením, někdo se směje, ale všechny pohledy jsou upřeny na mě. Někdy se cítím jako rybička v kulatém akváriu, kde není kam se schovat.
Ještě se to ani nestalo a už se děsím vyjít ven. Zamykám dveře na několik západů, nikam nejdu.
Jsem jako ztracená uvnitř sebe. Žádné světlo, za kterým bych se mohla vydat. Jen tma a já v ní tápu. Bez naděje.
Procházím se prázdným bytem. A osamělost narůstá každým momentem. Jak protikladné je moje myšlení. Na jednu stranu se cítím hrozně osamělá a malinkatá uprostřed ničeho, a na druhou vidím ty hordy lidí kolem mě, až z toho mám svíravý pocit. Tak strašně bych se k nim chtěla přidat, ale nevím, jak na to. Nevím, jak začít. Na jednu stranu bych chtěla být normální a na druhou si svět mimo svůj malý neumím představit.
Jak se s takovým dilematem vypořádat?
Sama nemám odpověď.
Jen mi to přidává více zmatků do mé již tak neuspořádané hlavy. Realitě, jak ji vidí ti okolo mě, se vzdaluji čím dál tím více.
Jakkoli se otočím, vždy je kus, který nemám pod dohledem. A přesně tam se hýbou a pronásledují mě ONI. Otočím se, a jen koutkem oka vidím, jak rychle mizí, abych je neviděla. Ale já vím, že tam jsou, že mě sledují, že mi chtějí ublížit. A i když se opřu o zeď, přibližují se ze stran, jsem jako ve svěráku. Nemohu se hnout a jen mi zběsile tikají oči sem a tam, abych je měla alespoň trochu pod dohledem. Svírají se mi z toho snad všechny orgány, až skoro nemůžu dýchat.
Sotva odvrátím zrak už jsou u mě. Jsem šíleně unavená, už několik dní jsem kvůli NIM nespala. Zavírají se mi oči. Vyčerpáním padám na postel a usínám i když nechci.
Je tma a najednou mě něco probudí. Nejdříve vidím jen stíny, ale obrysy jsou čím dál jasnější. Je to postava. Vím, že je to jeden z NICH! Oči zírají přímo na mě. Když se pohne směrem ke mně, něco se mu zaleskne v ruce. Určitě je to nůž, přišel mě zabít. Srdce mi buší, ale nemůžu se ani hnout. Jako bych byla přilepená k posteli, jen oči zoufale zírají na NĚJ.
Chtěla bych vstát a utéct, ale nejde to. Ani křičet nemohu. Jen srdce buší čím dál rychleji, jak se přibližuje.
Je skoro u mě, cítím jeho dech. Zoufale a křečovitě přitisknu víčka k sobě. Vím, že je konec, ale nechci to vidět.
Srdce buší jako by mělo každou chvíli vyskočit z hrudního koše.
Ale nic necítím, nic mě zatím neprobodlo, ani JEHO dech už mi neovívá tvář. Ještě chvíli ležím s víčky přilepenými k sobě. Když se je konečně odvážím otevřít je klid. Nikdo tu není. Jako by se to ani nikdy nestalo. Jen stále ještě zrychlený tep je toho dokladem.

Kritiky

| 21.12.2017 | nela
Není toho smutku příliš? :-)



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek