úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

5 děl | 4 kritik
Pardubický kraj
Přihlášen: 21.02.2018 20:30


Sami dva






Vloženo: 21.02.2018 20:30 | zobrazeno: 143x | kritik: 0  
Muž seděl spolu se svou malou, plavovlasou dcerou na ušmudlané pohovce, ze které místy jako chřestýši čouhaly zrezivělé pružiny. Dívali se do prosklené okenní tabule a oba věděli, že jsou poslední dva lidé na zemi. Venku se pomalu snášel nazelenalý déšť a v mlze za ním šly zřetelně rozpoznat siluety polorozpadlých továren, všemožně se kroutících komínů, obrovských sil a řady vysokých, panelových domů, mezi nimiž zběsile kličkoval a naříkal štiplavě smrdutý, sirnatý vítr. To vše bylo protkáno nesouvislou pavučinou bezvládně visících drátů a roztřepených kabelů.
"Tatínku" Řekla holčička, upřímně se usmála a otevřela dokořán své modré oči.
"Ano Emily?"
"To jako teď už ani nikdy neuvidím svoje spolužáky, když nebudu muset do školy?" Zeptala se.
"Ne miláčku, už nikdy žádnou lidskou bytost krom mě nespatříš, zůstali jsme tu sami, nadobro sami." Odpověděl smutně otec, dopil skleničku s whisky a při dolévání další mu došla láhev. "A teď jsem dokonce poslední člověk na zemi, jehož hrdlo okusilo alkohol." Řekl a vypil sklenici do dna. Hrnec, který stál v rohu místnosti aby zachytával vodu kapající dírou ve střeše, začal přetékat a v dáli se z útrob černých mračen ozvalo burácení hromů.
"Zase bouře." Posteskl si
Dcera mlčela a bezstarostně si prohlížela zaprášený obraz visící nad ztrouchnivělým piánem, na kterém byl vysoký maják tyčící se uprostřed moře. Po chvilce mlčení se opět zeptala:
"Slibovali jste mi s mámou, že mě vezmete také k moři kde bude takový maják, říkal jsi, že jich tam bude stovky. Nepojedeme tam?"
Otec se ušklíbl, usmál a krátce nato již opět se zlomenou tváří pravil: "Majáky už dávno pohltil čas a moře ani oceán už spoustu a spoustu let nikdo nespatřil. Je možné, že v tom neprostupném oparu plynů a smogu se někde v dáli pořád nachází a vyčkává, ale určitě už to nebude moře jaké znáš z obrázků a knížek. Takové moře vidět nechceme, věř mi." Zamrkal a štípl jí jemně do tváře. V šumu který vydávalo podivně hranaté rádio stojící na parapetu z něhož čouhali dvě tlusté, měděné antény se ozval mužský hlas a opět stejně jako před pár minutami pouze zahlásil číslo: "Dva" podruhé... "Dva" potřetí... "Dva."
"Tati, myslíš že ti lidé tam nad námi, že jsou šťastnější?"
"Teď nejspíše ano, ale všechno jednou pomine."
Emily zjevně otcova slova nepochopila a tak si po chvilce přemýšlení raději začala malovat špičkou prošoupaných bot do nánosu špíny pokrývajícího podlahu.
"Co si to kreslíš?" Zeptal se otec
"Raketu kterou se dostaneme tam nahoru." Řekla Emily nepřítomně a pokračovala ve svém díle. "Vidíš tady odtud šlehají obrovské modré plameny, které nás tam vynesou a tady v okně to jsem já a ty." Otec se zachvěl a po páteři mu přejel mráz. Přímo vedle nich začaly do podlahy tlouci kapky vody, které se vždy po dopadu roztříštily na stovky menších a uvolnily do celé místnosti odporný puch. Otec upnul svůj zrak na střechu, kde spatřil na konci úzkého paprsku světla další díru. "Ten zatracený déšť, rozežere na poslední molekulu vše na co přijde." Pravil zasmušile a zůstal civět na prohnilé krovy. "To je konec." Dodal tiše.
"A tati, nejsou ti lidé nemocní jako my tady?"
Otec vstal z gauče a šouravými krůčky zamířil směrem k oknu. Jeho tělo bylo slabé, zubožené a pohublé jako tělo koně, jež každou chvíli padne naprostým vyčerpáním uprostřed válečné vřavy. Opřel si hlavu o stěnu, zadívala se ven a začal nehty nervozně odloupávat poslední zbytky omítky, pod níž se rýsovaly už jen holé cihly.
"Ne, nejsou."
"Na copak koukáš?" Zeptala se Emily po chvilce. Byla tak nevinná, pomyslel si otec. Nejnevinnější tvor na této planetě. S dojetím ve svých zelených očích sledoval, jak lhostejně pozoruje všudypřítomnou zkázu a zmar. Jakoby to vše byla jen atrakce v zábavním parku a před domem se procházeli zástupy veselících se dětí s prsty ulepenými od sladké cukrové vaty.
"Čekám na raketu." Odpověděl s úsměvem
"Raketu?"
"Ano přeci tu kovově se třpytící raketu, co nás odnese za ostatníma. Tam kde opět uvidíš své známé a kamarády a kde budeš moci jako dříve stavět na pískovišti úchvatné paláce pro panenky. Kde spolu zase půjdeme k jezeru krmit nádherné bílé labutě s dlouhými krky, které jsou vyšší než ty a které jemně rozráží blankytnou hladinou."
Emily se z prvu zarazila, poté však jako vypálená střela vylétla z gauče a rozeběhla se s nadšeným výrazem směrem k oknu.
"Opravdu tatínku?" Zeptala se a vycenila drobné zoubky připomínající perly
"Ano opravdu, během několika minut je tady, naskočíme a už zítra tam můžeme být."
Emily vyjekla radostí a začala poskakovat na místě."
"Jsem tak šťastná. A budou tam také cukrárny s pulty plnými dobrot a zákusků?" Zeptala se zatímco se zvědavě vykláněla z okna a s přimhouřenýma očima bedlivě pozorovala zamračenou oblohu.
"No to víš že budou, bude tam vše." Emily začala skákat ještě výš a z koutků úst jí vyhrkly slzy štěstí.
"A co lesy? Jsou na Marsu lesy?"
Otec se zamyslel: "Ne zlatíčko, myslím že lesy tam alespoň prozatím nejsou, ale jistě brzy budou a budeš po nich zase moci pobíhat, dovádět a sbírat plné hrsti lučního kvítí."
"Konečně, už se nemohu dočkat" pronesla. Nadšeně vyrazila rychle proti otci a objala ho. Ten jí zvedl do náručí, s námahou se odebral zpět na pohovku, kde si jí posadil na klín, políbil na čelo a pohladil po sametově hebkých vlasech. Byla tak nevinná. Oba mlčeli a silným stiskem objímali jeden druhého. Ozval se výstřel a krátce na to druhý, pak už nic. Ze starého rádia na parapetu se ozval hlas: "Nula, nula, nula... Oznamujeme všem obyvatelům Marsu smutnou zprávu, na povrchu planety země, nadobro vyhasl poslední lidský život."

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek