úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

3 děl | 0 kritik
Pardubický kraj
Přihlášen: 27.03.2018 19:41


Když při mně stál






Vloženo: 27.03.2018 19:41 | zobrazeno: 87x | kritik: 0  
Nezvaný host

Deprese bolí. A to velmi. Až tak, že je to slovy nepopsatelné. Pokud k tomu připojíme fakt, že mozek přirozeně potlačuje negativní zážitky, je pro mě i velmi těžké psát. Chci si vzpomenout jaké to přesně bylo, ale logicky - nejde to. Jako by to má hlava vše potlačila v nedohledno. Jistě vím jen jedno.

Bylo to peklo na zemi.

Ani nevím, jak to přesně přišlo, ale už to bylo tady. Tak náhle, tak silné a velké. Bylo to tak nečekané a překvapující. Žádné předchozí indicie. Nic, co by mě varovalo na blížící se šílenství. Přišla bez pozvání. Démon zahalený v černém plášti, pod který vás zahalí, z něhož není úniku. Deprese je jako lavina. Přiřítí se a poničí všechno na čem doposud záleželo. Vše, co jí stojí v cestě. Je to extrém. Těžká deprese je extrém.

Psalo se léto 2016. Všichni se radovali. Máme léto, sluníčko, teplo. Jen ve mně, jako by se něco pošramotilo.

Přicházelo to nenápadně. Neměla jsem radost.

Přitom důvodů, proč se radovat, by se našlo spousty. Dodělala jsem úspěšně a včas vysokou školu, užívala si prázdnin, chodila na brigádu, kde jsem lidi dobře znala a pracovala spíš už tak nějak rutinně. Žádný stres v danou chvíli. Přesto si na mě deprese počkala. Přišla jako nečekaná bouře v parném letním dni. Doslova a do písmene. Dlouho mi věci nedávaly smysl. Deprese? A proč právě teď? Proč právě já? Snad kdybych si všimla dřív, nemuselo to vše dojít tak daleko…

Ráno jsem vstávala s myšlenkou, že jediné, na co se alespoň trochu těším je vrátit se večer znovu do postele.

Ztratila jsem nadšení. Špatně jsem se soustředila. Opouštěla mě motivaci žít. V mé duši zavládl smutek. Nedá se mluvit ani tak o špatné náladě jako spíše o stavu, který je ostatním nepopsatelný. S náladou dobrou, nebo špatnou má deprese jen pramálo společného. Jela jsem na automat. V akutní fázi, kdy už jsem věděla,že se děje něco vážného jsem úplně přestala spát. Spala jsem asi hodinu denně. Jedla jenom z povinnosti. Zhubla jsem. Neměla jsem energii. Dělala chyby v důvěrně známé práci. Nedokázala jsem udržet myšlenku. Zbylo jen pusto a prázdno. Představy i sny odešly.

Zůstala beznaděj bez víry.

Co však bolelo nejvíce byla ztráta citů, emocí. Vždyť to je přeci to, co dělá člověka člověkem. Neexistují dostatečně výstižná slova pro tento stav. Jako bych náhle přestala cítit lásku. Vystydla jsem. Byla jsem tak prázdná a chladná. Planeta bez slunce. Samotnou mě to děsilo. Bylo zle. Odjížděla jsem z práce a jela domů metrem.

A poprvé mě napadlo – skočím.

Neskočila jsem, ale cítila se příšerně. Obviňovala jsem se za to, že se tolik bojím. Že se bojím překročit čáru u metra. Že se bojím dobrovolně ukončit toto trápení. Že se nechci vzdát. Na druhou stranu jsem věděla jak nelogické a špatné by toto rozhodnutí bylo.

Ztratila jsem samu sebe. Nikdo to neviděl. Nikdo si nevšiml. Všichni viděli zdravou holku, která nevím proč se nesměje. Volala jsem s brekem mamince – ta můj stav nechápala. Nikdo nemohl chápat a nechápal. Tenkrát mi řekla. „Přijeď domů, udělám dobré jídlo, vše bude zase v pořádku.“

Chlad, který jsem cítila při pohledu na mé bližní už nikdy nevymažu z hlavy.

Deprese děsí. Mám strach. Má přítomnost je pro mě samotnou nebezpečná. Nepoznávám se. Nerozumím sama sobě. Chci zemřít a přitom žít. Dívám se do zrcadla a v ruce držím nůž.

Ticho. Žádná intuice, žádný skřítek v hlavě. Deka, tma, strach, temnota. Ztratila jsem se. Spojení se přerušilo. Volaný účastník není dostupný. Křičím marně. Brečím zbytečně. Vlastně ne. Nebrečím. Nejde to.

Byla jsem na zhroucení. Nikdo mi nepomůže.

Zbláznila jsem se.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek