úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

7 děl | 4 kritik
Pardubický kraj
Přihlášen: 30.09.2018 13:01


Mechanická Láska






Vloženo: 30.09.2018 13:01 | zobrazeno: 77x | kritik: 1  
Henry si se zájmem prohlížel vysokou krabici z hnědého kartonu, vztyčenou uprostřed obývacího pokoje. Byla jen o něco málo vyšší než on. Uvažoval nad tím jakým způsobem a zdali vůbec jí otevřít. Napětí, které cítil si pamatoval pouze z let dávno minulých, kdy byl ještě malý chlapec a nervózně pohupoval nohami pod štědrovečerním stolem. Ovšem i takové vzpomínky se mu zdály oproti tomu, co vnímal při pohledu na krabici jen jako pouhý a matný závan. Kráčel neustále tam a zpátky podél bílé zdi, rozrážel oblaka nikotinového dýmu, jež čas od času vypustil před sebe a rukávem si stíral kapky potu rojící se mu na čele. Po dlouhé chvíli se odhodlal. V rychlosti uhasil cigaretu ve skleněném popelníku, kde ještě chvíli doutnala, vzal z hrnku na psacím stole nůžky a krabici nastřihl. První se z ní, jako hrášek z rozervaného pytle vyvalilo stovky modrých, polystyrenových kuliček, na které dopadaly stále další a další vytvářejíc blankytně se mihotající vodopád. Frank odstoupil a čekal. První byla odhalena ruka. Rozechvěl se a silně zaryl zuby do spodního rtu. Poznal jí ihned, byla zpracovaná do každého detailu, dokonce i včetně malé jizvy po odstraněném znaménku na levém ukazováčku. Strnule se svalil do masivního křesla a zůstal na ní nevěřícně civět. Po zádech se mu rozlilo opět něžně radostné teplo, na které již téměř zapomněl a na tváři mu vyvstal roztřesený úsměv. Ukázala se před ním hladká, křídově bílá tvář drobné ženy. „Isabel“ Šeptl. Opět stála před ním, nehnutě spočívající mezi stěnami papíru. Půvabná jako první kapka ranní rosy, olizující list sedmikrásky. Nádherná jako rozevlátá kometa, stále stejně i bez duše. Po dlouhé chvíli bez zamrkání se k ní přiblížil a jemně po ní přejel konečky prstů. Na první dotyk byla její kůže k nerozeznání od té lidské, pouze když jí štípl do líce, seznal, že se jedná o jakousi pružnou gumu. Hrábl nejistou rukou do krabice, aby vyházel zbylé kuličky. Poté zvedl z jejího dna štos papírů a opět usedl do křesla. Na matném přebalu byla napsána pouze věta: „DNBot, sto procent autentické, robotické kopie.“

Henry brožurku otevřel a začal kmitajícími panenkami zkoumat text. Když byl hotov, vyrazil radostně k postavě uprostřed pokoje, nahmatal pod kašmírovými vlasy na jejím temeni malý čudlík a stiskl jej. Izabel se rozestoupila víčka odhalujíc prozíravé oči, zelené jako březové listí. Poté se zhluboka nadechla, usmála a řekla: „Henry, jsi to ty?“
Její slastně šelestící, sametový hlas se mu odrážel v uších tam a zpátky jako příboj. „Isabel, myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“ Vyřkl užasle.
„Omlouvám se.“ Odvětila mu se zahanbeným výrazem ve tváři.
„Ach miláčku, za to se přeci nemusíš omlouvat.“
Oba mlčeli.
„Jsi to opravdu ty?“ Zeptal se po chvilce.
„Zvenčí ne.“ Opáčila mu. „To jsem jen směs plastů a kovů s mechanickými klouby. Ale uvnitř na tom malém, blikajícím čipu uvnitř mé hlavy, to jsem já.“
Henry se s odpovědí očividně nespokojil a hloubavě se zamyslel.
„Takže ty si uvědomuješ, že nejsi člověk, a přesto jím jsi?“
„Ano. Vím, že to zní zvláštně, ale mám všechny Isabeliny vzpomínky, její myšlenky, city, rozum, touhy a vášně.“
„A miluješ mě stále stejně Isabel?“ Přerušil jí s lesknoucí se slzou v koutu oka.
„Miluji.“ Řekla. Henry vyrazil proti ní, obejmul jí a začal úpěnlivě vzlykat s hlavou zarytou v jejím rameni. Isabel ho taktéž obejmula.
„Plakala bych s tebou, kdybych mohla.“ Pravila tiše.

Celý den si stejně jako kdysi povídali o všem možném spolu s lahví vína nad sálajícím krbem. A později, když měsíc naplnil ulici pod okny namodralou září, povečeřeli při vůni santalového dřeva a plápolající svíčky.
„Cítím se stejně jako ten první den, co jsme se poznali. Byli jsme tak mladí.“ Posteskl si Henry listujíc oprýskaným fotoalbem.
„To já taky.“ Řekla mu upřímně.
„Podívej, náš svatební den. Stále mám ty tvé dlouhé, překrásné šaty. Dokonce na tom stejném místě, kam si je tehdy schovala“ Henry se na moment zamyslel, až ze sebe nakonec rozpačitě vydal:
„Isabel.“
„Ano Henry?“
„Můžeme, můžeme spolu spát?“
Isabel se zarazila, pak řekla: „No, ano, ovšem že můžeme.“
Henry vstal ze židle a dlouze jí políbil. Její horké rty jakoby byly doopravdy plné krve, přesto však cítil, že tohle není polibek od jeho Isabel. Nikdy nezapomněl na její polibky a ani na ten pocit, když se milovali a každý por jeho kůže se po celou dobu zmítal v blaženě překrásném mravenčení. Pokoj a vzduch naplnila růžově se třpytící vibrace neskonalé něhy, bezbrannosti, upřímnosti a lásky. Jejich těla se spojily v jedno a ten jindy odpudivý svět kolem na moment přestal existovat. Zůstali pouze oni dva. Avšak tentokrát se nic z toho nestalo.

Když poté leželi vedle sebe na bílých prostěradlech a Henry mlčky potahoval z cigarety, jejíž žhnoucí konec se při každém potahu rozzářil jako lucerna, Isabel se ukřivděným hlasem zeptala: „Co se stalo Henry?“
„Nevím“ Odpověděl jí. „Bylo to jiné… Ano bylo.“ Dodal později sám pro sebe.
„Ty už mě nemiluješ Henry?“
„Miluji svojí Isabel, ale nevím, jestli i tebe.“
„Já jsem Isabel Henry.“ Řekla
„Celý večer jsem si stále víc a víc myslel, že jí opravdu jsi.“ Pravil. „Ale nejsi. Jsi jen stroj. Máš sice její vzpomínky a simulaci citů, ale to je jen přelud a klam. Jen malý sluneční paprsek vykukující zpoza šedého mraku, co hned zase zmizí. Lidská láska nevychází ze směsi čísel a kódů, jako ta tvoje. Myslím, že to nemůže být opravdové, je mi to líto. Moc bych si přál, aby to tak bylo. Skutečná Isabel je ale mrtvá a nikdy se nevrátí.“
Isabel ho pouze nevěřícně pozorovala. Po chvilce se jí přes tvář přelila vlna hněvu a zášti.
„Ty mě musíš milovat Henry, vždyť já tě miluji.“ Vyhrkla. Rázem se z ní stala opět jen hromada syntetických obvodů. Už mu nepřipomínal jeho ženu ani vzdáleně a s její smrtí, se cítil smířenější než kdykoliv předtím.
„Nemusím a nemiluji.“ Oznámil jí Henry. Poté se zarazil, když spatřil, jak se její tělo pne, zpevňuje a houstne.
„Já tě ale miluji Henry.“
Vyděsil se. „Dobře, dobře miláčku.“ Řekl smířlivě a napnul ruku směrem k její hlavě. Když už takřka nahmatal malý, červený čudlík, Isabel mu silně obepnula zápěstí svými nelidskými prsty. „Nemůžeš mě vypnout.“ Pravila. „Už bys mě nikdy nezapnul, nemám pravdu, už bych tě nikdy nespatřila.“
„To není pravda Isabel.“ Pronesl Henry bolestně, snažíc se vymanit z jejího stále silnějšího stisku.
„Lžeš mi Henry, znám tě moc dobře na to, abys mi mohl lhát.“
Henry ucítil jak se mu kosti drtí na drobné částečky které se mu jako žiletky zarývají do pokroucených svalů a šlach. Propukl v naléhavý řev.
„Isabel proč mi to děláš.“
„My musíme být spolu Henry.“ Uvolnila své sevření a tentokrát ovinula svými dlaněmi jeho krk měkký jako rosol.

Poklidně se pohupující, šedavý závoj cigaretového kouře nad nimi začínal pomalu mizet. Venku divoký vítr rozháněl mezi dlážděnými chodníky barevné listí a Isabel se spokojeně tiskla ke studenému tělu. “My musíme být spolu.” Opakovala s úsměvem, zatímco tam někde v dáli začínal podzim.

Kritiky

Zajímavá povídka | 02.10.2018 | Špáďa
Líbila se mi její pointa, nečekaně naběhnuvší až téměř v samém závěru.

Nerad píšu negativní části kritiky delší než ty ostatní, avšak nyní udělám výjimku, neboť je dílo nepěkně odbyto, zejména pokud se týče češtiny.

Tobi, dávej si prosím více pozor na překlepy či drobné i větší prohřešky gramatické a pravopisné, např. jsem našel:
velmi časté vynechávání čárek mezi souvětími či před oslovením;
chybně použité tvary zájmena ona (např. otevřít komu — , koho — ji;
hyperspisovné, tedy nesprávné tvary při skloňování podstatného jména noha (vždy jen nohama);
neznalost používání přechodníků velí se jim raději vyvarovat, nebo je zvládnout, nechceš-li pořád gůglit;
po dialogu v uvozovkách se píše malé písmeno („Isabel,“ šeptl.). Snad jen nepozornost při shodě přísudku s podmětem (…těla se spojila… a nebo zde: …Už mu nepřipomínala jeho ženu…).

Ať se daří.



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek